Svěží lednová Nová generace

Pod názvem Los ibéricos se skrývají mladí performeři, kteří pobývají v Praze, respektive na HAMU v rámci projektu Erasmus. Jakožto zástupci Španělska i Portugalska se ve své pohybové hříčce rozhodli ukázat typické znaky, společné rysy i rozdíly svou svých příbuzných, a přeci odlišných národů a států. Je to tedy jakýsi miniaturní cestopis, doprovázený hlasem komentátora, který odkrývá nejzajímavější a nejcharakterističtější prvky dvou sesterských kultur, perličky z ne vždy záviděníhodné historie, hudby, tance i umění kulinářského. Kolektiv spolustudentů se soustředí na nonverbální divadlo, svým vystoupením jaksi glosují a ilustrují přednášku, důraz na charakteristiky ale nepřechází do groteskního zveličování, ani nerozvádí pohybové motivy spíš zůstává u nápodoby. Jako humorná variace funkční, jako autorské dílo asi nebudeme tento sebeironizující kousek brát příliš vážně, protože nemá umělecké ambice. Mladé lidi plné radosti ze života je ale vždy příjemné na scéně vidět.

Adéla Kašparová se ve své práci v rámci bakalářského studia choreografie věnuje podstatně vážnějšímu tématu. Choreografii Is This Enough? vytvořila pro 11 tanečníků, aby zdůraznila mužskou energii kusu, po delší skupinové expozici ale zůstávají na scéně tři nejvýraznější, kteří dál rozvádějí pohybový materiál. Mládí je plné pochybností a hledání svého místa ve světě, pohybuje se na hranici touhy jej změnit a být jím oceněn a potvrzen. Skoro každý si vnitřně klade otázku, jestli je dost (doplňte dle libosti: silný, statečný, mužný…). Pohybovým obrazem tohoto tázání je neklid a roztěkanost, usilovnost i energičnost, vkládaná do neustálo dokazování toho, že jsem skutečně „dost“. Nechybí ani okamžik symbolického hledání klidu a zpomalení, o které usiluje jeden z tanečníků ve skupině obklopen ostatními, těkajícími v prostoru. Tanečníci jsou zobrazováni jako individuality, zaznamenáme mladou módu, jakousi typologii. Pokud se týká struktury, je choreografie ambiciózní po stránce práce s různými formacemi, které tanečníci tvoří, i pokud jde o její délku. Velká část choreografie nakonec zůstává na trojici performerů, kteří ji rozehrávají směsí současného tance a technik street dance, což je patrné zejména v izolovaných pohybech trupu, paží a rukou. Zcela přirozeně se tak vůbec všichni mladí tanečníci z této skupiny projevují přes reference stylu, který je dnešním mladým nejbližší, a jejich projev je tudíž určitě autentičtější, než kdyby se jim někdo snažil vymodelovat choreografii podle tradičně vyučovaných moderních směrů.

Trojice spolu sice otevřeně nezápasí, je však patrná jistá snaha vyniknout nad ostatními a uzurpovat pro sebe více životního prostoru, motivovaná ale spíše přirozenou potřebou vyburcovat svou energii a zjistit, kam až sahá její rezervoár. Zcela mimoděk jsem si vzpomněla na taneční hry dospívajících chlapců, které známe zachované v lidovém tanci. Když vezmeme v úvahu, že street dance je vlastně městský folklór, propojují se nám tu intuitivně ty nejpřirozenější kořeny mládí, soupeření a zběsilé nutnosti manifestace vlastní energie, jež se transformují v tanečním projevu. Není to rituál, ale choreografie možná k něčemu podobnému intuitivně nakročuje.

Choreografka je příjemně nezatížena konkrétní školou současného tance, která by byla jasně rozpoznatelná, a jistě potvrzuje potenciál ve spojování současného tance a principů využívaných ve street dance. A v tom směru mi přišla její práce, byť teprve studentská, zajímavější ve své jednoduchosti a přímočarosti, než třeba na podzim F.emma od ConTeátru (kterážto platforma se přitom také honosí záměrem propojovat svět současného tance a streetu). Čistotu a jednoduchost podtrhují i oděvy ve světlých barvách, žádná snaha o šok nebo provokaci. Téma, které doutná pod povrchem pak zapadá do kontextu choreografií nejmladších tvůrců, které jsme měli na podzim a v zimě možnost vidět v poměrně krátkém sledu. Tedy, trend nám trvá, potvrzuje se…

Vedle tanečních premiér doplnilo program také několik krátkých filmů s tanečně pohybovou tematikou, které posloužily jako úvod k celému večeru. První, sonda do svatebního rituálu Čepení nevěsty, který spočívá v symbolické záměně věnce za čepec, na velkém plátně vynikne v detailech i v tajuplném osvětlení svíček v rukou ženského kruhu. Tanec jako takový přichází až v závěru pro ztvrzení přechodového okamžiku, ale i střih lze chápat jako choreografickou práci, a to s obrazem. Krátký film Last legs Anny Benhákové vznikl v polních, respektive domácích podmínkách z jednoduchého nápadu s perspektivou a světlem… a divák by na to zřejmě ani nepřišel, kdyby se o jeho genezi sama choreografka jednou nezmínila v některé z diskuzí o tanci pro kameru (tuším, že šlo o vysílání, které organizoval minulý rok Pulsar). Je velmi jemný a abstraktní, na levitujících nohách roztančených netrpělivě v prostoru, formovaném rozličnými stíny a barvami, není nic pozemského a ukotvujícího, takže jeho ryze hmotnou podstatu odhadne jen výjimečně bystré oko. Jde o krátkou, ale výstižnou výpověď vnitřního neklidu. Pokoj č. F44,81 je i choreografií, která, jak jsem si připomněla v archivu recenzí, byla na programu přehlídky Nové generace v roce 2017 (po čtyřech letech a kovidovém rozjitření si už samotnou choreografii nevybavuji, ačkoli vím, že byla zdařilá a měla jakousi hravou a efemérní energii). V té době jsem ale přehlédla a nevyhledala fakt, že F44,81 je kódem lékařské diagnózy disociativní poruchy. Z toho úhle pak samozřejmě choreografie jevištní i filmová musí nabývat jiné dimenze. Ženy, které vidíme v pokoji laděném do červené barvy, nejsou vlastně postavami, ale odstíny jedné a téže mysli, která pokojem bloudí a v nejrůznějších bizarních pozicích hledá svoje místo a smysl samotného prostoru. Dojem je stále výrazně výtvarný, ale určitě bych jej tady nepřirovnávala k naivistické kresbě a ilustraci, spíš k impresi, ale v temných barvách. I ve filmu dominuje ženský hlas odpočítávající pozpátku, odpočítá jen několik minut, naplněných rozpohybovanými obrazy bytu a jeho trojjediné obyvatelky. Jistě v něm ožívají variace z tehdejší choreografie, ale rychlost střihu nebo možnost detailnějšího záběru pohyb zmnožuje a dynamizuje. Vlastně není patrné, k jakému rozhodujícímu okamžiku tu hlas odpočítává ze 79 k nule, co se v něm má stát. Možná probuzení do reality? Ale můžeme jej chápat jako čas vymezený divákovi – okénko do prostoru otevřené po neúprosně definovaný počet sekund, upozornění na to, jak důležité je si jednotlivé okamžiky vychutnat, protože nikdy nevíme, co přinese zítřek.

The Fucking Colonizers
Tvorba a interpretace: Los ibéricos
Zvuk: Mr. Beat
Úprava zvuku: Lucrezia Allen
Premiéra: 19. 1. 2022, Divadlo Disk

Is This Enough?
Choreografie: Adéla Kašparová
Interpretace: Adam Capouch, Tadeáš Chmel, Vojtěch Koběrský, Jan Štrachal, Adam Egyházi, Daniel Radosta, Jakub Šesták, Lukáš Blažek, Martin Tamáš, Matouš Bjolek, Zdeněk Záruba
Hudba: Anna Kolářová, Ondřej Rozum
Kostýmy: Ruslana Basenko, Sabina Škodová
Produkce: Barbora Koťová
Vedoucí práce: Bohumíra Eliášová
Premiéra: 10. 9. 2021, KD Mlejn

Čepení nevěsty
Autoři: David Mikula, Matěj Piňos, Jakub Jelen

Last legs
Autorka: Anna Benháková

Pokoj č. F44,81
Autoři: H. Šťávová Ratajová, M. Částková, K. Bartošová, F. Marek