Světová operní divadla: Teatro San Carlo

V dnešním dílu seriálu o významných operních divadlech světa se vrátíme zpátky do Itálie. Těžiště italské opery bylo po celé 17. století v Benátkách. Na jeho konci se však začalo posunovat více k jihu. To proto, že na jihu Apeninského poloostrova měly svá sídla nejvýznamnější hudební školy té doby a neapolský královský dvůr bohatě objednával a štědře platil vznik nových titulů. Díla napsaná stylem tzv. neapolské školy se vyznačovala velkou zpěvností a živým temperamentem, tedy něčím, čím obyvatelé jihu oplývají dodnes. Mnoho takto vzniklých oper mělo velmi daleko ke světu primadon a kastrátů z evropského období manýristické opery, byla to díla lehká a zpěvná, veselá. Hlavními předlohami nebyly ani tak bohové a jejich skutky, jako spíš život tehdejší střední vrstvy. Příběhy naplněné lásky se šťastnými konci.

Ani obecenstvo se nechovalo tak, jak jsme zvyklí dnes. V lóžích nebo v salonech divadel se během představení hrály karty a další hazardní hry, vesele se popíjelo, diskutovalo a večeřelo. Mnoho diváků vůbec nedávalo pozor na to, co se na jevišti děje, a zpět k pohledu na jeviště je přiměl jen příchod slavného zpěváka nebo zvuk brilantní árie. Během představení se roznášela zmrzlina, dorty a kaštany, což spolehlivě odpoutávalo pozornost od leckteré primadony, urputně se snažící na jevišti. Právě pro chvíle, kdy se objevili v hledišti prodavači zmrzliny, vytvářeli skladatelé zcela záměrně tzv. zmrzlinové árie (aria del sorbetto), které nezpívaly primma donny, ale secondo donny :-). Zvláště nudné opery bez velkolepých hudebních čísel zachraňovaly tehdejší primma donny také tzv. áriemi z kufru (pezzi di baule), což byla hudební čísla sestavená z útržků nejslavnějších áriií z jiných oper, než která se právě hrála, od zcela různých autorů. Jeden z dobových literátů napsal: „Lóže jsou velké s pohodlnými křesly, protože lidé tu tráví čtvrtinu života, v divadle jsou nezřídka dva nebo tři restauranty, podávající chutné pečeně i lehká jídla, a kdo chce, může si tu ohřát jídlo přinesené z domova a sníst si ho v lóži. S velkovévodskou lóží je spojen přijímací salón a ložnice a velkovévoda nezřídka ulehá v divadle, aniž by po představení cestoval do své rezidence…“


Ale zpět k divadelním budovám. První stálé neapolské divadlo se jmenovalo Teatro di San Bartolomeo. Ze začátku se v něm opera nehrála, ale po povstání roku 1647 a po opravě začalo divadlo opeře sloužit také. Nejvýznamnější je asi Pergolesiho La serva padrona, která tu měla premiéru v roce 1733. Přestavbou mnoha dalších budov dostala Neapol řadu jiných hudebních divadel. K nejznámějším patřilo Teatro dei Fiorentini a Teatro Nuovo, malý, upatlaný a špatně přístupný dům ve spleti starých uliček, bez možnosti přístupu kočárem. Významné toto fivadlo přesto bylo – v roce 1903 v něm debutoval Caruso.

dobová podoba

Nejvýznamnějším a pro historii opery velmi zásadním je ale Teatro San Carlo na jihu Neapole. Jméno nenese po chrámu, jako třeba v Benátkách nebo v Miláně. Postavili jej Španělé, resp. král Karel III, který velmi ctil Karla Boromejského, a proto po něm nechal pojmenovat i toto divadlo. Dostavěno bylo v roce 1773, v roce 1844 je přestavováno a restaurováno, v roce 1867 přechází do správy města. Narozdíl od jiných italských divadel zasáhla do osudu tohoto divadla velmi významně II. světová válka. V srpnu roku 1943 bylo těžce poškozeno bombardováním. Největší škody utrpěl foyer. Jeho poválečná obnova byla dokončena v roce 1946.


Ještě mi dovolte jednu zajímavou historku. Sicilský architekt Angelo Carasela, který stavbu řídil, tak nadchl krále Karla III, že před slavnostní otevírací premiérou si král dal architekta zavolat, před celým hledištěm mu za práci poděkoval a poznamenal: „Vzhledem k tomu, že divadlo je spojeno se zdmi mého paláce, byl bych velice rád, kdybyste divadlo spojil chodbou, abych mohl kdykoliv nerušeně přicházet“. „Budeme na to myslet“, odpověděl architekt. Po skončení představení, čekal Carasale před královskou lóží a sdělil panovníkovi, že do paláce se může vrátit chodbou, kterou požadoval. Během několika hodin, po které trvalo představení, se podařilo architektovi připravit a dokonce i vytapetovat a opatřit světly a zrcadly novou spojovací chodbu…


Budova divadla San Carlo zabírá plochu 3 680 metrů čtverečních. Je součástí obrovského komplexu staveb a jeho hlavní fasáda vedoucí do malé úzké ulice vůbec neposkytuje žádnou představu o jeho monumentální vnitřní velikosti. Arkády se 14 sloupy jsou hlavním charakteristickým znakem průčelí. Interiér byl původně bílý a zdobený zlatem. Postupně se ale dominující barvou stala modrá, po poslední rekonstrukci v roce 2008 se bílá v kombinaci se zlatou a ohnivě červenou vrátily. Více než 3000 diváků může usednout v parteru nebo šesti patrech lóží nesených karyatidami. Do prostoru orchestřiště se vejde 200 hudebníků. Jeviště je dlouhé 30 metrů.

San Carlo bylo dvorním divadlem, což mělo mimo jiné i za následek, že se zde jako v jediném divadle z celé Neapole mohly uvádět balety (balet zde má sídlo dodnes). Asi nejslavnější éra tohoto divadla byla v letech 1810 až 1819, kdy byl jeho ředitelem Domenico Baraja. Tento podnikavec italské opery, který se velmi úzce přátelil například i s Rossinim, zde uvedl snad všechna významná díla italského novoromantismu.

detail stropní malby

Toto divadlo je po divadlech v Miláně, Římě a Benátkách čtvrtým nejvýznamnějším operním divadlem Itálie. Jezdí sem hostovat světové hvězdy. Přestože je z Česka špatně dostupné, při výletu na jih Itálie nebo na Sicílii je dobré ho navštívit. Zajímavostí je, že hraje i během letních prázdnin.

www.teatrosancarlo.it

 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
8 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments