Tradiční Rigoletto z Parmy v kinech

Po konci druhého jednání nemuselo hlediště tleskat Rigolettovi s Gildou zase až tak dlouho, aby se stalo něco, co jsem ještě nezažil: Leo Nucci a Nino Machaidze na sebe při děkovačce před oponou najednou spiklenecky mrknou a svůj závěrečný duet předvedou ještě jednou. Nadšení návštěvníků nebere konce. Prostě jako byste se najednou ocitli v opeře tak o sto let zpátky, v čase velkých hvězd, či chcete-li primadon. Ale ne, jde o záznam představení z předloňského podzimu, z italské Parmy. Záznam veskrze klasické inscenace v režii Stefana Vizioliho, která ničím neurážela, ale ani neoslnila. (Možná, že znáte DVD s Vizioliho osm let starou, také tradiční inscenací Donizettiho Dona Pasquala, pořízenou v Cagliari na Sardinii). Nebýt blízkých záběrů kamer, člověk i kamenům ve zdech domů Rigoletta věřil, že jsou pravé…

Hlavní pozornost návštěvníků tak byla pochopitelně soustředěna na zpěváky. Nino Machaidze měla krátce po svém slavném salcburském záskoku za Annu Netrebko. Gilda je rozhodně její parádní rolí, velmi dobře vystavěná a velmi dobře zazpívaná. Hutnější, byť dostatečně ohebný soprán téhle Verdiho hrdince ohromně sluší, výšky bere Nino Machaidze bez jakékoli známky námahy, byť u nich na několika málo místech může zarazit trochu širší rozkmit tónu. Když si ale vybavím nedávný pražský koncert této sympatické Gruzínky, tak třeba Donizettiho Lucia či Belliniho Amina z Náměsíčné jí zdaleka tak dobře nesedí, jako právě Gilda. Leo Nucci měl už před dvěma lety z hlediska operního zpěváka vskutku požehnaný věk – táhlo mu na sedmašedesát. Tím spíš klobouk dolů před tím, co i tentokrát dokázal předvést. Rigoletto je bezpochyby jeho životní rolí, dokáže mu dát vše, co Verdiho partitura žádá. Skvostně frázovat, nádherně vyklenout výšky, přesně se trefit do toho „správného“ výrazu. Rodák ze Sicilie Francesco Demuro byl dle mého názoru z ústřední trojice tím nejslabším článkem. Ne, že by se jeho útlejší, ale přesto průrazný a zajímavě barevný tenor pro Vévodu nehodil, či že by snad jeho výkon působil nepřesvědčivým dojmem. Občas ale nebylo možné přeslechnout, že jeho hlas není ve výškách úplně ideálně opřený. Nemohl jsem se prostě tu a tam zbavit dojmu, že na technice by mohl tento pohledný třicátník přece jen ještě trochu zapracovat. Z ostatních sólistů určitě zaslouží zmínit ještě Marco Spotti a jeho uhrančivý Sparafucille, nejen báječně zazpívaný plným jadrným basem, ale i skvostně zahraný. Pochvalu zaslouží i charismatický dirigent Massimo Zanetti (a skvělý orchestr i sbor Teatro Regio di Parma), jen některá tempa mně přišla až neúnosně vražedně rychlá. Shrnuto podtrženo: Hlavně milovníci (a milovnice) Verdiho a krásného zpívání si přišli i tentokrát na své.







 

Giuseppe Verdi:
Rigoletto
Dirigent: Massimo Zanetti
Režie: Stefano Vizioli
Scéna a kostýmy: Pierluigi Samaritani
Sbormistr: Martino Faggiani
Orchestra e Coro del Teatro Regio di Parma
Premiéra 6.10.2008 Teatro Regio di Parma
(Palace Cinemas Praha/Brno/Bratislava a další kina v zahraničí 16.2.2010)

Il duca – Francesco Demuro
Rigoletto – Leo Nucci
Gilda – Nino Machaidze
Sparafucile – Marco Spotti
Maddalena – Stefanie Irányi
Giovanna – Katarina Nikolic
Il conte di Monterone – Roberto Tagliavini
Marullo – Orazio Mori
Matteo Borsa – Mauro Buffoli
Il conte di Ceprano – Ezio Maria Tisi
La contessa di Ceprano/Un Paggio – Scilla Cristiano
Un usciere di corte – Alessandro Bianchini

www.palacecinemas.cz

Související články


Reakcí (5) “Tradiční Rigoletto z Parmy v kinech

  1. Slovo "tradicny" v nadpise mi evokuje ine slovo-nudny.Ja som bol z predstavenia nadseny.Vykon Nucciho a Machaidze bol tak strhujuci,ze sa to mohlo odohravat kludne aj na luke bez kulis a ani by som si to nevsimol.Uzasne spevacke vykony boli v uplnej harmonii s hereckym stvarnenim oboch postav.Davam do pozornosti vykon Machaidze,kt. akoby spievala na playback a mohla sa sustredit na herecke stvarnenie postavy.A aj v najexponovanejsich miestach jej partu posobila ako herecka,uvolnena a prirodzena,za kt. to niekdo spieva z portalu.Ich spolocny spevacky aj herecky vykon doviedli k dokonalosti,co sa odrazilo v totalnej prirodzenosti az som zabudal,ze sedim v kine na opere.Taketo rezie,kt.idu do hlbky postav a jednotlivych scen,nie len po povrchu(dobre je len to co je v modernom sate),mam rad,ci uz su v tradicnom,alebo modernom prevedeni.Z tohoto pohladu povazujem vase hodnotenie,ze rezia ani neoslnila,ani neurazila,za smiesne.A co dodat k"deduskovi"Nuccimu?Nie je to ziadna ucta k jeho sedinam,ani k jeho skvelej kariere…proste to bola parada.Ziadne ulahcovanie si v dlhych vysokych frazach,ale poctivo a precizne zaspievany part od prvej po poslednu notu plus tradicne pridavky vo vyskach.Kazde gesto,kazdy pohlad,to bol Rigoletto sam.Dokonca aj jeho znama grimasa tvare pri speve bola ako vysita pre tuto postavu.V marci bude spievat vo Viedni Simona Boccanegru.Uz sa tesim!

  2. Někomu přijde nudná, někdo je nadšený. Je otázka co, kdo preferuje. Pokud někoho zajímá opera jako divadelní forma, je jasné, že hledá souvislost hudebního provedení s režií – hledí na operu jako na divadlo (už o tom tady někdo mluvil). Pokud se někdo dívá na operu jen jako na zpěv doprovázený hudbou a divadelní forma ho nezajímá, pak se mu představení líbilo a na režii mu nesešlo. Takže proto ty zcela anachronické reakce zde. Jisté ale je, že režie italské provenience nebývají příliš nápadité a ani tato nebyla (toť můj osobní dojem z projekce).
    Sylva

  3. Leonora3:
    Souhlasim se Sylvou a i kdyz jsem nevidela produkci, tak vzdy mne bude blizsi predstaveni s vetsim podilem hudby a kde nejvetsim akterem je hudba, kterou napsal skladatel.(A uz vubec se mne nelibi predstaveni s velkym a podstatnym reziserskym vkladem, jak se potkavame v nemeckych produkcich, kde reziser mne jako divaka poklada za hlupaka, kteremu musi dilo vysvetlit a interpretovat. Ne vsichni o to stojime.)
    Tento nazor maji i velci dirigenti napr. James Levine: "opera is 80 percent music and 20 percent stage work" a nedavno jsem si neco podobne precetla i u Riccarda Mutiho v interview v Opera News a to citoval sveho oblibeneho rezisera a kolegu, se kterym spolupracoval ve Scale, totiz Giorgia Strehlera : "The real
    'regista' of an opera is the conductor".

    A jeste mala poznamka k Leo Nuccimu a sedinam na scene. Myslim, ze dnes a v budoucnosti se s tim budeme potkavat coraz casteji, jen v Cechach je trend jaksi obraceny s adorovanim mladych. Pokud zpevak dobre zpiva, proc ne? Lea Nucciho jsme videli nejen jako Rigoletta, ale dokonce i jako Figara v Barbierovi pred par lety ve Vidni a nemelo to chybu. Taky Renato Bruson uz mel pekne po 60, kdyz zpival ve Scale Jaga a Piero Cappucilli taky, kdyz zpival otce Germonta. Vsichni patrili k ozdobam v techto predstavenich.

Napsat komentář