Střípky z festivalu KoresponDance (1): Tanec na zimním stadionu

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Festival KoresponDance oživil už posedmé Žďár nad Sázavou. Kdo jej navštíví, sám musí vidět, že nejde jen tak o metaforu, ale že taneční festival láká místní publikum i účastníky stejně jako mnoho hostů, přitahuje pozornost zahraničních umělců k regionu, vytváří kolem sebe originální diváckou komunitu. Jistě že vidíme známé tváře těch, co bez tance nevydrží ani přes divadelní prázdniny, ale rozhodně to není tak, že by se pražské taneční publikum odstěhovalo na víkend na Vysočinu. V těchto dnech město tancem žije.
KoresponDance 2019 – The Banquet (foto Dragan Dragin)

Potkáte tu mnoho generací, rodiny s malými dětmi i seniory zvědavé na „výrazový tanec“, jak mu stále ještě říkají. Nepochybuji, že ekonomický přínos Žďáru je velký, tak jako celoroční fungování Muzea nové generace na zámku a vůbec způsob, jakým se majitelé a organizátoři festivalu věnují místnímu rozvoji. Nabitý program ohrozila letos předpověď počasí. První festivalový den sice na déšť a bouřky nedošlo, přesto produkce a technika zaimprovizovala a všechna představení, která se měla konat pod širým nebem, byla přesunuta do žďáreckého zimního stadionu. Vzniklo tak nechtěně kontrastní propojení, které ale připomíná, že sport a umění jsou si fyzickým výkonem někdy velmi blízké a že pohyb jakéhokoli druhu člověka kultivuje. Ano, sportovní hala není reprezentativní jako zámecké nádvoří a pečeť improvizace tento prostor opravdu nese, ale profesionalita týmu, který za festivalem stojí, je obrovská.

Festival zahájil projekt The Banquet, o jehož charakteru jsme si mohli udělat představu už na konci června v pražské Invalidovně. Festivalová performance ve Žďáru už měla pevnější strukturu a dramaturgii, více než jevištní akce ale pozornost poutá princip, na němž je vystavěna. Je to pozoruhodné propojení dvou kulturně zcela odlišných oblastí, jejichž prolínání je někdy přirozené, někdy méně, navzdory nadšení umělců, kteří se na něm podílejí. Propojení rytmu etnické hudby z Ghany a barokní opery reprezentované áriemi z děl Henryho Purcella (opery Královna víl a Král Artuš) je nejvíce harmonické v rytmu jásavém a radostném, tam kde jde především o taneční formu. Podložení vážnějších árií cizorodou rytmickou složkou je už pro neškoleného posluchače spíš rozptylující. Motivem performance není ani tak jednota, jako spíše společné sdílení prostoru a společný prožitek. Není účelem, aby se jedinci zbavovali své identity a rozpouštěli ji v jiné kultuře, jsou to individuality, které zkoušejí koexistovat a ideálně se i doplňovat, pokud je to možné. Tak se tedy střídají i evropská hudební složka s krátkými pasážemi čistého afrického folkloru.

Výchozí situace evokuje ztrátu zábran a otevřenost k experimentu: na jevišti se setkáváme s různorodou společností zmoženou hodováním na blíže neurčeném místě. Za stolem, či spíše na něm, odpočívá skupina pěvců a dva tanečníci z Ghany v jedné pospolité únavě, která srovnala veškeré rozdíly. (Je to metafora společné oslavy, smír a přátelství se vždy uzavíraly za hojnosti jídla a nápojů, takže jde o téměř archetypální situaci, kterou najdeme v každé kultuře, je ale opravdu jedinou možností, jak odhodit bariéry a bavit se společně, prohýřit nejprve noc?) Baroko evokují různé části kostýmů, na první pohled nahodilé, suknice, živůtky či límce, beze snahy o vytvoření dobově věrohodného typu. Na kostýmech se však mísí i pestrobarevné látky s africkým vzorem. Další prvky jako paruky, klobouky nebo brýle pak posouvají výpravu směrem k maškarnímu plesu – a karneval znamená negaci pravidel a převrácení hodnot, dovoleno je téměř vše.

V projektu vystupují vedle vynikajícího kontratenoristy Sébastiena Fourniera, který performancí provází a leží na něm tíha ústředního hlasu, posluchači JAMU či partnerské Royal Conservatoire The Hague a zpěváci ze sboru Žďaráček. Podařilo se vytvořit jednolitou skupinu, v níž vynikají sólisté, pohybová stránka vystoupení je přiměřená jejich primární profesi. Jde spíše o taneční hry, jež dokreslují dominantní hudební složku (velmi by ale pomohlo, kdyby byl v programu alespoň seznam příslušných árií, aby si diváci mohli být jisti jejich obsahem, ač charakter hudby vždy sděluje základní emoci). Taneční hra znázorňující lov, v němž vítězí dívky nad chlapci nebo dueto dívek, jež odhazují kousky oděvu jako návnadu a trofej, o niž bojují jejich obdivovatelé, ztajené orgie za zástěnou a finále s živočišným duetem ghanských tanečníků Ruhii Sadik Maltiti a Rubena Kumadeye, jsou různorodými obrazy usazenými v kaleidoskopu, který hýří a zaplavuje smysly. Je opulentní jako barokní hostina a jeho myšlenka je čistá a radostná, autoři podávají svědectví o přátelství, o dobrodružství vzájemného poznávání, o hře.

Jednou z autorek představení je cembalistka Barbara Maria Willi, která spolu s dalšími hudebníky (Vojtěch Jakl housle, Michal Raitmajer violoncello, Anežka Levová flétny) představuje evropskou hudební složku, o africké perkuse se starají Daniel Brown a Christopher Ametefe. Barbara Maria Willi se zdá být duší projektu, jistě spolu s choreografem Jeanem Gaudinem, ale u něj přeci jen nadšení z experimentu očekáváme samozřejmě, zato jsem od počátku překvapena zanícením cembalistky a profesorky JAMU, která s takovou otevřeností přistoupila k neobvyklému propojení oblasti, na niž je specialistkou, s prvkem tak odlišným.

Domnívám se, že je vůbec třeba dívat se na tento projekt jako na výsledek procesu sbližování jakožto sociálního experimentu, který si vzal na pomoc hudbu a tanec, tedy že umělecká tvorba tu byla prostředkem, a nikoli cílem. Výsledek by nedával smysl bez pochopení cesty, která k němu vedla, i toho, co ji motivuje. Možná jde i o návrh, jak do budoucna zacházet s evropským hudebním dědictvím, ale především o experiment, který má názorně ukázat možnost, jak spolu kultury mohou koexistovat, o doklad snahy zjistit, co vše může být společné, ačkoli je někdy proklamace přehnaně optimistická a podobnost není vždy tam, kde ji tvůrci vidět chtějí. The Banquet je podobenstvím o radosti i o fyzickém prožívání pozemské existence, jeho tématem je i vděčnost za bohatství, které můžeme konzumovat všemi smysly. Jeho etický podtext je tak důležitější než samotná snaha o propojení dvou odlišných kultur, které si samozřejmě svou rozdílnost uchovávají a někdy by jim to opravdu slušelo více každé zvlášť než v urputném duetu za každou cenu.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na