Její nejnovější choreografie – O medvědovi, který plul na kře uvedená v La Fabrice – je formálně plná rafinovaných scén, překvapení, vizuálních zážitků, dechberoucích výkonů i momentů, při nichž se srdce sevře. Obsahově pak plná otázek, rozporů, zdánlivě volných referencí, nejednoznačností a dilemat. Ale i zaujetí.
Naléhavost srovnatelnou s poplachem má už úvodní scéna – ze tmy na diváky zaútočí ohlušující rachocení, které – jak po chvíli světlo ukáže – melou řehtačky v rukou pěti protagonistů. Stojí, čtyři muži a jedna žena, na sobě divné kabátky s trochou ozdob à la lidový motiv, nad hlavou řvoucí řehtačky a v očích pokyn: Proberte se! Následuje projekce masivního tání arktických ledovců a publikum několik minut pozoruje majestátní hroucení ledové říše, které je krásné a fatální zároveň. K hraně neurčitosti, kdy nebude jasné, jak obraz, situaci, symbol na první pohled vyhodnotit, jaký postoj zaujmout, nás bude Jana Burkiewiczová se svým týmem přivádět v průběhu celé inscenace neustále. Tříbení, výběr, rozhodování mezi tím, co je a není správné – to je téma dneška.
I titul inscenace má povahu pasti. Mnozí z nás přišli na rodinné představení – patrně o ztraceném medvídkovi – a sledovali asociativní koláž rozehranou příběhem medvěda, který se vinou tání ledovců dostal ke břehům Islandu a tam byl místní policií s posvěcením vlády zastřelen. Hashtag: #ztratadomova, #cestaplnanebezpeci, #nakoncismrt.
Mistrovský rozkmit na téma ambivalence má scéna, kdy jeden ze skupinky mužů prohlásí: „Tak já ho tedy zabiju.“ Ostatní se rozestoupí a on v tklivém koktejlu hudby, světa a tmy sundá košili a široce rozpaží. Rázem tu máme křesťanskou ikonu, k níž ostatní devótně přilnou, a také otázku, koho tím myslel? Sebe? Nebo medvěda? Je popravčím, sebevrahem, obětí…? Rozehraná choreografie, plná doteků, kontaktů, zdvihů, v níž lze zahlédnout polibek s Jidášem, mateřskou bolest Marie a další reference, žádnou jednoznačnou odpověď nedává.
Burkiewiczová dokáže přesně budovat kontrasty i rozličné nálady a atmosféry. Nezapomenutelnou pro mě zůstane „milostná“ scéna na píseň amerického herce a zpěváka Deana Reeda Together. Vytáhnout hit sedmdesátek, při němž kdysi vzdychaly malé holčičky i jejich matky, a připomenout „rudého Elvise“ – nepochopitelnou postavu levicového aktivisty, který z Ameriky emigroval do tehdejší Německé demokratické republiky, je i v dnešní soutěži o „bomba nápad“ opravdový zásek. Při prvních tónech patetického songu se k sobě živočišně přisají Pavel Mašek s Eliškou Křenkovou a jejich bezhlavá akrobatická líbačka, při níž opanují celé jeviště a vystřídají desítku poloh, vydrží až do poslední noty. V tom polibku je tolik vzrušení, pudovosti, nezvladatelnosti, a hlavně díky Elišce – i humoru! Jak tato scéna zapadá do kontextu díla? Na první dobrou si řeknete, že trocha zábavy a erotiky obohatí dramaturgický profil díla a je vítaným osvěžením. Ale posléze si pamětníci vzpomenou, že krasavec Reed byl poté, co oznámil záměr vrátit se do USA, nalezen mrtev v jednom z berlínských jezer. Hashtag: #nikamnepojedes, #ztratadomova. A je po humoru.
Choreografie nese sympatické známky přetlaku. Burkiewiczová spolu s celým tvůrčím týmem nagenerovali velké množství materiálu, kterým je inscenace napěchována úplně po okraj. Někde přetéká – jsou scény, zvláště ve druhé části, které ztrácejí gradaci a snesly by pár střihů v délce. Jinak je třeba ocenit především jednotlivé taneční a herecké výkony i jejich souhru, která je složitá a plná výzev. Jana pozvala k práci na Medvědovi protagonisty s různým backgroundem, což dává choreografii plasticitu a dovoluje zabrousit do různých poloh, včetně zpěvu, recitace poezie, akrobatických výstupů. Ať už roztomilá, křehká a vzdušná Eliška Křenková nebo zemitý akrobat Jindřich Panský či skvěle reagující a propojující Jakub Jeňo nebo výrazný a jemný Jakub Sedláček či ztepilý a charismatický Pavel Mašek – všichni jdou tělem i srdcem na svůj práh.
Burkiewiczová i tentokrát prokázala estetický cit a invenci v použití scénografických elementů. Působivé je kloubení projekcí a živé akce nebo použití rolí vlnitého papíru, které jednoduchým rozmístěním vytvářejí obraz mořských vln. Tanečníci se v nich pohybují tím nejnáročnějším způsobem – přeskakují vlnové brázdy jako létající ryby. Technicky to sice maličko zaskřípe, ale v závěru se nad touto hladinou může ústy Elišky stojící na pomyslné kře nést těžko zachytitelný, poeticky znějící text, který možná hovoří o naději, ale možná o její ztrátě. Inscenace tedy vede od přímého apelu k mlžné perspektivě, od bojovnosti ke skepsi.
Choreografka plující na kře v rybníku českého tance není tak úplně osamělá – tam někde ve stejných souřadnicích vidím i ponton Lenky Vagnerové, kterou mi zážitek z Medvěda nemálo připomněl. Jednoznačně v dobrém.
Hodnocení autorky recenze: 95 %
O medvědovi, který plul na kře
Koncept, režie, choreografie: Jana Burkiewiczová
Hudba: Tvrdý/Havelka
Scénografie: Jaroslav Wertig
Kostýmy, masky: Tereza Rozálie Kladošová
Texty: Jiří Macek
Fotografie, projekce: Michaela Karásková
Světelný design: Martin Špetlík
Burki&com
Premiéra 3. října 2017 La Fabrika Praha
Hrají – Eliška Křenková, Jakub Jeňo, Pavel Mašek, Jindřich Panský, Jakub Sedláček
