Lohengrin

Lohengrin je romantická opera (Romantische Oper) o třech dějstvích německého skladatele Richarda Wagnera. Vznikala mezi lety 1845 až 1848, premiéru měla ve výmarském Grossherzogliches Hoftheater dne 28. 8. 1850.

Dílo a jeho vznik

Wagnerovo vlastní libreto pro operu Lohengrin vzniklo od července do listopadu 1845 v Mariánských Lázních a Drážďanech a zhudebněno bylo od jara 1846 do dubna 1848. Wagnerův nelehký život (neustále se potýkal s nedostatkem financí a příliš šťastné nebylo ani jeho první, bezdětné manželství s Minnou Planerovou) zkomplikovala jeho účast v revolučních událostech let 1848–1849: Wagner musel opustit Německo. Žil v exilu ve Švýcarsku a Lohengrina při premiéře ve Výmaru 28. srpna 1850 neviděl (operu dirigoval Wagnerův přítel a propagátor Franz Liszt; ani jeden tehdy neměl zdaleka tušení, že se jen o dva roky starší Liszt stane později Wagnerovým tchánem, když se Wagner ožení s Lisztovou nemanželskou dcerou Cosimou). A dalších dlouhých patnáct let trvalo, než měla premiéru další Wagnerova opera, Tristan a Isolda (1865).

Lohengrin, téměř čtyřhodinová romantická operní pohádka pro dospělé, vychází z různých staroněmeckých legend; dodnes patří k nejpopulárnějším Wagnerovým operám a je jednou z těch nejpřístupnějších. Každý zná přinejmenším Svatební pochod (se sborem) z 3. dějství – v různých úpravách nejen ze svateb, ale i z mnoha filmů. Za pozornost stojí i nádherně jemná, gradující předehra, motiv labutě, jiskřivá předehra k 3. dějství či Lohengrinovo vyprávění „In fernem Land“ („Je dálný kraj“) ze závěru opery, v němž odhaluje svoji totožnost. Děj se totiž točí kolem tzv. „zakázané otázky“.

Při tvorbě libreta se Wagner opíral o ságu o Svatém grálu (Wolfram von Eschenbach – Parzival) a o ságu o rytíři s labutí (cyklus pěti „chansons de geste“ z 12. až 13. století Geste des Lorrains o Garinovi Le Lorrain, tedy Lohengrinovi). Pověst o rytíři s labutí má svůj původ ve starogermánských pramenech a jejich básnickém zpracování Der Ritter mit dem Schwan (Rytíř s labutí), jehož autorem byl Konrad von Würzburg.

Lohengrin je vyvrcholením první etapy Wagnerovy operní tvorby.

Synopse opery

První dějství

Opera se odehrává v Antverpách v první třetině 10. století. Friedrich z Telramundu se svou intrikánskou manželkou Ortrudou obviní Elsu z Brabantu, že zabila svého bratra, který se měl stát vévodou. Král německé říše Jindřich Ptáčník, který v Brabantsku shromažďuje vojsko proti Uhrům, vyzve Elsu, aby se ospravedlnila. Elsa, která odmítla provdat se za Friedricha, jenž si pak vzal Ortrudu, vypráví o tajemném rytíři a volá ho, aby bojoval za její čest. Když v lese usnula, krásný rytíř se jí zjevil ve snu. Po probuzení zjistila, že se její bratr ztratil. Král nařizuje, aby rozhodl Boží soud. Objeví se krásný rytíř – Lohengrin – na loďce tažené labutí a v souboji porazí Friedricha – Elsa je nevinná. Rytíř se s ní ožení, ale požaduje, aby se nikdy neptala na jeho jméno a původ, což Elsa slibuje.

Druhé dějství

Friedrich a Ortruda se domlouvají, jak se pomstít Else a Lohengrinovi za to, že se jejich úklady o vládu v Brabantu nezdařily. Ortruda si pomáhá kouzly. Přikazuje, aby Telramund obvinil Lohengrina, že jej přemohl kouzlem; pak se Elsa jistě zeptá na rytířův původ a jeho moc bude zrušena. – Elsa sice uvěří předstírané Ortrudině lítosti a slíbí, že se přimluví za Telramunda, avšak k nedůvěře k Lohengrinovi se přesvědčit nedá; a to ani když ji chce Telramund vyprovokovat veřejnou obžalobou Lohengrina – její láska nad nedůvěrou vítězí.

