Také madridské královské divadlo – Teatro Real má tři životy, podobně jako mnichovská budova opery i drážďanská Semperoper. Třikrát bylo uzavřeno, aby třikrát zase vstalo. Příběh začal v roce 1818, kdy byl zbořen jeho předchůdce Teatro Caňos del Peral. Divadlo, které zažilo slávu španělského dobyvatelského období a hostilo šlechtu v obdobích největšího koloniálního rozmachu Španělska. Demolice v roce 1818, která měla za úkol vytvořit prostor pro stavbu zbrusu nového divadla velikostí srovnatelého s významem tehdejšího koloniálního Španělska, předznamenala dlouhých 32 let plánování, průtahů i vlastní stavby nového madridského operního divadla. Po dokončení bylo divadlo za přítomnosti tehdy mladičké královny Isabely II slavnostně otevřeno Donizettiho Favoritkou. Dostalo název Teatro de la Opera. 
Dlouhé období stavby jakoby předznamenalo dobrou pověst divadla. Po celé 19. a začátkem 20. století sbíral tento operní dům pomyslné hvězdičky kvality a postupně stal se jednou z prestižních evropských operních scén. Zejména první uvedení některých Verdiho oper a také oblíbenost tohoto divadla Wagnerem, který velmi rád dirigoval své opery právě zde, a pak také ve dvacátém století Stravinského zaujetí pro toto divadlo, přinesly jeho proslulost. Mimo jiné bylo divadlo Teatro de la Opera také jedním ze tří víceméně pravidelných působišť slavného Ballets Russes.
Divadlo blízko rušného centra Madridu na Plaza de Oriente je zajímavé tím, že není začleněno do bloku budov, ale volně stojící, tvoří jeho dominantu. V průběhu 19. století je Madrid, stejně jako Paříž, Milán a New York, mekkou všech slavných pěvců. Po celá desetiletí je divadlo centrem operního a baletního dění Španělska. Neoklasicistní budova je honosná zejména vybavením interiérů a pověstná nejkrásnější královskou lóží. V roce 1920 se zjistilo, že kvůli průsaku spodní vody do konstrukce budovy začíná být stavba nestabilní. V roce 1925 je nařízeno okamžité uzavření budovy, protože hrozí nebezpečí zřícení. Po dlouhých čtyřiceti letech, až v roce 1966, se budova znovu otevírá pro veřejnost, a to jen jako koncertní sál. Operní produkce se přestěhovaly do mezitím postaveného nového divadla Teatro de la Zarzuela. Ke konci osmdesátých let 20. století se v Madridu otevírá nová koncertní síň Auditio Nacional a do Teatro Real se znovu vrací opera. V roce 1988 je divadlo kvůli rozsáhlé rekonstrukci a dostavbě uzavřeno potřetí, aby se s velkým ohlasem znovu naplnilo diváky v roce 1997. Divadlo se otevřelo operou, resp. zarzuelou Manuela de Fally El sombrero des tres Picos. Rekonstrukce zachovala v interiéru dekorativní zdobnost 19. století. Zvnějšku však byla provedena moderní střešní nástavba a byly dostavěny polyfunkční a provozní prostory. Začal tak obrazně třetí život téhle budovy.
Neoklasicistní budova je honosná zejména vybavením interiérů a pověstná nejkrásnější královskou lóží – stále používanou španělskou královskou rodinou. Hlediště divadla má po rekonstrukci pět pořadí. Zajímavý je poměrně malý počet lóží, kterých je v každém pořadí jen pět na každé straně. Hlediště je poměrně široké a vysoké, takže ve vyšších patrech při sledování inscenací, kde je snížen horní portál, nedohlédnete příliš hluboko. Vnitřní výzdoba je ve slonovinové se zlatými štukami s červeným sametem. Velmi krásné jsou foyery divadla, které působí nesmírně intimním dojmem a jsou situovány spíše jako salony. Tři hlavní foyery Blue Hall, Red Hall a Green Hall jsou opravdu neskutečně příjemné a působí spíše dojmem zámeckých komnat.
Teatro Real v Madridu je druhým nejvýznamnějším operním divadlem Španělska. Spolu s Teatro di Liceu v Barceloně tvoří v současné době na Iberském poloostrově dva nejšpičkověji obsazované operní domy. Stejně jako Teatro di Liceu, ani Teatro Real neprodukuje vlastní operní a baletní produkce. Většina nastudování je v koprodukci s dalšími velkými evropskými operními domy. Sólisté jsou najímáni na jednotlivé série představení. Sbor a orchestr (Orquesta Sinfónica de Madrid) patří k divadlu (orchestr ovšem, jako i v jných významných domech, neslouží jen divadlu). Na programu jedné sezóny je celkem asi 17 operních produkcí, 2 až 3 balety a několik recitálů. Hraje se výhradně v relativně krátkých blocích (3-4 představení od jednoho kusu) s poměrně dlouhými pauzami bez provozu – zhruba jeden týden v měsíci se nehraje. Od ledna 2010 převzal funkci generálního ředitele divadla Gerard Mortier.
divadelní restauraceMadrid je metropolí v pravém a dobrém smyslu tohoto slova. Krásným městem, které je čisté, vzdušné, plné vody a parků, a které stojí zato navšívit v každém ročním období. Ceny vstupenek jsou na srovnatelné úrovni s ostatními významnými evropskými operními divadly. Objednávání vstupenek přes internet není příliš jednoduché vzhledem k tomu, že servis na stránkách divadla v angličtině je omezený. Pokud máte přehled o operních produkcích v Evropě a nechcete jet do Madridu i za jiným účelem, je vhodnější nalézt si vybrané představení v koprodukčním divadle a navštívit Lodýn, Paříž, Mnichov nebo Berlín, které jsou přece jen dopravně dostupnější. Pokud jste ale milovníky krásné maorské architektury, nesmíte Madrid a jeho Teatro Real vynechat.