Svatojakubské Audite Organum představilo Písně beze slov

Již pátý koncert letošního 26. Mezinárodního varhanního festivalu v pražském chrámu sv. Jakuba představil německého varhaníka Christiana-Markuse Raisera, který pro svůj program zvolil motto „S písní a beze slov“, protože zajímavým bodem programu byly čtyři transkripce Písní beze slov Felixe Mendelssohna-Bartholdyho.

Christian-Markus Raiser (zdroj Audite Organum)
Christian-Markus Raiser (zdroj Audite Organum)

Sympatickým nápadem interpreta bylo, že pro úvodní skladby využil krásně transparentně znějící barokní chórové varhany, umístěné na boční empoře. Vždy znovu mile překvapí, jak přesvědčivě zaplní i tento malý nástroj prostor chrámu. Škoda, že úvodní Frescobaldiho Toccatu in a podal interpret nervózně a uspěchaně, jako by ji chtěl mít co nejdříve za sebou. Scházela zde veškerá zpěvnost, rychlé pasáže působily zbrkle a neurovnaně. V následujících variacích na píseň „Pod lípou zelenou“ od Jana Pieterszoona Sweelincka si Raiser již mnohem lépe vychutnal půvabné rejstříkové kombinace, i zde se však místy poněkud „kymácelo“ tempo – a tak to vlastně zůstalo již po převážnou část koncertu.

Na velkých varhanách zaznělo nejprve Preludium a fuga a moll Johanna Sebastiana Bacha. V preludiu se virtuosní běhy občas „utrhly ze řetězu“ a neorganicky vybočily z tempa, ve fuze interpret na řadě míst nervózně „spolkl“ těžké doby a hudba tak postrádala ucelený tah. Pak přišly první dvě Mendelssohnovy Písně beze slov, které příliš nezpívaly a působily „jen tak odehraně“. Ani v rejstříkových kombinacích nepřišel interpret s nějakým zajímavým nápadem: s výjimkou výše zmíněných Sweelinckových variací patřily použité zvukové barvy k těm nejběžněji slýchaným.

Jednoduše, ale výstižně a účelně rejstříkovaná byla 1. věta z Flétnového koncertu pro varhany, op. 55, raného romantika Christiana Heinricha Rincka. Zde mohl interpret přesvědčivě ukázat, že jeho technická zběhlost je vskutku na výši – až na to, že ve virtuosních pasážích se jeho hbité prsty opět chvílemi předbíhaly. Nejlepším úsekem koncertu se tak staly další dvě Mendelssohnovy Písně beze slov: nejprve slavná „Jarní“, podaná konečně s klidem a zpěvností, a perlivé Presto op. 67 č. 4, jehož pasáže vyzněly s nepřehnanou brilancí.

Raiserova vlastní skladba, inspirovaná Žalmem 139 („…i kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře“) měla dva významné klady: přehlednou strukturu a sympaticky uměřenou délku, jinak ovšem její eklektický hudební jazyk významnější zpestření programu nepřinesl.

Program efektně uzavírala Toccata f moll méně známého francouzského romantika Julese Grisona. Ač potlesk nebyl právě bouřlivý, přidal interpret ještě vkusně zahranou transkripci slavné Bachovy Air.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments