Stravinskij méně známý

Petr Kadlec, 20.03.2015 13:15

Texty Ivana Medka (29)

Pro Divadlo hudby napsal Ivan Medek v roce 1965 pořad o Igoru Stravinském, který zveřejňujeme ve dvou částech. Jde vlastně opět „jenom“ o úvod k poslechu Stravinského hudby. Ovšem s charakteristikami tak výstižnými, jako uměl málokdo. Stravinskij, tento „nejzvědavější skladatel“, který „tolikrát popletl hlavu hudebním estetikům“, „není pathetik, nepíše hudbu pro budoucnost, ani se nezpovídá ze svých bolestínských starostí, ani se nesnaží o nápravu zkaženého světa, ani neboří všechno staré, aby na troskách světa stavěl nový. Naopak, je to vysoce vzdělaný intelektuál, Rus a přitom občan světa, člověk, který ví, že svobodu je třeba hledat tam, kde je řád, a ví, že tento řád nelze nalézt mimo člověka, ale v něm samém.“
***

Když je člověku takových 15, 16 let, dělává si velké plány. Co by chtěl vidět, slyšet, co a koho poznat. Později, pokud v něm zůstane ten krásný polodětský smysl pro sny, dělá si plány dál, ale už ví, že to nebo ono se mu určitě nepodaří a počet míst a jmen v seznamech se stále zmenšuje. Až pak už jednou skutečně ví, co chce, je moudřejší potud, že o tom, co nesmí, říká, že to nechce, a na jeho seznámečku je už třeba jedno místo a jedno, dvě jména. Alespoň to musí ale zůstat. Protože když tam není nic, když už dávno zapomněl na svých 15 let, zapomněl vlastně na všechno, co je v životě krásné, a proto také důležité.

Za války jsme každý měli takových seznamů několik. A jen nemnozí mohli v poválečných letech odškrtávat to, co skutečně viděli a uskutečnili ze svých snů. Většině to spíš přirůstalo. A tak jsme se alespoň bavili tím, že jsme dávali muzikantům takové otázky jako třeba: Kdybyste měl vybrat jednoho jediného žijícího skladatele, kterého byste chtěl na vlastní oči poznat, vidět ho a mluvit s ním, kdo by to byl? – No přece Stravinskij.Tak odpovídali a odpovídají dodnes všichni z těch dotázaných muzikantů, pokud vůbec muzikanty jsou. Zůstalo to v nás jako touha, která asi již nikdy nebude splněna, ale které se nikdy nevzdáme, i když jí budeme muset dát jiný smysl. A zůstane to v nás stále jako touha po poznávání a hledání, a to je právě to, co je od Stravinského nejspíš možno se naučit.

Před válkou a za války tady nezůstalo mnoho desek se Stravinského skladbami. Petruška a Svěcení jara, něco málo navíc a pak Kronika mého života, knížka, kterou přeložil Stanislav Hanuš a která vyšla v roce 37 v Orbisu. To bylo tak všechno. Po válce byl stav těchto desek a knížek hrůzostrašný. Z desek se ozýval nedefinovatelný chrapot a knížku bylo třeba držet pohromadě různými umnými obaly. Ale to je vlastně ten nejkrásnější osud, který může gramofonovou desku nebo knihu potkat. Snad žádný současný umělec dosud nevzbudil v lidech takovou zvědavost, jako tento nejzvědavější ze světových skladatelů, který tolikrát popletl hudební estetiky svými neočekávanými skoky z jedné oblasti do druhé. A navíc je zajímavé, že živým symbolem svobody umělecké práce se ve válečných a bohužel i mnoha poválečných letech stal pro nás všechny muž, který není pathetik, nepíše hudbu pro budoucnost, ani se nezpovídá ze svých bolestínských starostí, ani se nesnaží o nápravu zkaženého světa, ani neboří všechno staré, aby na troskách světa stavěl nový. Naopak, je to vysoce vzdělaný intelektuál, Rus a přitom občan světa, člověk, který ví, že svobodu je třeba hledat tam, kde je řád, a ví, že tento řád nelze nalézt mimo člověka, ale v něm samém. Tak jsme viděli v duchu Igora Stravinského a tak jej poznáváme stále znovu při reprízách jeho často hraných děl i při poznávání jeho děl méně známých.

Stravinskij už dávno není móda. Ale je a zůstává přítomností. Jak to sám říká: „Hudba je jediný obor, ve kterém člověk uskutečňuje přítomnost. Pro svůj od přírody nedokonalý stav je podroben uplývání času – jeho kategorii minulosti a budoucnosti – a nikdy nemůže uskutečnit, tedy ustálit přítomnost. Fenomén hudby je nám dán jedině za tím účelem, aby byl zřízen ve věcech řád, počítajíc v to řád mezi člověkem a časem, a zejména tento řád. K tomu, aby se uskutečnil, je tedy nutně a výhradně třeba stavby. Když je stavba hotova a řád vybudován, všechno je řečeno. Bylo by zbytečné hledat v tom nebo čekat od toho něco jiného. Právě ta stavba, ten dosažený řád, vyvolává v nás pocity a stavy, vznikajícími z dojmů každodenního života. Pocit způsobený hudbou se nedá naznačit přesněji, než ztotožníme-li jej s pocitem, který prožíváme, pozorujíce hru architektonických forem. Dobře tomu rozuměl Goethe, když řekl, že architektura je zkamenělá hudba.“

Ani Stravinskij si nemyslel, že by tato drobná poznámka vyčerpávala celou oblast této problematiky, ale snad je dost charakteristická pro jeho věcný, nepathetický a zároveň hluboký vztah k otázce uměleckého tvoření.Na Stravinského životě a jeho díle i na jeho názorech bychom mohli mnohokrát demonstrovat, že čím vyšší je úroveň člověka, tím větší je jeho schopnost pochopit druhého, jeho práci a jeho myšlení, byť i sebeodlišnější. Měl a má ovšem i svoje velké lásky a těm straní se vší upřímností. Jednou z nich je například Čajkovskij. Tak jako se v letech po první světové válce takřka láskyplně zadíval do italské barokní hudby, k Pergolesimu a nastoupil tak své, jak se říkává – neoklasické – období, byl v letech kolem roku 1928 inspirován k novému baletnímu dílu pro skupinu Idy Rubinsteinové hudbou Čajkovského. Vybral si z řady málo známých Čajkovského klavírních skladeb a několika písní thematický materiál, který se stal podkladem pro balet Polibek víly na théma Andersenovy pohádky Ledová panna. Víla poznamená svým tajemným polibkem dítě již při zrození a odloučí jej od matky. Po dvaceti letech, kdy mladík dosáhne vrcholu štěstí, znovu mu vtiskne osudný polibek a vyrve jej pozemskému životu, aby jej měla v tom nejvyšším blahu navždy pro sebe. – Poněvadž Polibek víly chystal na paměť díla Čajkovského, zdálo se mu théma případnější, že v něm viděl alegorii: i Čajkovského poznamenala múza osudným polibkem, jehož tajemnou stopu pozorujete v celé hudební tvorbě tohoto velkého umělce.

Stravinskij nezachází s Čajkovského hudebním materiálem nijak přehnaně pietně. Staví z něho baletní, divadelní, živé dílo, ovšem nesmírně ušlechtilé a doslova krásně znějící, vyrovnané ve stavbě i ve výraze.

První část tohoto baletu si poslechneme teď v provedení Clevelandského symfonického orchestru a poznáme Igora Stravinského i jako vynikajícího dirigenta.

(Hudba: Polibek víly – I. část)

Je zajímavé, že Stravinskému, přestože byl a je často ještě považován především za velkého instrumentátora, se instrumentace jako samostatně pojímaná složka skladatelské práce vlastně vždycky protivila. Ani v jeho nejpřeplněnějších partiturách, třeba ve Svěcení, nenajdeme totiž místa, kde by zvuk a barva stály na prvním místě před hudební myšlenkou. Proto si tak vážil instrumentačního umění Beethovena a Brahmse, a proto se tak často obracel i ve dřívějších letech k malému nástrojovému obsazení. A zejména pak v době kolem a po druhé světové válce, v době, kdy vynikající komorní orchestry rostly všude na světě jako houby po dešti.

Pro svého dávného přítele Paula Sachera a jeho Basilejský komorní orchestr, píše v roce 1946 v Hollywoodu Concerto in D pro smyčce. In D tu pochopitelně neznamená tóninu, jen jakési zakotvení. Přesto, že obě krajní rychlé věty – první Vivace a finální Rondo Allegro – mohou svádět k myšlence, že to je brilantní skladba koncertantního charakteru, je přece snad její jádro třeba vidět v Ariosu druhé části, podivuhodně zpěvném a lyrickém. Concerto zahraje Curyšský komorní orchestr řízený Edmondem de Stoutzem.

(Hudba: Concerto in D – celé)

Do stejné oblasti, i když do jiného časového období, spadá další Stravinského skladba pro komorní orchestr Dumbarton Oaks, nebo Concerto in E, psané opět již v Americe, ale v roce 1938 a pojmenované podle vzoru Braniborských koncertů Bachových podle města, kde vzniklo. Je to opět třívětá skladba pro komorní obsazení flétny, klarinetu, fagotu, dvou lesních rohů a malého smyčcového souboru, přiznávající se již v první větě k Bachovi – k Třetímu braniborskému koncertu. Intelektuální hudba v nejlepším smyslu, plná vtipu v invenci, ve vedení hlasů, v rytmu, který je pevný, jako byl rytmus baroka, kde i nepravidelnost je vlastně jen potvrzením jeho řádu. Stravinského invence v tomto a ostatně vůbec ve všech dílech je charakteristická snad především tím, že důsledně vychází z ducha a zároveň i z technických, hmatových možností nástrojů. A navíc, což je snad nejdůležitější, její přirozená, spontánní hudební podoba je stále korigována intelektem, který se nespokojuje s prvotní podobou a nenechává se unášet ani vlastní sebelákavější myšlenkou. A to snad je právě ta kázeň, kterou tomuto muži s obrovitou fantasií závidějí zejména ti, kteří tuto fantasii nemají.

Concerto Dumbarton Oaks má tři části: Tempo giusto – Allegretto – Con moto. Hraje je vynikajícím stylem Anglický komorní orchestr se svým dirigentem Colinem Davisem.

(Hudba: Concerto Dumbarton Oaks)