Strhující svatá Ludmila jako meta letošní Dvořákovy Prahy

Už samotná „Dvořák Collection“ s oratorními, kantátovými, mešními a dalšími vokálně-instrumentálními díly je obdivuhodným počinem. Uvedení Svaté Ludmily (premiéru měla v roce 1886 pod Dvořákovou taktovkou na festivalu v Leedsu, který si od Dvořáka dílo objednal) bylo i v tomto rámci nevšední.  Nejen díky tomu, že toto oratorium pro pět sólistů, smíšený sbor a velký orchestr rozsáhlé svou délkou i interpretačními nároky bývá uváděno zřídka. Většinou se hraje v redukované podobě, kterou však Dvořák přes řadu pokusů o revizi tohoto oratoria včetně ambivalentního vztahu ke scénickému provedení nikdy neautorizoval.  V Praze naposledy zaznělo v roce 2004. Vedení Dvořákovy Prahy se však rozhodlo uvést kompletní verzi s více než dvěma a půl hodinami hudby.

O+

Punc jedinečnosti dalo provedení i festivalové datum, které se „strefilo“ do předvečera svátku této první české světice. A třebaže přenášení koncertů nebo představení na velkoplošné obrazovky na náměstí dnes už není až tak mimořádné a také Česká televize čas od času se zapojuje přímými přenosy, přizvání zpěváků amatérských i poloamatérských sborů, aby se alespoň skrze přenos na náměstí Jana Palacha podíleli na provedení, je dnes v našich podmínkách zatím ojedinělé.  Za Dvořákova života bylo přitom propojování profesionálních a amatérských souborů běžné. Právě takovým uvedením Svaté Ludmily v roce 1904 ve Stromovce u příležitosti prvního českého hudebního festivalu a sjezdu Jednoty pěveckých sborů, na kterém se podílelo na 1600 zpěváků, inspirovalo uměleckého ředitele Dvořákovy Prahy Marka Vrabce k oživení takového společného zpívání. Na Palachově náměstí před úchvatným panoramatem Hradčan s nasvícenou sochou Antonína Dvořáka se s několika vteřinovým zpožděním, než se zvuk z Rudolfina z nebeské výšiny vrátil na zem, připojilo k Pražskému filharmonickému sboru na 250 sboristů z Prahy, Brna, Olomouce, Plzně nebo Karlových Varů. Celkový slavnostní rámec uvedení Svaté Ludmily o christianizaci Čech na počátku vlády Přemyslovců v 9. století s modlitbou k Stvořiteli jako vládci vesmíru za ochranu věrných Čechů ještě umocnilo letošní výročí české státnosti. Bylo zdůrazněné i tím, že koncert zahájily česká i slovenská hymna a podíleli se na něm čeští a slovenští sólisté.

Všechny tyto výjimečné okolnosti, které se vedení Dvořákovy Prahy podařilo s takovou intenzitou symboliky dat a tradice skloubit, by však bylo marné, kdyby se nepodařilo získat interprety, kteří uvedení kompletní Svaté Ludmily povýšili díky vzájemně synergii na strhující zážitek. Vůdčími osobnostmi večera byli dirigent Jakub Hrůša a sbormistr Pražského filharmonického sboru Lukáš Vasilek, kteří s koncentrací a empatií k Dvořákově partituře a k námětu vystavěli velkolepou strukturu díla – ovšem bez vnějškového patosu, ale s hlubokou pokorou. Monumentalita partitury v jejich pojetí nepotlačila kontrasty mnoha dalších výrazových odstínů legendy, ze které Jaroslav Vrchlický pro Dvořáka do tří dílů rozvinul klíčovou situaci, kdy se kněžna Ludmila po pohanských obřadech setkává s poustevníkem Ivanem, učí se od něho křesťanské víře, přivede k ní i knížete Bořivoje okouzleného její krásou a oba přijímají z rukou biskupa Metoděje křest.

Na rozdíl od zahajovacího koncert Dvořákovy Prahy se Svatebními košilemi Jakub Hrůša především vyvážil zvuk České filharmonie, Pražského filharmonického sboru a sólistů, jejichž hlasy se příjemně pojily. Jemná pianissima v takto vyladěném souzvuku měla obrovské napětí a fortissima, i s podporou varhan, tentokrát nepřekračovala akustické kapacity Rudolfina.

Hudební „vyprávění“ se vinulo od tajuplné „tmy v skrýše skal a lesů“ s flétnovým prosvitnutím „záře slunce z nadpozemských krajů“ přes zemitou veselost rolníka s jasným tenorem Ondřeje Koplíka a sboru lidu k velebnému zpěvu kněží ku „slávě bohům věčným, spásám Čech“.  Ludmila Kateřiny Kněžíkové vstupuje s chvěním v srdci a upřímnou prosbou o požehnání vlasti a národa nikoli jako patetická dramatická heroina, ale empatická žena. A vroucnost jejího zaobleného sopránu se otevírá v její první árii, ve které se vyznává se svého svatého citu a na kterou navazuje sbor radostnou apoteózou s hymnickým vyzněním. To vystřídá vzrušené dramatické líčení bledé tváře muže „jatého svatou úctou“, který si svým zvučným basem Jozefa Benciho ihned získá respekt, s nímž hlásá jednu pravdu jednoho boha s jedním světlem kříže. V krásně klenutých frázích pak Kateřina Kněžíková s pokornou vroucností touží po otevření světla nebes. A po hrozivém strachu kněží a lidu ze zborcení pohanských bohů a tmavého chaosu se první část oratoria rozezní do majestátního hymnu na věčné světlo. V další části se k Ludmile, která hledá poustevníka Ivana, připojuje družka Svatava. Mladá slovenská mezzosopranistka Alena Kropáčková ji obdařila krásně sytými hloubkami, jimiž vystihovala úzkost žen v hlubokých lesích s nebezpečným hlaholem neohrožených lovců, než ji v závěru postihla indispozice. Výkon zejména Kateřiny Kněžíkové, ale i Richarda Samka jako Bořivoje s pevným a přitom měkkým tenorem i ve výškách, Jozefa Benciho stejně jako vynikajícího Pražského filharmonického sboru se stupňoval do strhujícího radostného Alleluja a po ztišené prosbě „Hospodine pomiluj ny“ vygradoval do mohutného Kyrie eleison.

Uvedení kompletního znění Dvořákova oratoria Svatá Ludmila potvrdilo, že Dvořákova Praha je festival, který dokáže nejen vymyslet, ale i uskutečnit vysoké mety.

Hodnocení recenzenta: 95 %

Antonín Dvořák: Svatá Ludmila
Sobota 15. září, 20.00 – Rudolfinum, Dvořákova síň

Kateřina Kněžíková soprán
Alena Kropáčková mezzosoprán
Richard Samek tenor
Jozef Benci bas
Ondřej Koplík tenor

Pražský filharmonický sbor
Lukáš Vasilek sbormistr
Česká filharmonie
Jakub Hrůša dirigent