Své práci věříme, říká sbormistr Lukáš Vasilek
Když jste zakládal Martinů Voices, říkal jste, že jej chcete profilovat jako sbor uvádějící hudbu dvacátého století a skladby současné, a také jako těleso, které dělá nepříliš obvyklé věci. Po osmi letech se dá říct, že se to podařilo.
To určitě nemohu posoudit já, ale s tím zaměřením na neobvyklé a snad i výjimečné projekty máte pravdu – třeba i v souvislosti s tou novou deskou. Byl to náš dlouhodobý sen, mít možnost se vyjádřit právě k Martinů. Pravda, dlouho jsme s tím otáleli, protože jsme to chtěli udělat pořádně, každou skladbu si vyzkoušet nejdřív v několika živých provedeních při koncertech, aby vše bylo dobře usazené. Martinů madrigaly jsou dost těžké, opravdu virtuózní, vesměs rychlé, posazené docela vysoko. Prostě je to po všech stránkách náročné.
V bookletu desky je citován rozhovor s Bohuslavem Martinů, kde říká, že jeho hudba pochází ze tří zdrojů, vedle Debussyho jsou to anglické madrigaly a česká lidová hudba. Cítíte to také tak?
Určitě je to pravda u anglické madrigalové tvorby a českého folklóru. Tato inspirace je velmi hluboká, skoro hmatatelná. S Debussym si ale nejsem tak úplně jistý. U Martinů sice nacházíme místa, která by mohla být vnímána jako debussyovská nebo obecně impresionistická, ale zrovna u madrigalů to moc časté není. Navíc Debussy sám napsal pouze jediný sborový cyklus a cappella – asi pětiminutový. Těžko říct, jestli tahle drobná kompozice mohla Martinů k něčemu zásadnímu inspirovat, pokud ano, míru té inspirace bych rozhodně nepřeceňoval.
Mají anglické madrigaly nějakou souvislost s moravskými a slovenskými lidovými písněmi?
Určitě ne. Ve vztahu anglických madrigalů a madrigalů Bohuslava Martinů jde spíš o způsob práce s hudebním materiálem, s polyfonií a výrazovými prostředky.
Lidovou poetiku slyšíme i v duchovních písních. A vnímáme v nich také jemně poetickou notu.
Ano, ve Čtyřech písních o Marii a Třech písních posvátných je duchovní téma nazíráno velmi přímočarým, zlehčeným a leckdy doslova zábavným způsobem – možná tedy odlehčeně poeticky, jak říkáte. Ty texty vznikly tak, že si lidé přetvořili biblické příběhy, které znali z vyprávění nebo z kostela, k obrazu svému, také je přizpůsobili reáliím, ve kterých se sami pohybovali, a převedli do jazyka, kterému dobře rozuměli. Vznikly tak legendy, které s originálním příběhem často nemají nic moc společného. Martinů je pak v jejich prosté poetičnosti zhudebnil stejně přímočarým způsobem.
Liší se sakrální témata od obecně lidských po hudební stránce?
Hovoříme-li pouze o komorní sborové tvorbě a cappella, řekl bych, že to Martinů moc nerozlišoval. Ke všem textům přistoupil vlastně podobně. V detailech lze rozdíly samozřejmě najít, například více polyfonní práce v madrigalech, méně v mariánských cyklech, ale to při běžném poslechu vůbec není identifikovatelné a pro vyznění důležité.
Proč skladatelé stále znovu zhudebňovali a zhudebňují lidové texty?
Ty texty tu přežívají celá staletí a pořád mají svá univerzální, živá témata – lásku a rozcházení, zrození a smrt, loučení a shledávání. Mají svůj půvab a poetiku, životní pravdu. Skladatele to láká, stejně jako obraz prostého venkovského člověka, tedy možná svým způsobem opravdovějšího člověka, který je v nich obsažen.
Martinů prý řekl, že není tak docela sborový skladatel. Lze to v jeho sborech poznat?
Ano, je to znát. Martinů pracoval se sborovou sazbou spíš instrumentálně – moc neřešil, jak se to zpívá a jestli by to třeba nešlo pro interprety zkomponovat přístupnějším způsobem. Myslím tím třeba melodické linky jednotlivých hlasů, hlasové rozsahy, tóniny. Šlo mu vždycky o celkové vyznění, které mu ovšem pokaždé vyšlo skvěle, a už neuvažoval nad tím, jestli je jeho záměr proveditelný snadno, nebo jen s velkými obtížemi. Byl to génius a jeho hudba je tak vynikající, že stojí za překonávání všech nástrah, které interpretům připravuje.
Který z cyklů obsažených na desce vám dal nejvíc práce?
Nemůžu říct, že by něco z toho bylo výrazně těžší. Každý z těch cyklů má svá specifika. Skladby vznikaly v průběhu třiceti let v různých částech světa, navzájem se tedy docela liší. Možná nejvíc práce nám dal cyklus Madrigaly, Martinů ho vytvořil v roce 1959 jako jednu ze svých vůbec posledních skladeb. K této skladbě jsme hledali cestu asi nejdéle. Zdroj té náročnosti je mimo jiné v tom, že autor do partitury nezaznamenal přesně svůj záměr. Často se tu můžeme jen domýšlet, jaká tempa a dynamiku měl autor na mysli, v mnoha úsecích je potřeba některé detaily doslova vymyslet. Ale to je na tom samozřejmě zábavné.
CD je vzorově vybaveno, obsahuje i texty v několika jazycích.
Tak jsme to chtěli. Komorní sborová tvorba Bohuslava Martinů je totiž v zahraničí poměrně neznámá – ví se, že existuje, ale nahrávek je málo. Chceme touto deskou inspirovat také zahraniční interprety. A kdyby se pak opravdu rozhodli něco z toho nastudovat, měli by se dovědět, co vlastně poslouchají, respektive o čem ty skladby jsou. V první řadě jde ale samozřejmě o posluchače. Myslím, že texty v bookletu by měly být běžnou výbavou kvalitního CD.
Říkáte, že k madrigalům jste museli postupně dospět. Jak jste to dělali?
Ano, museli jsme k nim dozrát. Proto jsme většinu z těch skladeb provedli nejdřív koncertně, některé naštěstí uvádíme pořád dokola, protože jsou žádané. Myslím, že náš Martinů je teď dobře usazený a snad to je nějaká naše výpověď o něm, o jeho hudbě.
Nemůže kompletní soubor madrigalů působit na poslech trochu jednotvárně?
Je pravda, že deska spíš funguje jako antologie komorní sborové tvorby Martinů, musí být dost náročné ji poslouchat v celku. Ale dramaturgicky je sestavena tak, aby byl i celkový poslech možný. Snažili jsme se o co největší pestrost a kontrast.
Na koncertech Martinů Voices uvádíte mimo jiné i sbory Jana Nováka; co zařazujete častěji, Martinů nebo Nováka?
Řekl bych, že teď Martinů, ale dřív to bylo v podstatě vyrovnané. Od Nováka jsme si museli trochu odpočinout, protože je hodně náročný – vyžaduje neustálé zkoušení a drilování.
Na domácí půdě se Pražský filharmonický sbor doplňuje – či snad utkává? – s brněnským Českým filharmonickým sborem.
Je určitě dobře, že máme dva velké profesionální filharmonické sbory, mělo by to tak určitě zůstat i nadále. Vždyť jeden sbor nemůže obsloužit všechno, co je na naší hudební scéně potřeba, dokonce ani dva to nezvládnou. Repertoár je velmi široký a náročný a tradice jeho provádění v Čechách obrovská. Pro obě tělesa je dobře, že si navzájem konkurují, je to zdravé. Brněnskému sboru přeji úspěch, snad to tak je i naopak.
Zmiňujete tradici české sborové tvorby, která je opravdu velice bohatá, měla své slavné vrcholy. Například v devatenáctém století, kdy byl český kulturní a spolkový život založen hlavně na dvou pilířích: na ochotnickém divadle a pěveckých sborech. Jak si podle vás stojí česká sborová hudba v současnosti, třeba i ve srovnání se zahraničím?
Vždycky to byl fenomén a snad je to tak pořád. Pokud jde o zahraničí, myslím, že oproti minulosti je v Evropě mnohem víc kvalitních profesionálních sborů. Pořadatelům se proto už moc nevyplácí vzít si velký profesionální sbor odněkud zdaleka, a to ani když je lepší než ten místní. Náklady jsou zkrátka tak veliké, že ten kvalitativní rozdíl, zvlášť když není zásadní, nemohou brát v potaz. Děláme to tak nakonec i u nás: proč najímat zahraniční těleso, když máme v České republice – promiňte mi neskromnost – dva velmi kvalitní velké profesionální sbory? Druhá věc je, že některá tělesa dokáží být něčím zvláštní a specifická – repertoárem, způsobem interpretace, barvou zvuku. A na to pořadatelé velmi slyší – tedy získat umělecký výkon, který nebude „jen“ špičkový, což je samozřejmost, ale který bude mít i nějakou zvláštní přidanou hodnotu. Na tom se snažíme stavět zahraniční působení Pražského filharmonického sboru.
Máme však nejen profesionální tělesa…
Tím, že se tu po roce 1989 změnila společenská situace, pro některé lidi přestalo mít takový význam zpívat v amatérském sboru – když to zjednoduším, na své koníčky teď mají všichni méně času, naopak možností mimopracovního vyžití mají daleko víc. Do zahraničí se všichni podívají i bez toho, aby museli každý týden sedět na sborové zkoušce. Odnesly to především amatérské sbory dospělých, v první řadě pak mužské sbory, které z naší sborové scény, až na pár výjimek, skoro vymizely. I tak je ale česká amatérská scéna docela živá a vytváří si skvělý základ v početných dětských a mládežnických sborech. Nevidím to nijak černě. Je to teď zkrátka trochu jiné. A co je důležité, kvalita je leckdy překvapivě vysoká!
Když se v zahraničí setkáte s profesionální konkurencí, „nakopne“ vás to?
Jsme zodpovědní za svůj výkon stejně v zahraničí jako tady. Všude děláme, co můžeme. Já samozřejmě sleduji „konkurenční“ ansámbly, řekl bych, že to je dokonce i moje povinnost. Třeba kvůli dramaturgii – abychom nestáli někde úplně mimo, abychom byli vstřícní k novým trendům a svými výkony se k nim mohli vyjadřovat. Na konkurenci nevidím vůbec nic špatného, naopak ji chápu jako naprostou nezbytnost.
Jak moc naši skladatelé komponují pro sbory?
V Čechách to teď zrovna až tak žhavé není. Postupně jsme přišli o matadory sborové tvorby, jako byli třeba Petr Eben, Otmar Mácha a Zdeněk Lukáš. Tito pánové vytvořili spoustu vynikajících děl a nastavili laťku hodně vysoko. V poslední době vzniká v Čechách méně kvalitní sborové tvorby než dřív. Ale jsou i výjimky. Například letos mám velikou čest úzce spolupracovat s panem skladatelem Gemrotem. Na Pražském jaru provedeme s Martinů Voices dvě jeho skladby pro komorní vokální ansámbl a smyčcové trio, což je docela originální seskupení. Obě kompozice jsou skvělé. S Pražským filharmonickým sborem pak uvedeme další jeho skladbu na letošní Smetanově Litomyšli, další pak před Vánoci s Českou filharmonií a Jakubem Hrůšou.
Komponuje se ve světě víc?
Řekl bych, že ano. Navíc teď převládá velmi zdravý trend, že se píší sborové skladby, které jsou pro publikum dobře stravitelné a srozumitelné. Říkám to proto, že jednu dobu měli skladatelé tendenci psát ve smyslu „čím těžší, tím kvalitnější“. Což byl samozřejmě velký omyl. Kvalita stojí na obsažnosti a srozumitelnosti, ne na enormní obtížnosti za každou cenu. Zvládnout nastudovat extrémně těžkou skladbu je jistě obdivuhodné, ale přináší taková hudba ještě něco dalšího než obdiv k pracovitosti interpretů? Hudba podle mne musí být poutavá sama o sobě a na první poslech, ne pouze s vysvětlivkami, co který takt znamená a co chtěl čím skladatel říci.
