Operní panorama Heleny Havlíkové (315) – Nový Giovanni: recyklace místo inovace

  1. 1
  2. 2
  3. 3
V čase kovidového uzavření divadel uvedlo Národní divadlo prostřednictvím České televize po Verdiho Rigolettovi ze Státní opery další premiéru: tentokrát soubor Opery Národního divadla představil ve Stavovském divadle novou inscenaci Dona Giovanniho v nastudování dirigenta Karstena Januschkea a režiséra Alexandera Mørk –Eidema.

W. A. Mozart, Don Giovanni – Národní divadlo, 24. dubna 2021: Don Giovanni, Donna Anna a Don Ottavio (P. Kubáň, J. Sibera a R. Samek) (foto Jan Pohribný)
W. A. Mozart, Don Giovanni – Národní divadlo, 24. dubna 2021: Don Giovanni, Donna Anna a Don Ottavio (P. Kubáň, J. Sibera a R. Samek) (foto Jan Pohribný)

Opovrhování pražskou verzí

Díky tomu, že Stavovské (tehdejší Nosticovo) divadlo je jediné dochované divadlo, kde Mozart řídil své opery, a navíc právě Dona Giovanniho psal na pražskou objednávku pro tento prostor, tato opera sem samozřejmě patří. Zůstávají však otázky – nakolik chce vedení naší první scény právě tímto titulem profilovat svůj umělecký program, i úvaha, zda není na čase inovovat repertoár opery ve Stavovském divadle zajímavěji, nad rámec Figarovy svatby, Kouzelné flétny a Rossiniho Popelky. Něco naznačil už Václav Luks nastudováním Myslivečkovy Olympiády. Otázky vzbuzuje i frekvence nasazování nových nastudování Giovanniho. To předchozí z roku 2012 v režii SKUTRu, kdy hudebním nastudování Tomáše Netopila postupně přebírala řada dalších dirigentů, skončilo po 154 reprízách 30. června 2019.

Takové dědictví a časté nasazování Dona Giovanniho do repertoáru jako lákadla pro zahraniční turisty a „výkladní skříně“ české opery ovšem zároveň zavazuje. K tradici lze samozřejmě přistupovat různě – třeba jako k muzeu svého druhu, abychom mohli zažít, jak se opera provozovala za Mozartových časů, nebo naopak, jak je dnes módní, ostentativním popřením minulosti, které jsme nedávno viděli ve Weberově Čarostřelci, německé národní opeře, kterou ovšem v Mnichově svěřili ruskému režisérovi Dmitrijovi Čerňakovovi (308. Operní panorama zde), nebo v pařížské inscenaci Gounodova Fausta režírovaného Tobiasem Kratzerem (313. Operní panorama zde) či dokonce ve wagnerovské Mekce v Kratzerově Tannhäuserovi (Opera Plus zde) nebo Mistrech pěvcích norimberských Barrieho Koskyho. Na tuhle „vysokou hru“ s operními skladateli však mají jen někteří režiséři.

I při různých přístupech k rozvíjení mozartovské tradice Stavovského divadla za hlavní a zcela zásadní chybu nového pražského nastudování Dona Giovanni a za necitlivost ke geniu loci Stavovského divadla považuji volbu nikoli originální pražské verze, jak zazněla při premiéře v Nosticově divadle 29. října 1787, ale vídeňské verze, respektive její dnes nejběžněji uváděné adaptace. Pražskou árii Dona Ottavia Il mio tesoro s náročnými koloraturami inscenátoři nahradili vídeňskou Dalla sua pace, kterou Mozart dokomponoval podle schopností prvního vídeňského představitele této role Francesca Morelly v roce 1788. Vypustili celou scénu s Leporellovou árií Ah, pietà signori miei, když prozradil, že se jen vydával za Giovanniho.

Naopak pro Caterinu Cavalieri byla přidaná brilantní vídeňská árie Donny Elviry In quali eccessi … Mi tradì quell’alma ingrata, v níž Elvira reaguje na to, že ji prostřednictvím Leporella Giovanni zase podvedl. Doplněný vídeňský duet Leporella a Zerliny zařazen nebyl. Z posledního ansámblu, ve kterém „přeživší“ přitakávají pekelnému konci takového ničemy, jakým byl Don Giovanni, zůstalo jen závěrečné, i ve vídeňském provedení zachované čtyřverší, bez úvah jednotlivých postav, co budou bez Giovanniho vlastně dělat.

Ne dost na tom. Inscenátoři nejspíš považovali Mozarta i zkušeného libretistu Lorenza da Ponte za fušery. Zasáhli do opery dalšími, velmi podivnými škrty – „překážely“ jim dialogy Giovanniho a Leporella při výměně plášťů pod oknem Donny Elviry (1. scéna 2. dějství) a na hřbitově (11. scéna 2. dějství). Ve výsledku to však byla právě režie, která svým aranžmá „zpomalovala“ tempo-rytmus inscenace.

W. A. Mozart, Don Giovanni – Národní divadlo, 24. dubna 2021: Donna Anna a Don Ottavio (J. Sibera a R. Samek) (foto Jan Pohribný)
W. A. Mozart, Don Giovanni – Národní divadlo, 24. dubna 2021: Donna Anna a Don Ottavio (J. Sibera a R. Samek) (foto Jan Pohribný)

Rezignace na historicky poučenou interpretaci

V současné době rozmachu historicky poučené interpretace bych očekávala, že k hudebnímu nastudování Dona Giovanniho právě ve Stavovském divadle bude přizván specialista, když už Národní divadlo představení této opery nenasazuje v blocích a nenajme i specializovaný orchestr. Že se i z běžného operního orchestru dá vykřesat poučená interpretace, ukázal hned několikrát například Vojtěch Spurný v Plzni na Monteverdim (Orfeo a Korunovace Poppey) nebo v Opavě na Figarově svatbě. Původně avizovaný Rinaldo Alessandrini, který zakládal naději na odstranění nánosů ledabylosti stokrát obehraných partů v Orchestru Národního divadla, však byl bez vysvětlení nahrazen Karstenem Januschkem.

Tento německý dirigent sice ve svém domovském Frankfurtu převzal hudební nastudování některých Mozartových oper nebo je sám připravil, hlavně ale v menších rakouských divadlech (Eisenach, Klagenfurt, Městské divadlo Bregenz) nebo v Tokiu ve studiu pro začínající sólisty. Je to bezesporu talentovaný dirigent, jak bylo ovšem zřejmé už z jeho řízení lednového koncertu Mozartovy narozeniny ve Stavovském divadle, k mozartovským expertům však rozhodně nepatří, jakkoli se nás o tom snaží PR Národního divadla přesvědčovat. Pražskému nastudování Giovanniho Karstenem Januschkem nelze upřít energii a elán, chvílemi až takový, že vázla koordinace se sólisty. A při Januschkeho korepetitorských zkušenostech překvapovalo, jak často nesouzněl s potřebami zpěváků. Ornamentika obohacující árie byla vkusná, ovšem k vycizelovanému frázování, výrazovým detailům, větší propracovanosti dynamiky a zvukové plasticitě ještě zbývá velký kus cesty.

Nezbývalo než nostalgicky vzpomínat, jak „stihl“ v polokoncertním provedení opery La clemenza di Tito v Praze v roce 2018 nasměrovat Orchestr Národního divadla takový povolaný dirigent, jakým je Marc Minkowski nebo jak tu dirigent Alessandro de Marchi vycepoval orchestr a režisérské duo Ursely a Karla-Ernsta Herrmannových udělali v roce 2006 z Tita záležitost (stejně jako o dva roky později z inscenace opery La finta giardiniera), která přiblížila Prahu světovým inscenačním trendům. O úrovni, kterou Myslivečkovou Olympiádou nasadili v roce 2013 Collegium 1704 Václava Lukse s režisérkou Ursel Herrmann jsme si mohli nechat jen zdát.

Nudné hodiny Giovanniho zmírání

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


4.3 9 votes
Ohodnoťte článek
6 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments