Sympatickým nápadem interpreta bylo, že pro úvodní skladby využil krásně transparentně znějící barokní chórové varhany, umístěné na boční empoře. Vždy znovu mile překvapí, jak přesvědčivě zaplní i tento malý nástroj prostor chrámu. Škoda, že úvodní Frescobaldiho Toccatu in a podal interpret nervózně a uspěchaně, jako by ji chtěl mít co nejdříve za sebou. Scházela zde veškerá zpěvnost, rychlé pasáže působily zbrkle a neurovnaně. V následujících variacích na píseň „Pod lípou zelenou“ od Jana Pieterszoona Sweelincka si Raiser již mnohem lépe vychutnal půvabné rejstříkové kombinace, i zde se však místy poněkud „kymácelo“ tempo – a tak to vlastně zůstalo již po převážnou část koncertu.
Na velkých varhanách zaznělo nejprve Preludium a fuga a moll Johanna Sebastiana Bacha. V preludiu se virtuosní běhy občas „utrhly ze řetězu“ a neorganicky vybočily z tempa, ve fuze interpret na řadě míst nervózně „spolkl“ těžké doby a hudba tak postrádala ucelený tah. Pak přišly první dvě Mendelssohnovy Písně beze slov, které příliš nezpívaly a působily „jen tak odehraně“. Ani v rejstříkových kombinacích nepřišel interpret s nějakým zajímavým nápadem: s výjimkou výše zmíněných Sweelinckových variací patřily použité zvukové barvy k těm nejběžněji slýchaným.
Jednoduše, ale výstižně a účelně rejstříkovaná byla 1. věta z Flétnového koncertu pro varhany, op. 55, raného romantika Christiana Heinricha Rincka. Zde mohl interpret přesvědčivě ukázat, že jeho technická zběhlost je vskutku na výši – až na to, že ve virtuosních pasážích se jeho hbité prsty opět chvílemi předbíhaly. Nejlepším úsekem koncertu se tak staly další dvě Mendelssohnovy Písně beze slov: nejprve slavná „Jarní“, podaná konečně s klidem a zpěvností, a perlivé Presto op. 67 č. 4, jehož pasáže vyzněly s nepřehnanou brilancí.
Raiserova vlastní skladba, inspirovaná Žalmem 139 („…i kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře“) měla dva významné klady: přehlednou strukturu a sympaticky uměřenou délku, jinak ovšem její eklektický hudební jazyk významnější zpestření programu nepřinesl.
Program efektně uzavírala Toccata f moll méně známého francouzského romantika Julese Grisona. Ač potlesk nebyl právě bouřlivý, přidal interpret ještě vkusně zahranou transkripci slavné Bachovy Air.
