Kostel sv. Jana a Pavla ve Frýdku-Místku je barokním skvostem s překvapivě přátelskou akustikou. Chrám není tak dlouhý, aby se zde hudba tříštila, naopak zde bylo dobře slyšet. Vivaldiho hudba se sem dobře hodila a hladila po duši.
Interpretace děl „ryšavého pátera“, jak Vivaldimu přezdívali pro jeho ryšavé vlasy, se ujal soubor Barocco sempre giovane, jehož uměleckým vedoucím je Josef Krečmer. Ten soubor založil v roce 2004 a od té doby se jeho záběr rozšířil z baroka až do současnosti. Soubor vede u prvních houslí mladá žena, Iva Kramperová, která má pevný a plný tón s hřejivým a nosným piánem a dokáže melodickým částem dát hřejivou vroucnost a souboru pocit jistoty. Večer Vivaldiho skladeb byl celý přehlídkou jejich interpretačního umění baroka. Protože nehráli na barokní nástroje, dokázali vdechnout dílům současnou tvář a divák měl pocit, že poslouchá díla, která souzní s dneškem, přestože jde o skladby z 18. století. Snad je to tím pregnantním, dopředu mířícím rytmickým tahem, který běží téměř pod všemi skladbami. Je to neustále pádící rytmus, který nese nad sebou melodie, které zpracovává desetičlenný orchestr – čtyři housle, jedna viola, dvě violoncella, jeden kontrabas, jedna theorba a continuo – ve svěžím a energickém podání. Hudba je tu především radostí ze společného muzicírování a soupeřením, kdo zvládne daný úkol lépe. Uvědomíme-li si, že Antonio Vivaldi byl v první polovině 18. století vlastně učitelem hudby v sirotčinci a skladby psal pro své svěřence, nebylo možné vymyslet pro ně lepší trávení času a lepší výchovnou metodu.
Sinfonia avanti la Senna Festeggiante, RV 693 zazněla jako první číslo, následoval Koncert g moll pro 2 violoncella, smyčce a continuo, RV 531, kde si spolu „vyhráli“ jako sólisté Jan Zemen a Matěj Štěpánek. Gradujícím číslem byl pětivětý Koncert d moll pro 2 housle, violoncello, smyčce a continuo „L´estro armonico“, RV 565, op.3/11. Sbírka dvanácti koncertů pro smyčcové nástroje byla první sbírkou tištěnou v zahraničí. Zde již naplno využívá svoje skladatelské charakteristické principy a s nadhledem kombinuje homofonní a polyfonní postupy. Vedle prvních houslí Ivy Kramperové se prosadila tmavě svítivým témbrem houslí Markéta Čepická. Virtuózní závěr skladby nenechal nikoho pochybovat o špičkové hodnotě tělesa. Další skladbou, která následovala, byl Koncert D dur pro 2 housle, 2 violoncella, smyčce a continuo, RV 564. Zpracování skladby ještě více umocnilo její sdělnost, přestože šlo v podstatě o virtuózní technická cvičení, která obsahovala melodické fráze, podané s procítěným přednesem. Poslední věta Allegro působila díky tečkovanému rytmu rozpustile, brilantně a efektně.
Jako poslední skladba zaznělo Gloria D dur, RV 589, je vedle Čtvero ročních dob Vivaldiho nejhranější skladbou. Chválí Ježíše Krista a prosí o smilování a záštitu. Prosté a jednoduché strofy jsou podloženy vroucnou hudbou. Soubor si ke spolupráci přizval hoboj a clarinu, smíšený Český filharmonický sbor Brno obohatila sóla dvou sopránů a jednoho altu. Takto pojaté uskupení již vyžaduje dirigenta, kterým se stal Jan Svejkovský, který je v současnosti dirigentem brněnského sboru. Byl jednotícím a bezpečným prvkem pro všechny zúčastněné, svými přesnými a čitelnými gesty vnášel do produkce klid a jistotu a bezpečně provedl soubor úskalími, které přichystaly účinkujícím zejména polyfonní části.
Začátek skladby je svižný a radostný, sbor si vychutnával klenuté melodie, něžná a měkká, přesto svítivá piána v sopránech doplňovaly hebké alty i sametové basy. Sbor zpíval velmi kompaktně, byl dynamicky vyvážený a v závěrečné fuze barevně i dynamicky sladěný, s přesnou intonací i čitelnou dikcí. Sólistky byly sopranistky, Jana Melíšková je členkou sboru a po svém vystoupení se disciplinovaně vrátila do skupiny sopránů. Vládne příjemným, čistým a pevným hlasem, vede ho s intonační jistotou. Druhou sopranistkou byla Pavlína Švestková, která má hlas kulatější, tmavěji zabarvený. Altového partu se ujala Pavla Zbořilová, jejíž hlas působil zastřeně a nejistě. Snad problém s dechovou oporou sebou nesl i problém s vyrovnaností barvy hlasu a s propojením rejstříků a tím i s občasnou intonační nejistotou.
Závěrečné Gloria vyznělo jásavě a energicky, hudební provedení nabilo přítomné energeticky do dalších dnů a dalo víru, že je možné zvládnout nastávající problémy bez větší újmy na psychice i na fyzickém zdraví. V době, která přináší stále větší komplikace, je získání pozitivního přístupu k životu nezbytností.
