Sto tváří pomluvy v nové inscenaci Lenky Vagnerové

Drb nebo pomluva, anglicky Gossip, provází lidstvo odnepaměti. Dá se pomluva zatančit? Nová inscenace choreografky Lenky Vagnerové a jejího souboru nabízí hned celou paletu pohledů na ten hluboce lidský fenomén, který odsuzujeme, ale někdy těžko určujeme jeho hranice. Taneční divadlo pro šest interpretů diváky vtáhlo do světa falše a zkresleného vyjadřování i vnímání a byl to poutavý ponor.

Lenka Vagnerová se obklopila týmem různorodých osobností z oblasti tance a divadla. Dlouhodobě spolupracuje s Andreou Opavskou a se slovenským tanečníkem Radoslavem Piovarčim, v inscenaci dále účinkuje francouzská tanečnice lyrického vzhledu Fanny Barrouquére, Slovák Branislav Bašista, který se věnuje streetovým technikám, Michal Heriban, rovněž ze Slovenska, jehož původní profesí je scénografie, a Ivo Sedláček, který studoval alternativní divadlo na pražské Divadelní fakultě Akademie múzických umění (je mladším bratrem herce Jiřího Hajdyly). Bez ohledu na umělecky rozdílné zázemí se z performerů stal tým rovnocenných osobností a přijali fyzický tanec jako společný vyjadřovací prostředek. Při bližším zkoumání si uvědomíme, jak jsou jejich kvality využívány tak, aby žádného diváka nenapadlo pátrat po tom, zda někdo má nebo nemá dlouhodobé taneční zázemí. Je s nimi nakládáno jako s osobnostmi a celá inscenace je natolik nápaditá, že otázka techniky či fyzického výkonu je jen jedním ze střípků mozaiky.

Zaujme již úvodní scéna, v níž se ocitáme na večírku. Ivo Sedláček vítá příchozí hosty s tácem s poháry k přípitku, téměř celou dobu ostatně působí dojmem číšníka, posluhy a někoho, kdo se cítí cizincem ve svém světě. Kým doopravdy je, prozradí až na konci inscenace v mluveném monologu (ale my to rádi zachováme jako tajemství, aby se potenciální divák mohl těšit na vyvrcholení, které celému kusu dodá i vysvětlení). Tanečníci se pohybují trhavými pohyby jako zasekávající se film, předimenzovaná gesta a neupřímné široké úsměvy jsou zkouškou z herectví. Je to prosté, ale náročné, protože musí zkoordinovat řadu izolací a soustředí se přitom i na výraz. Lidské karikatury na sebe pokradmu vrhají pohledy za zády ostatních. Povrchní společnost, která se tu sešla, má neupřímnost jako životní zásadu. A publikum se jen těší, na kolik různých způsobů mu bude téma naservírováno.

Jde skutečně o osvědčený modus operandi, sled variací na téma, režijně propojených do jednolitého celku s řadou dramatických výstupů, střetů, dynamického fyzického tance. Když se Fanny Barrouquére vyloupne z oděvu Radoslava Piovarčiho, v němž byla ukryta, není zprvu jasné, že jde o další postavu. Nejeden z nás se domníval, že to ona bude fyzicky ztvárněnou metaforou pomluvy, především proto, že byla obdařena specifickým pohybovým slovníkem. Její pohyby jsou mdlé a rozvolněné ve směsi kontroly a naprostého oddání se gravitaci. Stahována vahou těla k zemi doslova se lepí na ostatní kolem sebe a ulpívá na tělech tanečníků jako polyp. Vznikají zajímavé partnerské interakce, protože její tělo je částečně bezvládné, takže manipulace s ním je směsí antagonických sil a impulsů, je přitahována i odmršťována, spíše jako věc než jako člověk, bláto nalepené na podrážce. Později se ale připojí ke skupině a stává se jednou z návštěvnic.

Co je to pomluva? Nejen očividná nepravda, ale také přesvědčení troušené po straně a vysmívání se za zády. Jsou to prázdné řeči, které vedou muži opíjející se na večírku, zatímco jejich těla ovládá někdo jiný jako loutky. Jsou to i výčitky, které sdělujeme přátelům, ale ne tomu, koho se týkají. Andrea Opavská, která i v této inscenaci patří k nejvýraznějším osobnostem, s nenápadnějším Michalem Heribanem hrají právě takový pár, který nemluví spolu, ale o sobě. Kupu výčitek vyřčených za zády toho druhého symbolizuje na první pohled triviální objekt – obrovský chumel magnetických pásek. Všestranná rekvizita v rukou tanečníků získává vlastní život, jako přízrak, který každého napadá a má svou vůli (asi jako když se slova vymknou kontrole a výrok si začne žít nezávisle na tom, kdo jej vyslovil, zatímco ještě mění podobu). Když se Andrea ocitne pod jeho nánosem, jde o symbol naprostého pohlcení a uvězení. Slova létají vzduchem doslova.

