Operní panorama Heleny Havlíkové (335) – Nový Giovanni ve Stavovském divadle s diváky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
V čase covidového uzavření divadel zprostředkovalo v dubnu Národní divadlo prostřednictvím České televize nové nastudování Dona Giovanniho. Nyní se uskutečnily regulérní divadelní premiéry – s diváky ve Stavovském divadle.

Marie Fajtová, Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni, Národní divadlo (zdroj Jan Pohribný)
Marie Fajtová, Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni, Národní divadlo (zdroj Jan Pohribný)

Však už bylo na čase! Konečně se i Národní divadlo rozhoupalo k dohánění covidového výpadku, kdy divadla z celé sezóny mohla hrát vlastně jen dva měsíce. Zatímco mnohé naše operní soubory, zejména brněnský a ostravský, hned v červnu využily rozvolnění a začaly divákům představovat nové inscenace, které během lockdownu nazkoušely, Národní divadlo v červnu jen obehrávalo staré inscenace Prodané nevěsty, Rusalky a Traviaty, pak si dopřálo plné dva měsíce prázdnin a teď tedy konečně nasadilo ve dvou premiérách na Dona Giovanniho.

A bylo to po televizní premiéře (315. Operní panorama zde) ještě větší zklamání. Z řady důvodů: Impuls genia loci Stavovského divadla inscenátoři prohospodařili, pokud vůbec porozuměli jeho potenciálu. Hudební nastudování Karstena Januschka bylo nepropracované a stylově nepoučené, režie Alexandera Mørk–Eidema zůstala u povrchního výprodeje zastaralých a obehraných klišé, na což doplatili sólisté, navíc v mnoha případech nevhodně obsazení, mimo obor, který je jejich doménou. 

Prohospodařený genius loci

Ohledně dramaturgie lze zopakovat stejnou výhradu jako v případě televizního přenosu. Připomeňme, že Stavovské, někdejší Nosticovo divadlo je jediné dochované divadlo, kde Mozart řídil své opery a navíc právě Giovanniho psal pro toto divadlo na pražskou objednávku. Jistěže divadlo není muzeum a pražská mozartovská tradice se dá rozvíjet různými způsoby. Ale v případě Dona Giovanniho považuji za zásadní chybu nového nastudování a za neomalenou necitlivost ke geniu loci Stavovského divadla volbu nikoli originální pražské verze, jak zazněla za Mozartova řízení při premiéře v Nosticově divadle v roce 1787, ale dnes po světě nejběžněji uváděné adaptace se zapracováním árií, které Mozart dokomponoval pro vídeňské uvedení (Ottaviova Dalla sua pace a Elvířina Mi tradì quell’alma ingrata) – a dokonce s vypuštěním Ottaviovy „pražské“ Il mio tesoro včetně recitativu a z posledního ansámblu, ve kterém přeživší postavy přitakávají pekelnému konci takového ničemy, jakým byl Don Giovanni, zůstalo jen závěrečné, i ve vídeňském provedení zachované čtyřverší, bez úvah jednotlivých postav, co budou bez Giovanniho vlastně dělat.

Doubravka Součková a Jiří Brückler, Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni (zdroj Jan Pohribný)
Doubravka Součková a Jiří Brückler, Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni (zdroj Jan Pohribný)

A nedosti na tom, inscenátoři zpochybnili kompetenci Lorenza Da Ponte i Mozarta řadou velmi podivných škrtů: „překážela“ jim reakce Donny Elvíry na Leporellův výčet Giovanniho milenek (6. scéna 1. dějství) stejně jako reakce Ottavia na dramatické líčení noční scény v jejích pokojích (14. scéna 1. dějství). Inscenaci zredukovali o dialog Giovanniho a Leporella při výměně plášťů pod oknem Donny Elvíry (1. scéna 2. dějství) a dokonce vypustili celou 9. a 10. scénu 2. dějství nejen s reakcemi podvedených „mstitelů“ na převlek Leporella za Giovanniho, ale také s dvěma áriemi – Leporellovou Ah, pietà signori miei a již zmíněnou Ottaviou Il mio tesoro. Škrty postihl také Giovanniho dialog s Leporellem na hřbitově (11. scéna 2. dějství) a Ottaviova replika na výlev bolesti Donny Anny (12. scéna 2. dějství). Tyto zásahy ovšem spíš usvědčují režiséra z bezradnosti než z promyšlenějšího, třebas kontroverzního výkladu. A k tomu si přisadil šéfdramaturg Ondřej Hučín v programu k inscenaci, když tvrdí, že Giovanniho árie, šampaňská, canzonetta a navigace Masettových kumpánů, jsou až banální skladby rozmístěné v celku opery ledabyle. 

Nestylové hudební nastudování

Při dnes už běžné praxi historicky poučené interpretace, kdy i u nás působení celá řada takto specializovaných souborů, by Stavovskému divadlu dozajista „slušelo“, aby byl přizván přímo orchestr, který hraje na dobové nástroje, a skutečný mozartovský znalec. Při časté frekvenci nasazování Giovanniho do repertoáru by takové řešení bylo dozajista logisticky náročné – a vedení Národního divadla bude tvrdit, že neuskutečnitelné. Ovšem že se i z běžného operního orchestru dá vykřesat stylově poučená interpretace, dokládá například Vojtěch Spurný v Plzni nebo v Opavě. Nebo když při svém pražském hostování dirigenti Marc Minkowski nebo Alessandro de Marchi při uvedení Tita ve Stavovském divadle orchestr Národního divadla vycepovali ke skutečné mozartovské interpretaci, nikoli pouhému odehrání not.

Podle propagačních materiálů Národního divadla získal Karsten Januschke renomé mozartovského experta. Když ale projdeme působení tohoto německého dirigenta během posledních deseti let, zjistíme, že ve svém domovském Frankfurtu pouze převzal řízení některých Mozartových oper a sám je nastudoval hlavně v menších rakouských oblastních divadlech, Giovanniho sice v Tokiu, ovšem ve studiu pro začínající sólisty. Pokud při dubnovém televizním záznamu z Januschkova nastudování Dona Giovanniho tryskala alespoň nějaká energie, premiéry postrádaly i to, trpěly váznoucí koordinací souhry, nepropracovanými frázemi, a hlavně jejich návazností mezi nástrojovými skupinami v orchestru, stylově neujasněnou ornamentikou sólových partů – celkově jednotvárností výrazu. Tu nemohli zachránit ani Lucie Pirochová nebo Martin Levický citlivou hrou continua k recitativům na kladívkový klavír.

Nevhodné obsazení sólistů

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


2.6 5 votes
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments