Světová operní divadla: Teatro alla Scala

  1. 1
  2. 2

Operní život Itálie, ať už historický nebo současný, patří stále k tomu nejživějšímu a nejslavnějšímu, co v téhle branži můžete nalézt. Milánská „La Scala“, jak ji říkáme u nás, patří již dlouho dobu (a asi ještě nějakou dobu patřit bude) mezi čtyři nejslavnější divadla světa. Pojďme ji tedy věnovat další díl našeho seriálu.

Milán je už dlouho velké a významné město, takže Teatro alla Scala nebylo a není jediným hudebním divadlem ve městě. Přesto v jeho stínu žila všechna ostatní milánská operní divadla: Teatro de la Canbiana, Teatro Carcano i maličké a dnes krásně zrekonstrované Teatro Ré, které stojí přímo v centru města. Předchůdci dnešního Teatro alla Scala stály vždy na tom samém místě, kde stojí divadlo dodnes. Je to zajímavé nejenom kvůli historii jedné budovy, ale kvůli historii celé městské části. V roce 1598 dal tehdejší guvernér Don Giovanni Ferdinando di Velasco postavit ve svém sídle Palazzo Ducale divadlo. Palazzo Ducale stál právě ve čtvrti dnes nazývané Villa Rastrelli. Divadlo se jmenovalo podle paláce – Teatro Ducale. Budova byla na svou dobu velmi velkoryse pojata, s vnitřní výzdobou na poměry tehdejších aristokratických divadel víc než bohatou. Divadlo se ale oblíbeným nikdy nestalo. Mělo to pravděpodobně dva důvody.

Jedním důvodem byla „konkurence“ jiného divadla v protilehlém křídle Palazzo Ducale – toto druhé divadlo ani část paláce, ve kterém bylo postaveno, ale v plánech Milána už nenajdete. Zmizely stejně jako mnoho jiných při radikální přestavbě celých městských čtvrtí. Druhým důvodem bylo to, že repertoár tohoto menšího divadla více reflektoval představy šlechty, která proto toto menší divadlo více navštěvovala a vyhledávala. Teatro Ducale proto navštěvované nebylo a postupně chátralo, proměnilo se v jízdárnu a nakonec v roce 1708 shořelo.

Zajímavý je fakt, že na požár reagovala vídeňská monarchie rozkazem, aby okamžitě bylo na stejném místě postaveno divadlo nové. Z našeho dnešního pohledu věc, která by se teď asi jen tak nestala. Tehdejší poměry však byly jiné. Divadla byla prostředkem vnější prezentace všech panovníků, Habsburky nevyjímaje. Severní strana Alp znamenala pro Habsburky důležitou monarchistickou državu. Milán bylo sídelní místo a provoz divadla znamenal pro zdejší místodržící významné posílení politického vlivu v očích poddaných (tento přístup absolutistické monarchie je z hlediska dnešních moderních demokracií zajímavý – kultura nehraje u současných „vládců“ žádnou roli, sami ji nepovažují za něco, co by mohlo přispět ke stabilitě jejich vlády a ke zvýšení spokojenosti voličů – alespoň u nás ne). Vybraný architekt, spolu s pověřenými stavebníky, dali dohromady rozpočet, který však převyšoval finanční možnosti tehdy třísettisícového Milána. Konaly se veřejné sbírky a v roce 1717 se začalo stavět. Jeden jediný rok (!!!) stačil, aby divadlo bylo dokončeno. Teatro Nuovo Ducale, v němž se po následujících šedesát let hrála převážně italská opera bylo otevřeno Gaspariniho operou Constatino.

Dne 25. února 1776 Teatro Nuovo Ducale po slavnostním výročním plese do základů vyhořelo. Za měsíc nato dostal místodržící Milána arcivévoda Ferdinand od své matky, císařovny Marie Terezie, dopis v němž mimo jiné stálo: „…je třeba nalézt nějaké dobře položené místo pro novou stavbu a publiku přenechat, aby na něm na své náklady a bez účasti státní pokladny postavilo nové divadlo…“ Majitelé lóží bývalého Teatro Nuovo Ducale pověřili architekta Permarinniho, aby zpracoval plány na novou divadelní budovu. Požadavek byl, aby nové divadlo byl reprezentativní, velké a impozantní. To, co Permarinni přinesl, nebyl impozantní návrh velkolepé stavby, byl to co do rozměrů návrh kolosální, obrovský, který neměl do té doby obdoby. Plán byl zajímavý i tím, že vlastně obsahoval návrh dvou divadelních budov. Jedné menší a druhé velké budovy, na místě, kde v roce 1385 dala manželka Barnaba Viscontiho Regina della Scala postavit kostel Santa Maria alla Scala – tedy Panny Marie u žebříku. Marie Terezie přesně v intencích svých instrukcí nepřispěla ani haléřem ze státních peněz.

V srpnu 1776 začala stavba. Za dva roky poté bylo Il Nuovo Regio Ducale Teatro alla Scala otevřeno Salieriho operou Europa Riconosciuta a dvěma soudobými balety. Tak vznikla operní scéna, která se zanedlouho stala nejvýznamnějším a nejslavnějším operním divadlem světa. Metou těch, kdo mají s operou cokoliv společného – zpěváků, dirigentů, skladatelů i diváků. Scala byla nejslavnější v době Verdiho, Toscaniniho, Strausse. Je nejvýznamnějším operním divadlem i ve 21. století.

Exteriér Scaly zabírá 3 670 metrů čtverečních a po úpravách, které musely být provedeny v roce 1943, i po generální rekonstrukci a přístavbě v letech 2001 až 2004, je stále stejně „nedivadelní“ jako v době svého vzniku. Zato interiéry a zejména hlediště působí impozantním dojmem. Celkem 270 lóží a celková kapacita 2 800 míst tvoří dokonalou akustickou plochu. Lóže jsou v šesti podlažích, vyloženy červeným damaškem. Přední balustrády mají slonovinovou barvu s nespočtem světel a zlacených štukových ozdob. Tento decentní styl zachovaly všechny rekonstrukce (1883, 1945 i 2004), proto akustika divadla je stále dokonalá. Jeviště Scaly je obrovské. Najednou se na něj vejde více než 400 lidí. Mezi portály má šířku 14 metrů a hluboké je 24 metrů.

Operní sezona La Scaly začíná vždy 7. prosince. Tradice velí, že představení v divadle musí končit vždy do půlnoci. Po zahájení představení se do hlediště diváci již nepouštějí (toto opatření se tvrdě dodržuje – tak pozor, ať se nezpozdíte). La Scala funguje od roku 1998 jako soukromý subjekt, přičemž ve správní radě jsou zastoupeni hlavní přispěvatelé: soukromé firmy a milánská obecní správa. Značná část prostředků však stále teče z italské státní pokladny.

  1. 1
  2. 2

Související články


Reakcí (11) “Světová operní divadla: Teatro alla Scala

  1. Nikdy jsem tam nebyl, navštěvuji kvalitou srovnatelné, ale blízké německé domy. Je ale pravda, že by mne lákala zejména pověstná autentická atmosféra, kdy údajně zaplacená klaka bučí nebo tleská podle toho, kteří příznivci zaplatí víc… Škoda, že přes léto se nehraje, Itálie je pěkná…
    Jan

  2. Podle mne ji ta dostavba z roku 2004 z vnějšku zničila. Je to vidět na fotkách i na tom dispozičním průřezu, který jste přiložil. Ve skutečnosti je exterier se zleva vyčuhujícím válcem a betonovým provazištěm ještě horší, než na fotografiích. Interiér, ale stojí za vidění. Tak mohutný sál jsem nikde jinde neviděl. Akustika je přesto dobrá ať stojí pěvec kdekoliv a jakkoliv hluboko na jevišti.

  3. K tej akustike….ja som pocul,ze prave akustika tam nebola uplne najlepsia a ze tento problem sa riesil pri poslednej rekonstrukcii.Udajne nieco robili s podlahou a tiez som sa dopocul,ze sa im to v celku podarilo.Neviem ale,ci sa ten problem tykal akustiky v sale,alebo problemu na javisku,kde sa niekedy stava,ze sa spevaci nepocuju,alebo nepocuju orchester,ale v sale je vsetko v poriadku.Je jasne ze pri takychto obrovskych priestoroch nestaci len dobra akustika,ale musi byt vynimocna.Mozno by mohol niekdo,kdo tam bol na predstaveniach napisat svoju skusenost,ci sa mu zdala akustika ina pred a po rekonstrukcii.

  4. Nemám sice srovnání před a po rekonstrukci 2004. Ale někde jsem četl, že skutečně byly problémy s tím obrovským jevištěm, kdy zpěváci neslyšeli orchestr. V každém případě akustika směrem do hlediště je opravdu skvělá. Troufám si říci, že lepší jsem nikde neslyšel.

  5. Ano rekonstrukce v roce 1943 se dělala zčásti kvůli havarijnímu stavu provaziště a v roce 2001 se zahájila celková rekonstrukce a dostavba budovy. V rámci této rekonstrukce došlo i k úpravě akustiky směrem do portálu tak, aby pěvci lépe slyšeli rozložení orchestru. Z hlediska vnější podoby dostavba budovu zcela změnila a vedly se o tom sáhodlouhé diskuse odpůrců i příznivců. Provaziště je zcela nové a vypadá velmi podobně jako nové provaziště Nového německého divadla (nyní SOP), trakt se zkušebnami a zázemím, který z pravé strany parteru navazuje je v dnešní době nezbytným prostorem, které Scala do té doby neměla. Zajímavostí je také to, že Scala prakticky nemá foyery.

  6. Poprvé jsem byla v La Scale minulý rok a byla jsme zděšená. Lidé tam bučí na zpěváky po odzpívané árii, pískají a dupou. Přitom výkony jsou více než špičkové. Taková neúcta k hudebníkům a zpěvákům mne překvapila. Vím, že Italové jsou temperamentní, ale tohle mi znechutilo celé představení.

Napsat komentář

Reklama