Trochu méně uchopitelný je smysl záplavy popcornu, který je konzumován, ale scéna se jím zaplňuje také jako nánosem špíny. Je snad symbolem plytkého života společenských večírků a zábav pro zábavu, živné půdy pomluv. Protože celé pozlátkové prostředí čpí falší. Zadní část scény zdobí zlatý závěs a postavy svou vnitřní ubohost skrývají za módní oblečení. Všechno se tak propojuje do většího sdělení, které sahá dál než jen k tématu slovního pomlouvání. Je to kritika stavu společnosti, kde je přetvářka běžným mechanismem, jak se do ní začlenit, něčím, co se téměř očekává. A nechybí ani narážka na lví podíl bulvárních médií, která chrlí ty nejneuvěřitelnější příběhy a stále nacházejí důvěřivé čtenáře a diváky. Dnes už nejde o nevinnou zábavu za účelem většího zisku, jako za časů Phinease Taylora Barnuma, ale o nebezpečný fenomén, kdy není problém jedním článkem nebo chytře sestříhaným videem vzbudit žádané emoce na celospolečenské úrovni. Ačkoli Gossip řeší spíše tu individuální mezilidskou úroveň, v určitých podobenstvích (a proto asi máme na jevišti ten popcorn) se dotýká problému i v této vyšší rovině. Ta excentrická stvoření na party jsou nám podobnější, než je příjemné připustit.

Mnohost motivů a obrazů diváka až zahlcuje. Stejně podmanivé jsou i výkony účinkujících v pohybových částech. Rozpoznáváme určité rysy rukopisu Lenky Vagnerové, v drahách, které její tanečníci sledují, v tom, jak jejich pohyb expanduje do prostoru, ve zvedačkách, v okamžicích, kdy partneřina začíná připomínat boj. Každý výstup skrývá originální detaily a s proměnlivou dynamikou celého představení zůstává divák ve střehu po celou dobu, taneční a herecká akce se prolnou ve chvíli, kdy to nečeká. Dívat se na některé pohybové variace je čiré potěšení, ať už je to floor work, nebo okamžiky, kdy se celá skupina vrhá do prostoru a divák jen obdivuje tok energie mezi nimi navzájem i prostorem. Pohyb v těch rychlých pasážích je naplněný plynulostí i divokostí, nezdržuje se drobnými nuancemi, které jsou naopak nutné tam, kde jde o jednotlivou hereckou akci. Hudba Ivana Achera je právě tak členitá jako představení samotné, vytváří dojem kaleidoskopu, melodií, rytmů, jako kdyby šlo o útržky populárních songů spojených s výroky, které nás mají zasadit do reality. Připomíná postmoderní koláž, ačkoli jde o autorskou práci.

Inscenace Gossip bude patřit mezi události sezony. Mimo jiné proto, že v sobě zahrnuje to, co obvykle nevídáme v jednom představení současně. Málokdo se dnes pouští do tanečního divadla, hledá interpretům charaktery a staví pro ně dramatické situace a současně vytváří i náročnou choreografii. Spíš si musíme vybrat mezi dvěma polohami: Buď můžeme sledovat pohyb pro pohyb a smířit se s tím, že často nenajdeme jiný obsah kromě pocitu (ne že by na tom bylo v principu něco špatného, protože to je to, co tanec právě vyjádřit umí, člověk ale v divadle hledá i intelektuální impulsy). Anebo vyhledáváme inscenace na vážná společenská nebo politická témata, kde ovšem na estetické potěšení z tance dojde jen ve výjimečných chvilkách, a neužíváme si pocitu nedosažitelnosti výkonů, který je okouzlující složkou tanečního umění, alespoň pro diváka, který se sám tancem neživí. Lenka Vagnerová spojila obojí, a nikoli poprvé: nosnou myšlenku nahlíženou z nejrůznějších úhlů, s dávkou humoru, trošku černého a absurdního, a k tomu choreografii, která se divákům dostane pod kůži. Děkujeme.

Hodnocení autorky recenze: 100 %

Gossip
Koncept a choreografie: Lenka Vagnerová
Hudba: Ivan Acher
Scénografie: Jakub Kopecký
Kostýmy: Jakub Kopecký a Jana Morávková
Světelný design: Michal Kříž
Zvukový design: Andrej Jurkovič
Premiéra 24. listopadu 2015 La Fabrika Praha

Účinkují – Fanny Barrouquére, Andrea Opavská, Radoslav Piovarči, Branislav Bašista, Michal Heriban, Ivo Sedláček

www.lafabrika.cz