Střípky z festivalu KoresponDance 2019 (2): Komika, minimalismus a nový cirkus

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Další program se nesl ve znamení pouličního tance a novocirkusových performancí. Francouzská skupina Cie Alexandra N’Possee přivezla hip hopový duet dvou mužských tanečníků ZIG ZAG. V centru jejich setkání je vcelku obvyklá rekvizita, lavička v parku. Netroufala bych si ve vztahu performerů poznat, že jde konkrétně o otcovsko-synovský vztah, ale princip navazování a odmítání komunikace je zřetelný. Oba tanečníci využívají jako nástroj slovník hip hopu a break dance, prvky vskutku virtuozní. Slouží k vyjádření vzájemného dialogu, který v prostoru rozehrávají, lavička je pak místem jejich setkání a pokusů o komunikaci, již jeden z performerů setrvale odmítá. Jde vlastně o obvyklý motiv, lákání a odmítání kontaktu je atraktivní k pohybovému ztvárnění (pokud jde o lavičku a tanečníky, baletnímu publiku se jistě vybaví Mariin sen Petra Zusky a pošťuchování čtyř tanečníků v balerínách). Komunikace mezi performery, jejichž lavička se může přehoupnout jako kolébka z jedné strany do druhé, a tak je přenášet i do jiného prostoru, je možná spíše záminkou k tanečnímu vystoupení. Tak aby jejich tanec nebyl jen tradiční battle, ale dalo se v něm nalézt jakési poselství. Těžko se u takových perfromancí odhaduje, zda byl první pohybový materiál a hledala se pro něj linka hlubšího sdělení, nebo byla první vytvořena situace, kolem níž vystavěl choreograf variace. Oba účinkující jsou skvělými tanečníky, kteří se zdají popírat fyzikální zákony, a skutečně se mezi nimi vytváří vztah a sblížení. Na letošním Festivalu tanečních filmů se hovořilo o tom, že street dance se vyvíjí do divadelní formy nebo proniká i ve své originální podobě na jeviště. Toto je právě ukázka, jakou cestou se může dát a překlenovat hranici mezi čistě společenskou funkcí tance a dalšími.

KoresponDance 2019 – ENVÀ (foto Dragan Dragin)

O komunikaci vyprávělo také akrobatické duo Amer & Àfrica, artisté Àfrica Llorens a Amer Kabbani, kteří spolu vystupují již osm let. Jejich duet s názvem ENVÀ se zabývá stavěním a překonáváním bariér, které symbolizuje věž z balíků slámy, kterou performeři nejprve staví, aby v závěru představení sestavili jako z kostiček lega raději slaměnou pohovku. Bariéry ale překonávají spíše mentální, a to ani tak ne mezi sebou, jako u svých diváků. Vystoupení je to velmi interaktivní. Pracují na bázi párové akrobacie okořeněné triky s lanem, které jim slouží i jako pomyslné laso na lapení dobrovolníků z publika, které zapojí aktivně do svých artistických kousků. Jde především o podívanou, která evokuje klasické cirkusové vystoupení. Dvojice pracuje tradičně – muž je oporou, křehká lehká žena naskakuje do jeho náruče, předvádí stoj na jeho rukou a ramenou, místo žíněnek slouží právě ony balíky slámy, do nichž se partnerka vrhá téměř s rozkoší. Diváci jsou nuceni vyzkoušet si také, jaké to je udržet ženu na ramenou nebo se sám postavit a nezřítit… Škádlení ze strany performerů útočí především na svědomí zbytku publika, jeho ztajenou škodolibost – i když jsou dobrovolníci patrně vybráni předem. Ne vždy je to, co najdeme mezi svými pocity a myšlenkami, tím, co jsme hledali a doufali nalézt.

KoresponDance 2019 – inTarsi (foto Dragan Dragin)

Další novocirkusovou skupinou byla španělská Compañía de Circo “eia”, která uvedla představení pro čtyři akrobaty inTarsi. Jejich vystoupení je prokomponované a zaujme především scénografickým řešením. Kruhové jeviště s trampolínou a tyčí, na kterém jeden z performerů produkci zahajuje jako sólista, lze přestavovat do rozmanitých podob. Vystavět bariéry, štíty a vrcholky, sešikmené stěny, na nichž mohou artisté rozehrát nové variace, z bočního fragmentu lze vytvořit také teeterboard (houpačku, z níž se skáčí salta).

