Symbolický návrat Nabucca do Olomouce

  1. 1
  2. 2
Myšlenkové poselství opery Giuseppe Verdiho Nabucco je natolik silné, že dokáže překonat všechny náboženské ideologie a staví do popředí jednu jedinou touhu – touhu po svobodě. Tu ztělesňuje v opeře sborový zpěv, který se stal neoficiální, zato nepopiratelnou hymnou nejen Itálie, která tehdy bojovala za sjednocení a samostatný stát, ale jakéhokoli národa, který se ocitl ve fyzické či duchovní nesvobodě.

Giuseppe Verdi: Nabucco, Moravské divadlo Olomouc (zdroj Moravské divadlo Olomouc)
Giuseppe Verdi: Nabucco, Moravské divadlo Olomouc (zdroj Moravské divadlo Olomouc)

„Va, pensiero, sull´ali dorate…“ – tedy „Leť, myšlenko, na zlatých křídlech…“ je sbor, který se ve vypjaté společenské atmosféře často uprostřed opery opakuje. Tentokrát tomu tak nebylo, neboť vánoční atmosféra neinspiruje k odporu. Sbor naopak tišil duši a vháněl slzy do očí. Ano, všichni potřebujeme sounáležitost a klidné zázemí – i o tom tohle sborové číslo vypovídá.

Opera Nabucco je první Verdiho operou, která měla úspěch. Mladého skladatele, který po prvním neúspěchu „hodil flintu do žita“ a již „bolestínsky“ nechtěl komponovat, nastartovala k dalším operám, které burcovaly duši národa. Ale už žádná nenesla takový duchovní náboj. Židé, vizionářský národ, který se musel od roku 587 před naším letopočtem vyrovnávat nejen se ztrátou výjimečného chrámu, ale i se ztrátou svobody a vlasti, byli konfrontováni s jinou kulturou. Nebukadnesar II., dobyvačný novobabylonský král, si podmanil nejen Judsko, ale válčil i s Arábií a Egyptem. Libreto je dílem italského básníka Temistocla Soleryho, jehož otec byl lombardský advokát, který byl uvězněn na brněnském Špilberku jako buřič. Syn zdědil jeho temperament a vedl dobrodružný život, při kterém stačil Verdimu napsat i několik libret k dalším operám.

Inscenace opery Nabucco si brzy podmanila svět duchovním poselstvím a vydobyla si oblibu u diváků. V Olomouci operu poprvé uvedlo německé divadlo v roce 1844 a následně opět v roce 1855. Další uvedení, které dirigoval František Preisler, čekalo až do roku 1964. Na jeviště se do Olomouce opět vrátila opera 17. prosince 1989, což znamená, že se připravovala v revoluční době. Dirigentem byl Reginald Kefer, režisérem Martin Dubovic a scénu tvořil legendární olomoucký scénárista architekt Jiří Procházka, který se premiéry nedožil. Poslední inscenace byla uvedena v olomoucké opeře opět v čase předvánočním, 17. prosince 2004 v režii Michaela Taranta a dirigoval Miloslav Oswald.

Premiéra 17. prosince 2021 je proto poněkud symbolická. Tentokrát se před orchestr postavil dirigent Petr Šumník a režie se ujala olomoucká rodačka působící v opavské opeře, Jana Pletichová Andělová. Akcentovala základní kontrasty, které používá jednoznačně, nepracuje s nimi jako se symboly, ale jako s historickými artefakty. Je to střet duchovní a násilnické civilizace, ze které vychází vítězně ta duchovně silnější.

Giuseppe Verdi: Nabucco, Moravské divadlo Olomouc (zdroj Moravské divadlo Olomouc)
Giuseppe Verdi: Nabucco, Moravské divadlo Olomouc (zdroj Moravské divadlo Olomouc)

Režisérka se s úctou sklonila před géniem Verdiho a jevištními prostředky podtrhuje děj opery. V tom jí úspěšně pomáhá scéna Jaroslava Milfajta, která je jednoduchá a historicky výmluvná. Na scéně vytváří Zeď nářků, následně vyrůstá babylonská věž z pálených cihel. Palác znázorní obrovská rudá látka visící z provaziště v centru jeviště. Symbolem Babylónie je okřídlené kolo visící nad jevištěm, symbolem Židů je obrovský sedmiramenný svícen menora. Kostýmy Michaely Savovové jsou jednoduché, náznakově historizující a slušivé. Zejména židovské ženy a dívky v bílém působí půvabně, babylonští vojáci jsou jen v lehkých modrých trikotech. Dvě královské dcery mají slušivé šaty, i když Abigail je zvýrazněna náznakovým brněním. Ani Nabucco nepůsobí jako monstrum, i když je v kožené vojenské suknici. Kostýmy postavy zlidšťují a jejich konání se i proto zdá být uvěřitelné.

Jana Pletichová Andělová dává prostor pěvcům pro jejich pohybové a herecké vyjádření a na scéně vytváří živé obrazy, které jsou výtvarně efektní a vykreslují scénu. Využívá davových efektů ataky na diváka prostřednictvím ansámblových akcí na forbíně, což pomáhá pěvcům k lepší slyšitelnosti a sboru ke kompaktnosti zvuku.

Sborové scény jsou mohutné a silné, podle programu je využit operní a operetní sbor připravovaný sbormistryní Lubomírou Hellovou. Její práce nebyla jistě jednoduchá. Síla sborového zpěvu spočívá v jeho sezpívanosti a v několikaleté neúprosně cizelované práci. Přes to, že sborové části všechny vyzněly velmi přesvědčivě, cvičené ucho přece jen rozpoznalo, že ne všechny hlasy mají čistý témbr a že ne všichni mají přesnou techniku, dikci a intonaci, i když nikomu nelze upřít přísné soustředění a cílevědomé úsilí.

Orchestr pod vedením dirigenta Petra Šumníka zněl precizně a výrazně. Plně zněly zejména dechové sekce, smyčcové nástroje měly menší možnost se prosadit. Opera je přece jen postavená na úderných a pochodových leitmotivech, což v celkovém vyznění působilo efektně. Sólové uplatnění zde našla a plně využila violoncella (spolu s árií Zachariáše) a flétny. Orchestr hrál s plným nasazením a s přesvědčivým výrazem.

Pěvecké výkony byly obdivuhodné a obsazení opery bylo pěvecky vyvážené. Titulní roli Nabucca zpíval barytonista Martin Bárta (alternuje Jakub Tolaš). Dal roli veškerou vůli a pevnost hlasu, který dokázal po celou dobu udržet v plné znělosti a ve výrazu. V obrazech královy nemoci, kdy vzpomíná a lituje své dcery, dokázal dát hlasu měkkost i dynamické odstíny. Je silným a energickým králem, vědomým si své moci. Abigail zpívala Iveta Jiříková (alternace Radoslava Müller), která v roli uplatnila plný a vyzrálý dramatický soprán spolu s promyšleným výrazem. Hlas zněl průrazně a velmi čistě, byl plný alikvotních tónů, které mu daly barevnost a technicky prokázala ukázněnost a suverenitu. Její Abigail je i herecky plastická, její lidskost se projevila nejen v sebelítosti nad původem otrokyně, ale především v dojemné závěrečné scéně. Nabuccovu dceru Fenenu zpívala mladá sopranistka Dana Šťastná (alternuje Eva Wolfová Zatloukalová). Její šťavnatý a sladký mezzosoprán se krásně nesl, jen ve středních polohách poněkud zanikal. Herecký výraz byl postaven na přirozeném půvabu, který dojímal i odzbrojoval.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


1 5 votes
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments