O Prokofjevovi (I)
Byl jsem více ve styku s Prokofjevovou hudbou než s ním samotným. Jako člověk mi nikdy zvlášť blízký nebyl. Jeho osobnost vnímám v jeho skladbách, setkání s nimi jsou setkáními s ním, a o jeho díle mohu také hovořit. Ale přece si na některá setkání se Sergejem Sergejevičem zachovávám živou vzpomínku.
První setkání
První, co se mi při jméně Prokofjev vybaví, je pochod z opery Láska ke třem pomerančům. Bylo to něco nového, hrálo se to na celém světě a všude se to líbilo. A když přijel Prokofjev do Oděsy hrát své skladby, vypadalo to, že jeho jediná dobrá věc je právě ten pochod. Měl recitál a hrál celou řadu dalších skladeb, ale všichni čekali jen na pochod. Tištěné vydání mělo na obálce kruhy a čtverce (novinka! futurismus!). Bylo to roku 1927, to mi bylo dvanáct let. Žili jsme tehdy v Oděse, tatínek, maminka a já. Otec učil na konzervatoři. Jednou mě vzal do školy s sebou, protože měl ve velkém sále konzervatoře hrát Prokofjev.
Bylo to v zimě a v sále bylo skoro tma. Na pódium přišel mladý vysoký muž. Měl dlouhé paže, oblek podle módy jednoznačně cizího střihu, ale rukávy i nohavice mu byly krátké. Vypadalo to, jak když z toho obleku vyrostl. A ten oblek byl kostkovaný – jako obálka ke Třem pomerančům.
Ukláněl se zvláštním způsobem, člověk měl skoro strach, že se v půlce přelomí. Když se narovnal, ve výrazu jeho očí se nic nezměnilo; díval se vpřed a pak upřel pohled k nějakému bodu na stropě. Ve tváři se mu nic nedělo.
A pak si sedl ke klavíru. Vzpomínám si, jak jsem byl uchvácen jeho způsobem hry, hrál skoro bez pedálu a naprosto dokonale. Hrál své drobné skladby a každá byla delikátní, výjimečně jemnou lahůdkou v chytře sestaveném menu. Bylo to pro mě něco nezvyklého a úplně jiného než to, co jsem dosud slyšel. Ve své dětinské prostotě jsem měl pocit, že všechno, co hrál, si bylo nějak podobné (Bachovy skladby ostatně na mě působí také tak). Nakonec zahrál pochod.
Publikum bylo spokojeno, Prokofjev také. Tentokrát se uklonil viditelně potěšen – napůl kouzelník, napůl Hoffmann.
Pak jsem o něm nějakou dobu neslyšel. Nebo přece, mezi hudebníky se říkalo, že existuje jakási Klasická symfonie, že je skvělá a že je to něco jako vzor pro moderní skladatele.
O Prokofjevovi samotném jsem nic nevěděl. Skoro to vypadalo, že vyšel z módy a byl zapomenut. Věděl jsem, že existuje nějaký Rachmaninov, Puccini, Křenek a dokonce nějaký Pfitzner, znal jsem Stravinského – dvakrát jsem slyšel Petrušku – Šostakoviče – prohlédl jsem si klavírní výtah Lady Macbeth –, ale Prokofjeva ne.
Deset let uběhlo bez Prokofjeva.
Moskva
Roku 1937 jsem přišel do Moskvy, stal jsem se žákem Heinricha Neuhause a ihned jsem vplul do opravdového hudebního života. Otevřely se mi úplně nové obzory. Dozvěděl jsem se, kdo je Mjaskovskij. Uvedl Šostakovičovu 5. symfonii. To byla událost! A na konzervatoři se mluvilo o Prokofjevovi.
Jednoho slunečného dne jsem se procházel po Arbatu a všiml si zvláštního muže. Měl v sobě něco vyzývavého. Přešel kolem mne jako zjevení: měl světležluté střevíce, kostkovanou vestu, oranžovou kravatu. Musel jsem se za ním otočit, nemohl jsem si pomoci. Byl to Prokofjev.
Od té chvíle jsem ho potkával často, skoro denně. Bydlel jsem u Neuhause a ve stejném domě bydlel i Prokofjev. Stal se součástí mého důvěrného okolí. Na chodbě bylo často slyšet: „Ty děti, co si tamhle hrají, ty jsou ale sladké… To jsou chlapci Prokofjevových… No jen se na ně podívejte, nejsou k sežrání?“ Často jsem potkával Prokovjevovu manželku, elegantní ženu v modrém baretu a s netrpělivým výrazem. Na koncertě jsem je vídal oba.
K Prokofjevově hudbě jsem měl tenkrát celkem rezervované stanovisko, nebo – lépe řečeno – ještě jsem se do ní nezakousl. Poslouchal jsem ji se zájmem, ale pasivně. Bylo to proto, že jsem vyrostl na romantické hudbě. Posledním výkřikem moderny pro mě byl Richard Strauss.
Roku 1938 padl nečekaně návrh, abych spolu s cellistou Berezovskim nastudoval na jednu přehrávku právě vydaný Prokofjevův Violoncellový koncert. Pustil jsem se do toho, jako ostatně do všeho, při čem jsem si mohl trochu vydělat.
Dva měsíce jsem skoro denně docházel k Berezovskému do šestého poschodí domu na Krivokolejné ulici. Musel jsem splnit úkol a pracoval jsem na tom pilně. Berezovskij byl sice rád, že mu něco takového svěřili, ale ta hudba mu byla cizí. Trhal rameny, vzdychal, brblal, že je to těžké, strašlivě se trápil, ale nakonec se to přece naučil. Nemohu říci, že by se mi koncert líbil, ale cítil jsem, že mě ta hudba začíná zajímat.
Poprvé jsme koncert provedli v začouzeném sále Domu skladatelů; byl to triumf. „Skutečná událost. Je to dílo srovnatelné s druhým houslovým koncertem!“ Vzrušeně se debatovalo. Všichni s tímto názorem souhlasili a gratulovali Berezovskému. Nikdo nepochyboval, že dílo bude mít kolosální úspěch. Ale zanedlouho následovalo fiasko.
Šli jsme k Prokofjevovi, abychom mu jeho koncert přehráli. Otevřel nám sám a vedl nás do malého, kanárkově žlutě vymalovaného pokoje. Na zdech visely tušové a tužkové skici, určitě scénické návhry ke Třem pomerančům. Nejprve vyhnal děti: „Zmizte, uličníci. Nechte nás na pokoji!“ Pak se posadil. Berezovskij vypadal příšerně zmateně, takže Prokofjev, který si to jistě nechtěl ulehčit, si okamžitě přesedl ke klavíru a vysvětloval: „Tady to musí být tak, a tady takhle…“ Uklidil jsem se do kouta a ani jsem nedutal. Prokofjev byl konkrétní, určitý, mluvil z praktické zkušenosti, ale působil nesympaticky. Berezovského otázky ho evidentně pobuřovaly. S uspokojením jsem zjistil, že to, co po něm žádal, odpovídalo mému názoru. Prokofjev chtěl slyšet to, co stálo v notách, a basta! Berezovskij měl sklon k sentimentalitě a tady neměl příležitosti ji uplatnit. Ale podařilo se mu najít aspoň jedno malé místo, kde mohl ukázat, jak má krásný tón. Ale jako naschvál to místo vůbec sentimentální nebylo.
Berezovskij se pak dostal do rukou Meliku-Pašajevovi, který koncert dirigoval. Když pracovali spolu, už mi do toho nic nebylo a nestaral jsem se o to. Byl jsem na premiéře, seděl jsem na první galerii. Srdce mi tlouklo a měl jsem trému. Kvůli té skladbě, ale samozřejmě také kvůli Berezovskému. Podlaha se pode mnou doslova houpala, když hrál. Melik-Pašajev volil naprosto nesmyslná, nesprávná tempa. Myslím, že smysl skladby vůbec nepochopil.
Byl to absolutní propadák. Umělci se poklonili, a tím to skončilo.
(Pokračování)
Překlad Vlasta Reittererová
