Zpola (?) zapomenuté opery. Česká opera (2)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Jakobín Antonína Dvořáka (1841–1904), poprvé uvedený v Národním divadle 12. února 1889, byl jen na této scéně dodnes inscenován třináctkrát, první inscenace dosáhla třiceti čtyř repríz. Dvořákovu sedmou operu přijaly spontánně publikum i kritika: „Dlouho již nepoutala novinka domácího původu veškeru pozornost divadelního obecenstva do té míry jako Dvořákova nová zpěvohra. Od velikého úspěchu Dimitrije“ – poprvé 1882 – „uplynulo téměř plných šest let. [...] Dvě věci vytýkány dosud skladateli, odvážil-li se na jeviště: zanedbávání dramatických momentů, ať již zúmyslné nebo nahodilé, a povolování přílišných koncesí absolutnímu hudebníkovi na účet dramatického účinku. Oběma výtkám dovedl se Dvořák vyhnout v Jakobínu. Zde jest hudba jeho vždy slovu i situaci přiměřená, výrazná, pravdivá. [...] Skvělá invence, mladický zápal, neochabující svěžest melodická, bohatá polyfonie, realistický život koloritu, vše, čeho žádati lze na moderním skladateli, jest u Dvořáka v hojnosti úžasné.“ (Josef Bohuslav Foerster)
Podoba scény 1. dějství Dvořákova Jakobína z inscenace Národního divadla v roce 1909 (foto archiv ND)

„Jak Dvořákova skladba, tak dramatická práce pí. Červinkové-Riegrové – a tou jest její text, byť kryl se jen skromným jménem libreto – jsou samy o sobě události divadelní. Jakobín však řadí se k nejčelnějším operám českého divadla a úspěch provedení byl tak neobyčejný, že žádná snad opera z podobného se dosud netěšila. […] Objevilť se tu Dvořák jako génius daleko do budoucnosti zářící. Vše, čemu říkáme hudební umění: velkolepá polyfonie vedle graciézního tanečního rytmu, hloubka hudební myšlenky vedle zvukového efektu, lahodná kantiléna vedle mohutného ansámblu, úchvatná instrumentace i případná charakteristika.“ (značka -is)

„Mocný charakter celé práce, základní ponurý jeho tón, co nejpřípadněji se zdravou, říznou komikou kontrastující, pestrá směsice těchto výrazných afektů lásky, pýchy, šlechetného hněvu a šíleného, až ku zlomyslnému utrhačnému popěvku se stupňujícího vzteku, jež typicky označují postavy Julie a Terinky, hraběte Viléma, ‚jakobína‘ Bohuše a nepoddajného synka Jiříka – vše překvapovalo nelíčenou pravdivostí, skvostným tlumočením hudebním.“ (František Karel Hejda)

Zvláštní chvály se dostalo libretistce: „Spisovatelka Jakobína ukázala, že zná potřeby divadla, ukázala zkušenou ruku jak ve vynalezení vhodné látky, tak v patřičném jejím zpracování. Divadlo naše získalo Jakobínem dílo repertoární!“ (Karel Knittl)

Jakobín – divadelní cedule k premiéře v Národním divadle v roce 1889 (zdroj antonin-dvorak.cz)

Charakteristika Dvořákovy operní tvorby z pera Zdeňka Nejedlého, který právě v době, kdy přednášel o posmetanovské opeře, rozpoutal „boj o Dvořáka“, je příznačná: „Dvořák jako skladatel operní je příliš komplikovaný zjev, než abychom jej mohli probrati v rámci těchto přednášek. Není toho však ani zapotřebí, uvědomíme-li si, čím Dvořák působil na mladší naše dramatiky. Svým slohem na ně působiti nemohl, neboť sám až do své smrti, a to bez výsledku, zápasil o pevné ustálení se vlastního slohu. Nemůžeme vůbec mluviti o určitém dramatickém slohu jako přesném slohu Dvořákově. Po periodě smetanovské přichází perioda eklektického slohu, po jehož překonání počíná teprve Dvořákův zápas o vlastní sloh až po ztroskotání v Armidě. Umělec takto zápasící nevykonává nikdy silný vliv na mladší umělce.“ Naštěstí Nejedlý uznává, že v oboru komorní a symfonické hudby Dvořák přece jen něco dokázal.

Neblahé libreto a nepřekonaný unikát
Po čtyřech představeních ve dvou týdnech v listopadu 1890 (premiéra 16. listopadu) skončila v repertoáru Národního divadla opera Amaranta Hanuše Trnečka (1858–1914), která zaměstnala třináct pěveckých sólistů a dámský balet. Trneček byl vynikajícím pedagogem v oboru harfa a klavír, stál u zrodu Českého spolku pro komorní hudbu a působil i jako dirigent, jeho skladby pro klavír a úpravy se občas hrají dodnes (především jeho úprava Smetanovy Vltavy pro harfu). Trnečkova opera Houslaři cremonští (Die Geigenbauer von Cremona) byla uvedena roku 1886 ve Schwerinu, kde tehdy působil v orchestru. Rovněž Amaranta měla německé libreto, které do češtiny přeložil Ladislav Dolanský, na jeviště Národního divadla se dostala i jeho opera Andrea Crini.

Hanuš Trneček (zdroj cs.wikipedia.org)

„O Amarantě bohužel nelze mluviti jako o látce dramaticky výrazné, pro jeviště vděčné, vše je konvencionální, i děj i figury.“ Libreto obsahovalo momenty nejen naivní a nepravděpodobné, ale dokonce trapné: „V posledním jednání starý Konrád přivádí se o poslední špetku sympatie. Vyvádí totiž na smrt nemocnou dceru na chladný vzduch listopadový a ke všemu v tak lehkém šatě. Chudáček Amaranta [Berta Foersterová-Lautererová] musí tu zpívati dlouhou arii, začež jí podivný ten staroch přinese místo kožichu – kolovrat, aby si trochu zapředla, nota bene, v listopadu pod širým nebem… Toť pěkně vymyšleno, jen co je pravda! […] Stálo to čtvrt roku práce, bohužel práce ztracené, neboť Amaranta v této podobě nemůže se udržeti na repertoáru. Ale to se mohlo napřed vědět z pouhého nahlédnutí v neblahé libreto.“ (Václav Juda Novotný)

V letech 1890 a 1891 získalo české hudební divadlo unikátní dílo v trilogii Hippodamia Zdeňka Fibicha, dílo dodnes ojedinělé, pokus o nové řešení vztahu slova a hudby na jevišti, který v podobném rozsahu dodnes nenašel následování. A obávám se, že i u nás se v důsledku úpadku řečnické kultury (jak ji dnes bohužel zaznamenáváme v televizi, filmu a dokonce už i v divadle) a se ztrátou schopnosti herců vyrovnat se se zvukem orchestru, bude přes všechny snahy Fibichovy společnosti, její každoroční soutěže v interpretaci melodramu a festival, scénický melodram Hippodamia stěží na jevišti realizovatelný. Mikroporty jsou technickým řešením, ale herecký projev omezují.

Zdeněk Fibich (foto archiv)


Stálý vývoj za cíli vyššími

Rok 1892 přivedl do repertoáru Národního divadla tři novinky: 17. ledna Violu Karla Weise, 13. března Dítě Tábora Karla Bendla a 5. listopadu Noc Šimona a Judy Karla Kovařovice.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář