Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (1)

Francouzský houslista, režisér a spisovatel Bruno Monsaingeon je autorem dokumentárních filmů o Glennu Gouldovi, Yehudi Menuhinovi, Davidu Oistrachovi, Svjatoslavu Richterovi a dalších. O Richterovi napsal také knihu Richter, écrits et conversations (1998), která vyšla také v němčině pod názvem Swjatoslaw Richter. Mein Leben, meine Musik. Je k ní připojen překlad klavíristových zápisků, v nichž zachycoval své dojmy z hudby, kterou studoval a poslouchal a také z výkonů jiných umělců, stejně jako i další postřehy. Z knihy a Richterových zápisů budeme v několika pokračováních přinášet ukázky.

***

Svjatoslav Richter (jako) sám o sobě

Říkají a píšou se o mně věci, které jsou tak falešné a pravdě nepodobné, že se ptám, kdo si je vlastně mohl vymyslet. Často se jedná o lidi, které znám, jako je filmař Končalovskij, se kterým jsem se občas setkal, ale nijak jsme se nesblížili. Jak přišel na to, že jsem si „v mnoha rozhovorech“ stěžoval, že mám „prsty tlusté jako buřtíky a mám na černých i bílých klávesách málo místa“? Jistě, mám velké ruce, ale prsty mám spíš štíhlé. Takové věci nebude nikdo brát vážně a také nejsou důležité, ale stejně!

Také se psalo, že vděčím za začátek kariéry Ribbentropovi, protože po jeho návštěvě Moskvy a uzavření smlouvy s Německem Němci vytrvale žádali, abych měl koncerty. Jací Němci? Jaká vytrvalost? Jaké koncerty? Tehdy mě v Německu nikdo neznal, nikdo. Nevím, proč jsem měl úspěch, ale přišel sám od sebe a mnohem později! Koneckonců… kdyby tehdy šlo jen o povídačky o koncertech… ale byla válka, a to bylo mnohem horší.

Občas vznikají absurdnosti, které se o mně píší, jen z přehánění a fantastickým vyšperkováváním skutečností. Když člověk čte, co zplodili někteří pisálci ve Francii, skoro by věřil, že jsem soustavně bojoval proti Stalinovi. Odkud ten nesmysl mají, když jsem se o politiku nikdy nezajímal? Je to oblast, která se mi protiví a nikdy jsem s ní neměl nic společného. Novináři roztrousili pověst o tom, že jsem „hrál na Stalinově pohřbu“ – to je pravda, hrál jsem tam – a „že jsem zvolil obzvláště dlouhou Bachovu fugu, abych tak dal najevo svůj protest proti diktátorovi“. Jak bych mohl něco zvolit sám, když kvůli tomu byla ustavena zvláštní komise ministerstva kultury, která sestavovala program a každý umělec se musel zkrátka podvolit? A publikum mě prý vypískalo. Ale jaké publikum by mohlo na Stalinově pohřbu pískat? Tryzna byla se ve sloupové síni, která byla nabita až k prasknutí oficialitami. Prý jsem se bránil, aby byl Bach přerušen – prý jsem křičel, že Bach se nepřerušuje – a policie mne odtrhla od klavíru a hrozila, že mne zastřelí…, ale já jsem seděl uprostřed orchestru a nehrál jsem ani na pořádném křídle, ale na strašlivém malém nástroji druhou větu z Beethovenovy Patetické sonáty. Byli jsme tak namačkáni, že by ke mně ani nikdo neprošel.

Velmi dobře si na to všechno vzpomínám; jsou to bezvýznamnosti, ale vryly se mi do paměti.

Byl jsem na turné v Tbilisi, když přišel telegram, který oznamoval diktátorovu smrt a poroučel, že se mám okamžitě vrátit do Moskvy. To bylo dost složité; bylo ohavné počasí a žádné letadlo už neletělo. Nakonec mě strčili samotného do letadla plného smutečních věnců!

Kvůli špatnému počasí jsme museli přistát v Suchumi na Černém moři a tam jsem se dozvěděl, že umřel Prokofjev. Noc jsem strávil v letadle a pak jsme letěli dál do Moskvy. Tam se šlo hned do sloupové síně, kde už byli Oistrach, Nikolajeva, Beethovenovo kvarteto a dirigent Melik-Pašajev, kompletní symfonický orchestr, celý svět. Byli jsme tam zavřeni dva dny, během všech těch ceremonií, a přirozeně jsme neměli nejmenší možnost se odsud vzdálit.

Rakev stála nad našimi hlavami. Skoro nebyla vidět, a já jsem se tam vlastně ani nedíval. Přesto si vzpomínám, že ten… jak se jen jmenoval… Malenkov tam byl. Byl bledý strachy… Určitě k tomu měl důvod. Hned jsem si pomyslel: „Aha. Teď se bojí, že ho oddělají.“

Byl to nejpravděpodobnější Stalinův nástupce.

Neoddělali ho, ale na Stalinovo místo se nedostal.

Jediné, co mohlo trochu vypadat jako nehoda, bylo to, že když jsem začal hrát, okamžitě jsem zjistil, že u toho mizerného piana nefungují pedály. Nikolajeva, která hrála přede mnou, si ničeho nevšimla. Řekl jsem si: „Já ale takhle přesto hrát nebudu.“ Vzal jsem noty a poprosil jednoho hráče z orchestru, aby mi pomohl je strčit pod pedál, aby fungoval aspoň trochu. Měl jsem hrát pomalou větu z Bachova Koncertu d moll. Ale zatímco jsem se zabýval opravou, všiml jsem si, že se lidé na galerii začali rozbíhat do všech stran. Jistě si mysleli, že tam pokládám bombu. To byl celý ten skandál; jinak jsou to žvásty.

Musel jsem hrát dobře, a přitom mi tam všecko vadilo. Nepříjemné to bylo také proto, že tam příšerně táhlo. Někdo potom taky umřel, jestli ho spíš nezabili… Nějaký Čech, Gottwald… Určitě se tenkrát nastydl.

Dav postupoval, nekonečný dav. Bylo to jako na ulici. Lidé byli velmi vzrušeni, pořád ještě naplněni úctou. Myslím si ale, že přicházeli hlavně proto, aby se ujistili, že „ON“ je opravdu mrtev. Každý to chtěl vidět na vlastní oči. A kolik jich v těch dnech bylo ušlapáno!

Později jsem nakreslil, co jsem viděl oknem sálu. Bylo vidět Dimitrovovu ulici, vlajky na půl žerdi, lidi, kteří přicházeli, tlačili se na schodišti a policisté je usměrňovali. Byla to docela zdařilá kresba, podařilo se mi vystihnout atmosféru. Tehdy jsem dělal hodně pastelů.

Ještě si vzpomínám na epizodu, která byla z uměleckého hlediska zvlášť odpudivá. Už byla skoro půlnoc; připravovali se vynést Stalinovy ostatky. Ještě to ale chvíli trvalo a muselo se hrát dál. Dirigent Melik-Pašajev tedy zase začal Čajkovského Druhou symfonii a právě když došel k provedení, musel – v hudebně nejnevhodnějším okamžiku – přestat, přerušen vojenskou kapelou, která začala hrát Chopinův Smuteční pochod. Strašné! Měl jsem vztek, ale zároveň jsem si myslel, protože jsem k „pánovi“ žádné zvláštní sympatie necítil: „Dobře mu tak!“

Když jsem po obřadu konečně opustil sloupovou síň, slyšel jsem z reproduktorů na ulici: „Naši noví vůdci…“ Po celé Moskvě bylo slyšet jen: „Berija! Bulganin!“ A také: „Malenkov!“ Zkrátka: „Král je mrtev, ať žije král!“

Opovrhoval jsem Stalinem, ale z tohohle mi bylo špatně.

Šel jsem domů. Chtěl jsem se vysprchovat. Nic mi do toho nebylo. S mým životem to nesouviselo.

(Pokračování)