Nabucco

Nabucco je opera (dramma lirico) o čtyřech dějstvích italského skladatele Giuseppe Verdiho z roku 1841. Premiéru měla v milánské La Scale 9. března 1842. Autorem libreta je Temistocle Solera.

Dílo a jeho vznik

Po úspěchu první opery Oberto (La Scala, 1839) objednal impresário milánské La Scaly Bartolomeo Merelli u Giuseppe Verdiho další tři opery. Opera buffa Un giorno di regno (Jeden den králem, La Scala, 1840) však byla tak neúspěšná, že Verdi chtěl dráhu operního skladatele opustit; navíc ho postihla rodinná tragédie. Když mu nabídli ke zhudebnění libreto Nabucca, původně určené pro Ottu Nicolaie, neměl Verdi zájem, ale oči mu pak náhodně padly na text sboru Židů „Va, pensiero sull’ali dorate“ („Leť, myšlenko, na křídlech zlatých“), což skladatele podnítilo, aby se prací na nové opeře začal zabývat.

Nejprve spontánně zhudebnil právě tento sbor; celá opera vznikla rychle během několika týdnů v roce 1841. Libreto Temistocla Solery vycházelo ze starozákonních zpráv o babylonském králi Nabuchodonosorovi. Ve fabuli je skryt politický jinotaj – zápas o sjednocení Itálie.

Sborová opera navazuje na velkou tradici italské opery seria. Sbor Židů se stal tajnou národní hymnou Italů. Opera měla velký úspěch, Verdi se přes noc proslavil, vášnivá hudba Nabucca souzněla s náladou obyvatelstva, které toužilo po osvobození z rakousko-habsburské nadvlády a po sjednocení Itálie.

Verdi o mnoho let později, v roce 1879, napsal: „Teprve touto operou začala moje umělecká dráha.“ Následovala Verdiho nejplodnější léta, během nichž do roku 1851 vytvořil třináct oper; „léta galejí“ („anni di galera“), jak je pak sám nazýval. Teprve po opeře Rigoletto (1851) Verdi v tvorbě poněkud zvolnil.

Synopse opery

Opera se odehrává v Jeruzalémě a Babylonu v 6. století př. n. l.

První dějství – Jeruzalém

V Jeruzalémě se židovský lid obává války s Babylonem. Velekněz Zachariáš se snaží zmenšit obavy tím, že Židé mají ve svých rukách jako rukojmí Fenenu, dceru babylonského krále Nabucca. Fenena uprchla do Jeruzaléma se synovcem židovského krále Ismaelem, jehož osvobodila z babylonského zajetí. Její nevlastní sestra Abigail touží po pomstě nad Ismaelem, který odmítl její lásku. – Babylonská vojska vedená králem Nabuccem obsazují Jeruzalém a Fenena je osvobozena ze Zachariášových rukou židovským vojevůdcem Ismaelem, který je za to označen za zrádce. Babylonské vojsko likviduje Šalamounův chrám a Židé jsou odvlečeni do zajetí do Babylonu.

Druhé dějství – Zločinec

Abigail, domněle prvorozená Nabuccova dcera, se snaží intrikami získat pro sebe následnictví na babylonském trůně. Vychází však najevo, že není Nabuccovou dcerou, ale pouhou otrokyní. Král určuje za následnici Fenenu, na což Abigail reaguje odhalením, že Fenena tajně vyznává židovskou víru. Král, který se snaží přesvědčit Židy i obyvatele Babylonu, aby zavrhli své bohy a uctívali jeho, je zasažen bleskem a zešílí.

Třetí dějství – Věštba

Abigail se zmocňuje koruny a donutí krále k rozsudku smrti nad všemi Židy, tedy včetně Feneny. Zachariáš mezi zajatými a těžce pracujícími Židy mezitím navzdory nepříznivé situaci věští brzké osvobození všech z babylonského zajetí.

Čtvrté dějství – Rozbitá modla

Nabucco, kterého mezitím Abigail nechala vsadit do žaláře, prosí o pomoc Hospodina, zatímco je Fenena vedena na popraviště. Je zázračně vysvobozen a popravě zabrání. V závěrečné scéně dává král zbořit Baalovy sochy, přestupuje na židovskou víru a Židy propouští ze zajetí. Zdrcená Abigail umírá po požití jedu.

Hudba

„Hudebně vykazuje Verdiho partitura vcelku již všechny hlavní znaky pozdějšího Verdiho zralého mistrovství. Recitativy, árie, ansámbly mají mužnou sevřenost formy, vzdálenou Rossiniho vyumělkovanosti a Belliniho měkkosti; zpěvy Zachariášovy a sboru působí hlubokým citem ve velkém melodickém vedení hlavní linie. Politická tendence díla pak vyzařuje zejména ze sborů: prokletí Ismaela jako zrádce lidu, sboru levitů, sboru ,Va, pensiero‘, následovaného Zachariášovým proroctvím o volnosti a svobodě národa.“ (Anna Hostomská)

„Předehra, která je sice vystavěna konvenčně, ale vyniká ohnivou hybností a obsahuje hlavní hudební témata, otevírá v rámci Verdiho renesance znovuobjevenou operu, jejíž belcantový styl zřetelně navazuje na dědictví Belliniho a Donizettiho. Ve snaze vytvořit větší uzavřené scénické celky pomocí výrazných recitativů, které spojují 16 čísel, se ohlašuje v Nabuccovi nový prvek: Verdi stojí na počátku svého trvalého úsilí o obnovu opery ve smyslu její dramatické věrohodnosti. Proto je také hudba více než kdy předtím propojena s textem. Každý akt je výrazově podřízen určité základní dramatické myšlence. Hudební těžiště leží ve sborech, vlastních hrdinech díla, s nimiž jsou v působivých finále propojeny sólové hlasy.“ (Opera – Velká encyklopedie)

První a další provedení

Premiéra Nabucca v březnu 1842 v milánské La Scale byla kolosálním úspěchem. Kvůli konci sezony se však mohlo uskutečnit jen osm představení. Když v srpnu 1842 začala sezona nová, do konce toho roku následovalo dalších šedesát představení. Roli Abigail zpívala při premiéře Giuseppina Strepponi, první primadona skladatelových oper a jeho budoucí druhá manželka.

Touhu po osvobození a sjednocení Itálie, skrytou v opeře, především ve strhujících sborech, Italové dobře rozeznali a Verdi se stal po úspěchu Nabucca a dalších děl idolem a symbolem risorgimenta. Verdi se svým vřelým vlastenectví netajil, lid ho zdravil „Viva Verdi“ a nazýval ho „maestro della rivoluzione“. Jeho jméno se dokonce začalo psát po zdech jako tajné heslo: V.E.R.D.I., tj. Vittorio Emanuele Re D’Italia, což tedy ve skutečnosti patřilo budoucímu prvnímu králi sjednocené Itálie. Nadšení pro národní jednotu zachvátilo celou Itálii a vyvrcholilo jejím sjednocením, resp. vznikem Italského království v roce 1861.

V prosinci 1842 byl Nabucco uveden v benátském divadle La Fenice a postupně i v dalších italských divadlech. V Londýně měl premiéru v roce 1846 (Her Majesty’s Theatre), v New Yorku v roce 1848 (Astor Opera House).

Obliba Nabucca trvá dodnes a patří k často uváděným operám.

U nás byl poprvé uveden (německy) ve Stavovském divadle v Praze 5. 3. 1849, česky v Prozatímním divadle v Praze 7. 12. 1868, dirigoval Adolf Čech.

Galerie

Postavy a obsazení světové premiéry

Nabucco, babylonský král (baryton) – Giorgio Ronconi

Abigail, jeho domněle prvorozená dcera (soprán) – Giuseppina Strepponi

Fenena, jeho dcera (mezzosoprán) – Giovannina Bellinzaghi

Ismael, synovec jeruzalémského krále (tenor) – Corrado Miraglia

Zachariáš, velekněz Židů (bas) – Prosper Dérivis

Anna, Zachariášova sestra (soprán) – Teresa Ruggeri

Abdallo, babylonský voják (tenor) – Napoleone Marconi

Velekněz Baalův (bas) – Gaetano Rossi

Hebrejské a jeruzalémské ženy, muži, levité, otroci, vojáci a lid.

Noty a libreto

Notové materiály na IMSLP.

Libreto na webu Opera Stanford.

Český překlad Bedřicha Pešky na webu Kramerius.

Durata

Opera trvá cca 120 minut.

Slavní interpreti

Titulní roli Nabucca zpívali mnozí slavní barytonisté, například Tito Gobbi, Matteo Manuguerra, Piero Cappuccilli, Renato Bruson, Juan Pons, Leo Nucci nebo Plácido Domingo po přechodu k barytonovým rolím; u nás Teodor Šrubař, Antonín Švorc, Václav Zítek, Vladimír Chmelo, Richard Haan, Martin Bárta, Jakub Kettner či Pavel Kamas.

Dramatickou roli Abigail zpívaly například Maria Callas, Caterina Mancini, Elena Souliotis, Renata Scotto, Ghena Dimitrova, Maria Guleghina či Lauren Flanigan, u nás Božena Effenberková, Libuše Domanínská, Milada Šubrtová, Eva Gebauerová, Anda-Louise Bogza, Eliška Weissová, Jolana Fogašová, Eva Děpoltová, Jiřina Marková či Tamara Kucenko.

Ismaela měli v repertoáru tenoristé Plácido Domingo, Veriano Luchetti, Fabio Armiliato a mnozí další, u nás Beno Blachut, Jan Hlavsa, Oldřich Spisar, Václav Eremiáš, Josef Moravec, Martin Šrejma, Tomáš Černý, Richard Samek, Igor Jan a další.

Nahrávky

K nejznámějším nahrávkám patří:

Melodram, 1949, dirigent: Vittorio Gui, Teatro di San Carlo Orchestra and Chorus, hlavní role: Gino Bechi, Maria Callas, Luciano Neroni, Gino Sinimberghi, Amalia Pini.

Warner Fonit, 1951, dirigent: Fernando Previtali, Orchestra Sinfonica e Coro di Roma della RAI, hlavní role: Paolo Silveri, Caterina Mancini, Antonio Cassinelli, Mario Binci, Gabriella Gatti.

Decca, 1965, dirigent: Lamberto Gardelli, Vienna State Opera Orchestra and Chorus, hlavní role: Tito Gobbi, Elena Souliotis, Carlo Cava, Bruno Prevedi, Dora Caral.

EMI, 1977–78, dirigent: Riccardo Muti, Philharmonia Orchestra, Ambrosian Opera Chorus, hlavní role: Matteo Manuguerra, Renata Scotto, Nicolai Ghiaurov, Veriano Luchetti, Elena Obraztsova.

Deutsche Grammophon, 1982, dirigent: Giuseppe Sinopoli, Deutsche Oper Berlin, hlavní role: Piero Cappuccilli, Ghena Dimitrova, Yevgeny Nesterenko, Plácido Domingo, Lucia Valentini Terrani.

Valois Auvidis, 1999, dirigent: Daniel Oren, Tokyo Symphony Orchestra, Tokyo Opera Chorus, hlavní role: Renato Bruson, Maria Guleghina, Ferruccio Furlanetto, Fabio Armiliato, Elena Zaremba.

 

(Autorem textu je MILAN VALDEN.)