Světlem světa je láska! Nová Turandot v pražském Národním divadle

  1. 1
  2. 2
Poslední opera Giacoma Pucciniho prvně zazněla 25. dubna 1926 v milánské La Scale. Večer velké piety dirigoval skladatelův blízký přítel Arturo Toscanini, publikum aplaudovalo v slzách nad úmrtím milovaného skladatele. V čase šéfování Otakara Ostrčila uvedlo Národní divadlo v Praze premiéru Turandot už v červnu následujícího roku. Z posledních pražských uvedení máme v paměti klasickou, líbivou inscenaci ve Státní opeře Praha (režie Václav Věžník, kostýmy Josef Jelínek), která se od roku 1995 držela na reportéru této scény v podstatě až do loňského roku. Nejnovější uvedení na scéně Národního divadla nabízí nastudování diametrálně odlišné. Náročné, někoho zklame, někoho nadchne.
G. Puccini: Turandot – Michal Lehotský (foto Patrik Borecký)

Po urputném hledání námětu se Giacomo (celým jménem Giacomo Antonio Domenico Michele Secondo Maria) Puccini nadšeně rozhodl pro Turandot, dílo benátského šlechtice a dramatika Carla Gozziho (1720–1806). Hra existuje i v přebásnění Friedrichem Schillerem, to Puccini znal. Gozziho Turandot musela mít pro skladatele specifický šarm, vždyť ještě před Puccinim inspirovala mnohá díla a přímo do opery ji přepsal nejenom Antonio Bazzini (1867), Pucciniho učitel, ale též němečtí skladatelé Karl G. Reissinger (1835) a Adolf Jensen (1888) a italský skladatel Ferruccio Busoni (1917); tato díla Puccini asi vůbec neznal. Pucciniho libretista Renato Simoni byl literární znalec Gozziho díla, do týmu přizval kolegu Giuseppa Adamiho, orientalistu. Pucciniho preciznost vůči libretu a preciznost kompoziční si vyžádala čínské prameny, jejichž využití nese melodika, harmonické postupy a barevné efekty bohaté orchestrace. Turandot je opera dramaticky ambiciózní.

Nové představení je hodně statické, o to víc vede k soustředění. Nejcharakterističtější je barevnost: jednotvárná tmavá scéna, odstíny tmavě šedé, černá s prvky modře, lila a běloby. Slovenská výtvarnice a režisérka Zuzana Gilhuus se soustředila k minimalistické expresi a záměr se vydařil. Zobrazuje Pucciniho hudební zpracování a zadání zevnitř děje, zpracovala fakt, že opera Turandot je opera mnohavrstevných, statických sborů, komentátorů. Zpracovala také podstatnou dějovou danost, fakt, že všechny kruciální momenty děje, počínaje popravou Perského prince, se odehrávají v noci. Symbolicky, ve velkém oválu měsíce, spatří Kalaf tvář Turandot, je doslova uhranutý, přejímá, co špitají služebné – „Si profuna di Lei l’oscurita“ („Tmou se line až sem voňavý sen“) – a je rozhodnut Turandot získat, zvítězit.

G. Puccini: Turandot – Jan Ježek (foto Patrik Borecký)

Také všechny dobře míněné rady otce, prosby Liu, varování Pinga, Ponga a Panga, nálady davu, duchové mrtvých, vše se děje v hloubi noci. Naplno se ujme Pucciniho rafinovanost, hlavní hrdinka se pouze zjeví v odlesku měsíce, po celé první dějství nezpívá a celé hudební napětí tvoří sborové a ansámblové variace, zvlášť závěrečný sextet prvého jednání (Timur, Kalaf, Liu, Ping, Pang, Pong) a sbor se vydařil. V další noci děj vrcholí, Turandot dává zákaz spánku celému Pekingu, vyhlašuje pátrání po jméně svého přemožitele.

Tmu a temnotu dává Zuzana Gilhuus jako základní vyjadřovací prostředek. Do tmy je ponořen dav, a to doslova ponořen: je umístěn dolů po bocích středového pruhu scény, stezky zářivě bílé, stezky, kterou přichází Turandot. Můžeme ji v symbolu vnímat i jako blyštivou plochu ledovou, příměr ledu zní v krutosti Turandot nejednou. Tudy jde k smrti Perský princ, ztvárněný působivým tancem Martina Dvořáka. Dalšímu dějství, scéně otázek života a smrti, vévodí ve výši na pozadí bělostný, nadýchaný trůn císaře Altouma. Turandotin otec je stylizovaný do zjevu takřka nadzemského a zejména při první premiéře se tenor Jana Ježka, všechny prosby a naléhání, ať Kalaf neriskuje život, nesly krásně prostorem. Na bílou stříbřitou stezku, z prostor trůnu vstoupí v černé róbě Turandot, její první slova jsou obranná a vysvětlující: „In questa Regia“ („Zde v tomto paláci“).

G. Puccini: Turandot – Marie Fajtová (foto Patrik Borecký)

Pro Ivetu Jiříkovou to není role nová, má dobře rozvržené síly pro celý večer, hlas však nemá dostatek valérů k tomu, aby její zpěv byl patřičně dramatický. Do děje, v němž silně útočí Turandotina otázka, vkrade se opět tma – „Nella cupa notte vola un fantasma“ („Temnou nocí létá sem a tam duhový přízrak“) – a jakoby dotvrzuje, že temnota prostředí je symbolistně výmluvná, temnota bázně a msty svírá Turandot, tma ji halí a můžeme sázet všeliké psychologické dešifrace neznámého citu, její lásky nedozrálé. Efektní lávka má evidentně nástrahy skluzu, Andě-Louise Bogze v počátku výstupu ubrala nejistota pohybu na dramatické suverenitě, ovšem její pěvecká zkušenost to záhy vybalancovala.

Neutrální, šedočerné hávy a zahalení, stále v ponoru podhradí charakterizují dav, vprostřed davu se odvíjí také veškerý pohyb císařských složek, proplétají se jím figury zvýrazněné kostýmy hodně dekorativními s výraznými tvary a liniemi. Jakýsi kubismus oválů, válců, destiček a krychlí převedený do oděvů skupinek, které ladí a dolaďují výmluvnou symboliku scény (kostýmy Boris Hanečka).

Hned v počátku děje, po mohutných orchestrálních úderech s gongem i xylofonem, upoutá výrazná skupina císařské stráže, bojovníků s holemi, kteří obkružují dav. Jim je pak v závěru opery dána i vysloveně vydařená scéna zajetí Kalafova otce Timura a Liu, jejich tanec, plazivé pohyby, pozvolná hra s tyčemi kreslící rytmus hudby i smrt Liu na jejich bodcích je výmluvně zdařilá stylizace (choreografie Martin Dvořák).

G. Puccini: Turandot – František Zahradníček, Sergej Polyakov, Marie Fajtová (foto Patrik Borecký)
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na