Variabilní scénu performeři přestavují průběžně, rekvizity jsou někdy funkční, jindy slouží více jako výtvarné objekty. Čtveřice artistů ztvárňuje různorodou skupinu mužů, jejichž vztahy sledujeme – přátelství, soupeření, podporování a „hecování“, kupodivu i lyričtější situace vzájemné podpory a křehkosti, kterou si dovolují. Herecká akce tedy přibližuje vystoupení divadlu, ačkoli ve středu zájmu stále je především perfektní fyzický výkon a samozřejmě i fantazie ve hře se scénografií. Přímo dramatickou linku ovšem hledat nemůžeme, novocirkusové představení zůstává především divadlem obdivu, divadlem pro výkon, pro údiv a zatajený dech. Snad jen není zcela strategické uvádět hodinové vystoupení až od desáté večerní hodiny, neboť pozornost publika může být narušena.

KoresponDance 2019 – Go to Europe, Catch Me (foto Dragan Dragin)

Go to Europe, Go!

Showcase Go to Europe!, která probíhala po dva dny, je sondou do rozmanité práce současných tvůrců z několika zemí světa. Má být malou ukázkou toho, kam se ubírá současná taneční tvorba v mezinárodním kontextu nebo čím se aktuálně mladí tvůrci inspirují a zabývají. Diváci jsou v zámku vedeni po různých stanovištích, kde mohou sledovat krátké výstupy účastníků mezinárodních projektů Roundabout Europe a Go to Europe! Roundabout Europe vytváří síť uměleckých rezidencí a festivalů outdorového umění se zaměřením na umělce či soubory, které jsou buď na začátku své profesní dráhy nebo by rádi své umění obohatili či posunuli novým směrem. Spojily se v něm festivaly KoresponDance (Česká republika), Imaginarius (Portugalsko), Out There (UK), Festival Passage (Dánsko) a Festival Spoffin (Nizozemsko), který je koordinátorem projektu. Go to Europe! je projekt Centra choreografického rozvoje SE.S.TA, který nabízí umělcům možnost rozvíjet techniky self-promotion a současně rozšiřovat svůj network.

V rámci programu jsem stihla zhlédnout dvě prezentované choreografie. Bonusem k performancím je vždy návštěvníkům i procházka interiéry zámku, protože každé vystoupení je lokalizované na jiném místě, v bludišti chodeb, schodišť a síní tohoto rozsáhlého areálu. Z uskupení Upswing vystoupili dva performěři v krátkém duetu s názvem Catch me. Začal energicky jako hra a silové zápolení, pak cestou vycházející z kontaktní improvizace. Muž i žena se pak usadili na židle a nastala fáze lyričtější a méně dynamická, s jemnými doteky, kterým jeden druhému dával impulz k pohybu, aby tanec postupně obloukem přešel do dynamičtější fáze. Podstatná je blízkost mezi tanečníky a jejich diváky, kteří sice mají úlohu přihlížejícího publika, ale performery doslova na dosah ruky a dechu.

KoresponDance 2019 – Go to Europe, Roni Chadash (foto Dragan Dragin)

Mladá tanečnice Roni Chadash předvedla sólo NO-body, ve kterém se jí v souladu s názvem podařilo vlastní tělo odosobnit a doslova zbavit lidskosti. Oblečena v černém trikotu a vleže na zádech na vyvýšené plošině jako na piedestalu nebo obětním stolci zůstala jako torzo. Pohyby a záškuby jím procházely, ale neevokovaly ženské tělo. Ruce objevující se nad černotou jako nad horizontem byly také jen objektem. Výstup byl krátký na to, aby bylo zřejmé, k jakému cíli výzkum směřuje nebo jaké konkrétní téma chce choreografka rozvíjet, nicméně odosobňování těla zvláštními úhly a izolovanými pohyby není neobvyklé, tanečníci jsou zřejmě k takové fázi přirozeně přitahování v touze potlačit estetiku pohybu.

Festival doprovodilo také množství workshopů pro veřejnost, které byly nepochybně navštěvovány stejně hojně jako představení. Diváci měli možnost v rámci svých vstupů na festival navštívit také Muzeum nové generace a prohlídkový okruh Po stopách Santiniho, umělci profesionálové měli příležitost ke společnému setkání, v sobotu proběhl taneční battle, byly prezentované výsledky projektu Škola tančí… Opravdu intenzivní tři dny, kdy byla výhodou také lokace – menší město, uzavřený areál, mnohem méně lákadel, než když festivaly probíhají třeba v Praze, kde návštěvník často jen na skok opustí svou práci a aktivity.

 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat