Své práci věříme, říká sbormistr Lukáš Vasilek

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Já si nejvíc vážím ocenění za Kantáty z Vysočiny Bohuslava Martinů. Má to pro mne velikou váhu proto, že to je hudba v zahraničí de facto neznámá a docela těžko uchopitelná. Je to tedy nečekaný úspěch. Navíc Británie je jednou ze sborových velmocí a líbí-li se tam náš zpěv, je to obrovská pocta!

Jestlipak si někdy vzpomenete na učitele a vzory, kteří stáli u vašich začátků, třeba na Miroslava Košlera?

Nemohu vzpomínat jenom na jednoho z nich. Ovlivnila mne spousta muzikantů (nejen sbormistrů a dirigentů) – od každého jsem si vzal něco. Já vůbec nejsem schopen upnout se na jeden vzor a bezvýhradně jej přijmout. Neumím být kopií. Ale s panem Košlerem, ač nebyl mým profesorem, nás pojilo veliké přátelství. Byl to takový aristokrat sborového umění. Vzdělaný, mimořádně inteligentní, charismatický, s vybraným chováním a trefným, ovšem velmi vybraným vyjadřováním. Zkrátka úžasný člověk, který dokázal o věcech přemýšlet, což v hudební branži bohužel není obvyklé.

Jak to myslíte?

Znám různé typy muzikantů a umělců vůbec. Jsou to buď intuitivní umělci, kteří mají shůry dáno, o věcech moc nepřemýšlí a rovnou je tvoří. Občas jim to vyjde, ale často střílí úplně vedle. A pak jsou takoví, kteří se nejdřív zamýšlejí, než začnou tvořit. To jsem asi já. Asi i proto, že mám permanentní pochybnosti o svém nadání, a tedy nutkavou potřebu pracovat a nějak to dohánět racionálně. O všem přemýšlím hodně dlouho. Každou skladbu si nejdřív připravím velmi precizně u stolu a s tužkou v ruce. Tím ji dobře poznám a vlastně si z ní vytvořím takovou konstrukci, ve které se pak pohybuji a do které vkládám další uměleckou nadstavbu – výraz, zvuk, zkrátka interpretaci. Jako by to pro mne byla jakási pavoučí síť – pevný a mnou samotným vytvořený základ, po němž se pak volně pohybuji a v jehož rámci třeba i improvizuji. Ten základ je pro mne naprosto zásadní. A to je moje pojetí toho přemýšlivého způsobu tvorby, o kterém jsem mluvil.

Lukáš Vasilek (zdroj autorka rozhovoru)

Ale může být i případ, kdy to musíte domyslet za někoho jiného. Konkrétně třeba za skladatele.

To je pravda, s tím počítám. Když jdu na první zkoušku, mám už vše vymyšlené, měním jen drobnosti – pokud se v něčem spletu, něco neodhadnu dobře, zpěváky podcením nebo přecením. To se samozřejmě stává. A k tomu samozřejmě slouží ta „síť“, která umožňuje dělat drobné změny, aniž by se zbořila celá koncepce. Existuje ještě třetí typ umělců – ti, kteří nemají ani shůry dáno, ani nepřemýšlí. I mezi dirigenty lze takové nalézt, a to je pak problém.

Existuje tedy pnutí mezi sbormistrem, sborem a dirigentem?

Někdy ano. Ve chvíli, kdy sám nediriguji, jsem v roli sbormistra, a tedy pomáhám dirigentovi, aby vytáhl ze sboru to nejlepší. Někdy ale dirigenti chtějí po sboru neproveditelné věci, popřípadě chtějí předělat během jediné klavírní zkoušky celou koncepci našeho nastudování, aniž by své extrémní záměry ohlásili dopředu. V takovém případě pnutí nastává.

Před několika dny jste se s Pražským filharmonickým sborem vrátili ze zájezdu do Petrohradu a Moskvy, kde jste uváděli výhradně český repertoár. Vystupovali jste s předními ruskými orchestry a měli i samostatný sborový koncert. Jak vás ruské publikum přijalo, co mělo největší ohlas?

Ten zájezd byl velmi úspěšný a myslím, že jsme toho v jeho průběhu udělali hodně pro propagaci české hudby v Rusku. Janáčkova Glagolská mše a Dvořákova Stabat mater měly přirozeně a docela očekávaně velký ohlas. Ale já mám největší radost z našeho samostatného koncertu, který jsme měli v koncertní řadě petrohradského Mariinského divadla. Provedli jsme tam komplet Martinů Kantát z Vysočiny. Byl to docela odvážný počin, ale risk se vyplatil. Publikum tu hudbu pochopilo a Martinů slavil úspěch. Byl to jeden z mých velkých uměleckých zážitků s Pražským filharmonickým sborem.

Co považujete za své nejvýznamnější umělecké počiny v posledních letech?

Nedokážu vypíchnout jeden nebo dva projekty. Řeknu to raději obecně: Jsem rád, že podáváme stabilní výkony, že se nemusíme stydět postavit se na prestižní pódia, za nejlepší orchestry a k nejlepším dirigentům. Že máme sebevědomí, které nám umožňuje dobrý výkon vůbec podat, že pracujeme v klidu a snad i přátelské atmosféře. Že své práci věříme.

Děkuji za rozhovor!

 

VIZITKA

Lukáš Vasilek (zdroj autorka rozhovoru)

Lukáš Vasilek (1980) je absolventem hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a dirigování na Akademii múzických umění v Praze. Od roku 1998 byl po jedenáct let sbormistrem Foerstrova komorního pěveckého sdružení a v letech 2005–2007 působil jako druhý sbormistr operního sboru Národního divadla v Praze.

V čele Pražského filharmonického sboru stanul jako jeho hlavní sbormistr v roce 2007. Je zároveň dramaturgem samostatného cyklu sborových koncertů, které jsou odbornou kritikou ceněny mimo jiné pro svou dramaturgickou objevnost. Vedle práce na samostatných vystoupeních připravuje sbor také k účinkování v rozsáhlých operních, oratorních a kantátových projektech. Spolupracuje při tom s proslulými světovými dirigenty (například Daniel Barenboim, Christoph Eschenbach, Manfred Honeck, Fabio Luisi, Zubin Mehta, Sir Simon Rattle) a orchestry (například Berliner Philharmoniker, Česká filharmonie, Staatskapelle Dresden).

Pod uměleckým vedením Lukáše Vasilka vznikla již celá řada nahrávek Pražského filharmonického sboru pro společnosti jako Deutsche Grammophon, Decca, Sony Classical či Supraphon. V roce 2010 založil komorní sbor Martinů Voices, se kterým se věnuje především hudbě dvacátého a dvacátého prvního století.
(Zdroj: filharmonickysbor.cz)

Reklama
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na