Podle návštěvnosti koncertů, ocenění i úspěchů nahrávek se dá soudit, že se vám to daří. Publikum na vaše samostatné koncerty chodí mnohem víc než třeba před pěti šesti lety.
Ano, to je veliká radost. Když jsme před lety naši sborovou řadu zahajovali, sály nebyly prázdné, ale zároveň tam nebylo stoprocentně plno, a rozhodně nebyla nouze o vstupenky. Měli jsme tehdy docela problém ty koncerty nějak obhájit jak před publikem, tak sami před sebou. Ale vytrvali jsme a každým dalším koncertem jsme přesvědčovali publikum, že má smysl přijít zase, protože uslyší v kvalitním provedení něco neotřelého a originálního. A vyplatilo se to. V posledním roce a půl míváme vyprodáno s docela velkým časovým předstihem. Řada lidí se na nedávné koncerty ani nedostala.
Kdy jste v poslední době zaznamenali zvlášť velký úspěch?
Největší zájem byl o koncert před Vánoci, který byl koncipován dramaturgicky docela odvážně. Vstupenky překvapivě nebyly k dostání už tři týdny předem. To pokládám za velkou odměnu. Má to smysl!
Další z vašich odměn jsou ocenění od profesionálů. Která jsou pro vás nejdůležitější?
Já si nejvíc vážím ocenění za Kantáty z Vysočiny Bohuslava Martinů. Má to pro mne velikou váhu proto, že to je hudba v zahraničí de facto neznámá a docela těžko uchopitelná. Je to tedy nečekaný úspěch. Navíc Británie je jednou ze sborových velmocí a líbí-li se tam náš zpěv, je to obrovská pocta!
Jestlipak si někdy vzpomenete na učitele a vzory, kteří stáli u vašich začátků, třeba na Miroslava Košlera?
Nemohu vzpomínat jenom na jednoho z nich. Ovlivnila mne spousta muzikantů (nejen sbormistrů a dirigentů) – od každého jsem si vzal něco. Já vůbec nejsem schopen upnout se na jeden vzor a bezvýhradně jej přijmout. Neumím být kopií. Ale s panem Košlerem, ač nebyl mým profesorem, nás pojilo veliké přátelství. Byl to takový aristokrat sborového umění. Vzdělaný, mimořádně inteligentní, charismatický, s vybraným chováním a trefným, ovšem velmi vybraným vyjadřováním. Zkrátka úžasný člověk, který dokázal o věcech přemýšlet, což v hudební branži bohužel není obvyklé.
Jak to myslíte?
Znám různé typy muzikantů a umělců vůbec. Jsou to buď intuitivní umělci, kteří mají shůry dáno, o věcech moc nepřemýšlí a rovnou je tvoří. Občas jim to vyjde, ale často střílí úplně vedle. A pak jsou takoví, kteří se nejdřív zamýšlejí, než začnou tvořit. To jsem asi já. Asi i proto, že mám permanentní pochybnosti o svém nadání, a tedy nutkavou potřebu pracovat a nějak to dohánět racionálně. O všem přemýšlím hodně dlouho. Každou skladbu si nejdřív připravím velmi precizně u stolu a s tužkou v ruce. Tím ji dobře poznám a vlastně si z ní vytvořím takovou konstrukci, ve které se pak pohybuji a do které vkládám další uměleckou nadstavbu – výraz, zvuk, zkrátka interpretaci. Jako by to pro mne byla jakási pavoučí síť – pevný a mnou samotným vytvořený základ, po němž se pak volně pohybuji a v jehož rámci třeba i improvizuji. Ten základ je pro mne naprosto zásadní. A to je moje pojetí toho přemýšlivého způsobu tvorby, o kterém jsem mluvil.
Ale může být i případ, kdy to musíte domyslet za někoho jiného. Konkrétně třeba za skladatele.
To je pravda, s tím počítám. Když jdu na první zkoušku, mám už vše vymyšlené, měním jen drobnosti – pokud se v něčem spletu, něco neodhadnu dobře, zpěváky podcením nebo přecením. To se samozřejmě stává. A k tomu samozřejmě slouží ta „síť“, která umožňuje dělat drobné změny, aniž by se zbořila celá koncepce. Existuje ještě třetí typ umělců – ti, kteří nemají ani shůry dáno, ani nepřemýšlí. I mezi dirigenty lze takové nalézt, a to je pak problém.
Existuje tedy pnutí mezi sbormistrem, sborem a dirigentem?
Někdy ano. Ve chvíli, kdy sám nediriguji, jsem v roli sbormistra, a tedy pomáhám dirigentovi, aby vytáhl ze sboru to nejlepší. Někdy ale dirigenti chtějí po sboru neproveditelné věci, popřípadě chtějí předělat během jediné klavírní zkoušky celou koncepci našeho nastudování, aniž by své extrémní záměry ohlásili dopředu. V takovém případě pnutí nastává.
Před několika dny jste se s Pražským filharmonickým sborem vrátili ze zájezdu do Petrohradu a Moskvy, kde jste uváděli výhradně český repertoár. Vystupovali jste s předními ruskými orchestry a měli i samostatný sborový koncert. Jak vás ruské publikum přijalo, co mělo největší ohlas?
Ten zájezd byl velmi úspěšný a myslím, že jsme toho v jeho průběhu udělali hodně pro propagaci české hudby v Rusku. Janáčkova Glagolská mše a Dvořákova Stabat mater měly přirozeně a docela očekávaně velký ohlas. Ale já mám největší radost z našeho samostatného koncertu, který jsme měli v koncertní řadě petrohradského Mariinského divadla. Provedli jsme tam komplet Martinů Kantát z Vysočiny. Byl to docela odvážný počin, ale risk se vyplatil. Publikum tu hudbu pochopilo a Martinů slavil úspěch. Byl to jeden z mých velkých uměleckých zážitků s Pražským filharmonickým sborem.
Co považujete za své nejvýznamnější umělecké počiny v posledních letech?
Nedokážu vypíchnout jeden nebo dva projekty. Řeknu to raději obecně: Jsem rád, že podáváme stabilní výkony, že se nemusíme stydět postavit se na prestižní pódia, za nejlepší orchestry a k nejlepším dirigentům. Že máme sebevědomí, které nám umožňuje dobrý výkon vůbec podat, že pracujeme v klidu a snad i přátelské atmosféře. Že své práci věříme.
Děkuji za rozhovor!
VIZITKA
Lukáš Vasilek (1980) je absolventem hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a dirigování na Akademii múzických umění v Praze. Od roku 1998 byl po jedenáct let sbormistrem Foerstrova komorního pěveckého sdružení a v letech 2005–2007 působil jako druhý sbormistr operního sboru Národního divadla v Praze.
V čele Pražského filharmonického sboru stanul jako jeho hlavní sbormistr v roce 2007. Je zároveň dramaturgem samostatného cyklu sborových koncertů, které jsou odbornou kritikou ceněny mimo jiné pro svou dramaturgickou objevnost. Vedle práce na samostatných vystoupeních připravuje sbor také k účinkování v rozsáhlých operních, oratorních a kantátových projektech. Spolupracuje při tom s proslulými světovými dirigenty (například Daniel Barenboim, Christoph Eschenbach, Manfred Honeck, Fabio Luisi, Zubin Mehta, Sir Simon Rattle) a orchestry (například Berliner Philharmoniker, Česká filharmonie, Staatskapelle Dresden).
Pod uměleckým vedením Lukáše Vasilka vznikla již celá řada nahrávek Pražského filharmonického sboru pro společnosti jako Deutsche Grammophon, Decca, Sony Classical či Supraphon. V roce 2010 založil komorní sbor Martinů Voices, se kterým se věnuje především hudbě dvacátého a dvacátého prvního století.
(Zdroj: filharmonickysbor.cz)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