Třetí dějství

Po svatebních obřadech dvojice konečně poprvé osamí a Elsa, zmítána pochybnostmi, přece jen vysloví zakázanou otázku – zvědavost je silnější. Na to už čekal číhající Friedrich, který vnikne do Elsiny komnaty. Rytíř ho v souboji zabije. – Na břehu řeky Šeldy pak rytíř vypráví, že je synem Parsifala z okruhu rytířů, kteří na hradě Monsalvat střeží Svatý grál, a jeho jméno je Lohengrin. Po vyslovení zakázané otázky musí odplout zpět a Elsu opustit. Ještě předtím však odčaruje jejího bratra, jehož Ortruda zaklela do labutě, aby se s Friedrichem mohla ujmout vlády. Lohengrin mizí v dáli a Elsa klesá mrtva žalem.

Hudba

„Na jedné straně představuje Lohengrin ve Wagnerově díle vrchol romantické opery, na druhé straně směřuje k prokomponovanému hudebnímu dramatu. Stavebně znamenitě stmelené je především první jednání, jež v tomto smyslu představuje přímo vzorový typ. V celé opeře se nachází pouze pět příznačných motivů, jež ve srovnání s daleko větším počtem těchto motivů v Prstenu Nibelungově jsou kratší a spíš zaujmou harmonicko-rytmicky nežli melodicky. Jednotlivé postavy doprovází vždy určitá nástrojová sestava, což přispívá k jejich zvýraznění. Značnou roli má sbor, dodávající dílu místy téměř oratorní ráz. Asi nejpopulárnějším ,číslem‘ opery je svatební sbor ze 3. jednání. Pravým objevem v historii opery je orchestrální part tohoto díla. Již první tóny předehry k 1. jednání zasvítí vysokými dělenými smyčci v nebeském A dur. Skladatel poprvé použil dřevěných nástrojů obsazených po třech, a tím docílil plného zvuku i akordické sazby jednotlivých skupin. Právem hovoří Richard Strauss o Lohengrinovi jako východisku moderní instrumentace.“ (Jan Trojan)

„…uzavřenost hudebních částí, která v Tannhäuseru převládala, ustupuje v Lohengrinu zásadě prokomponovaného dramatu. Rytířský svět s celým svým patosem hudebně kontrastuje s projasněnou hudbou mystiky Svatého grálu. Wagner nalezl zcela nové intonace i výrazové prostředky ve svém dosavadním orchestru a neobyčejnou pregnantností práce s příznačným motivem docílil hluboké ideové souvislosti celého díla.“ (Anna Hostomská)

První a další provedení

Původně měl být Lohengrin uveden v Drážďanech stejně jako tři předchozí Wagnerovy opery Rienzi (1842), Der fliegende Holländer (Bludný Holanďan, 1843) a Tannhäuser (1845), ale protože Wagner musel odejít do exilu, konala se nakonec premiéra v srpnu 1850 ve Výmaru, kde ji prosadil Wagnerův přítel a podporovatel Franz Liszt, který řídil premiéru. Ovšemže bez Wagnerovy účasti, ten do Německa nesměl; celého Lohengrina slyšel poprvé až v květnu 1861 ve Vídni, do té doby občas někde uváděl jen některé části této opery.

První uvedení Lohengrina mimo německy mluvící země se konalo v únoru 1855 v Rize. Vídeňská premiéra se konala v srpnu 1858, mnichovská v roce 1867, petrohradská v roce 1868, berlínská v roce 1869, bruselská v roce 1870, newyorská v roce 1871, v milánské La Scale v roce 1873, v londýnské Covent Garden v roce 1875. V Metropolitní opeře byl Lohengrin poprvé uveden v roce 1883, v Bayreuthu v roce 1894.

U nás byl poprvé uveden (německy) ve Stavovském divadle v Praze dne 23. 2. 1856, dirigoval František Škroup; česky poprvé v Národním divadle v Praze dne 12. 1. 1885, dirigoval Adolf Čech.

Pro zajímavost: Od premiéry 8. 6. 2017 do derniéry 2. 2. 2020 byla v Národním divadle v Praze uváděna inscenace Lohengrina jako obnovené nastudování inscenace Wolfganga Wagnera uvedené na Bayreuthských slavnostních hrách v roce 1967; režii obnoveného nastudování měla Katharina Wagner, dcera Wolfganga Wagnera a pravnučka Richarda Wagnera; hudební nastudování: Constantin Trinks.

Galerie

Postavy a obsazení světové premiéry

Lohengrin (tenor) – Karl Beck

Elsa von Brabant (soprán) – Rosa von Milde

Friedrich von Telramund, brabantský hrabě (baryton) – Hans von Milde

Ortruda, jeho žena (soprán nebo mezzosoprán) – Josephine Fastlinger

Jindřich Ptáčník, německý král (bas) – August Höfer

Královský hlasatel (baryton) – August Pätsch

Čtyři brabantští šlechtici (dva tenory, dva basy)

Čtyři pážata (dva soprány, dva alty)

Gottfried, Elsin bratr (němá role)

Panstvo saské, durynské a brabantské; paní, pážata, manové, lid.

Noty a libreto

Notový materiál na IMSLP.

Libreto opery na webu Zeno.org.

Durata

Opera trvá cca 215 minut.

Slavní interpreti

Lohengrina zpívali tenoristé Lauritz Melchior, Wolfgang Windgassen, Rudolf Schock, Sándor Kónya, Jess Thomas, Nicolai Gedda, James King, René Kollo, Peter Hofmann, Plácido Domingo, Siegfried Jerusalem, Paul Frey, Ben Heppner, Peter Seiffert, Johan Botha, Klaus Florian Vogt či Jonas Kaufmann, u nás Karel Burian, Bohumil Pták, Otakar Mařák, Theodor Schütz, Konstantin Karenin, Miroslav Frydlewicz, Oldřich Spisar, Jaroslav Stříška, Ivo Žídek, Tomáš Čern nebo Aleš Briscein.

Elsu zpívaly sopranistky Ema Destinnová, Lotte Lehmann, Astrid Varnay, Birgit Nilsson, Leonie Rysanek, Elisabeth Grümmer, Anja Silja, Claire Watson, Heather Harper, Gundula Janowitz, Anna Tomowa-Sintow, Karan Armstrong, Jessey Norman, Cheryl Studer, Sharon Sweet, Emily Magee, Adrianne Pieczonka, Anne Schwanewilms, Annette Dasch, Camilla Nylund či Anja Harteros, u nás Marie Sittová, Berta Foersterová, Růžena Maturová, Anna Slavíková, Heřma Žárská, Ada Nordenová, Štěpánka Jelínková, Milada Formanová, Antonie Denygrová, Drahomíra Tikalová, Milada Šubrtová, Jaroslava Vymazalová, Eva Gebauerová, Jitka Kovaříková, Stefka Popangelová, Hana Svobodová-Janků, Brigita Šulcová, Zora Jehličková či Dana Burešová.

Ortrudu zpívaly například Astrid Varnay, Rita Gorr, Christa Ludwig, Gwyneth Jones, Dunja Vejzovic, Eva Randová, Waltraud Meier, Gabriele Schnaut, Eva Marton, Deborah Polaski, Petra Lang či Katarina Dalayman, u nás Marie Srbová, Marie Klánová, Olga Paršová, Anna Kettnerová, Růžena Maturová, Gabriela Horvátová, Anna Slavíková, Marta Krásová, Marie Veselá, Marie Žaludová, Naděžda Kniplová, Marie Podvalová, Eva Urbanová či Eliška Weissová.

Friedricha von Telramunda zpívali barytonisté nebo basbarytonisté Dietrich Fischer-Dieskau, Walter Berry, Donald McIntyre, Thomas Stewart, Siegmund Nimsgern, Hartmut Welker, Ekkehard Wlaschiha, Sergei Leiferkus či Falk Struckmann, u nás Bohumil Benoni, Václav Viktorin, Stanislav Muž, Antonín Švorc, Zdeněk Otava, Teodor Šrubař, Richard Hann, Martin Bárta a jiní.

Nejznámější nahrávky

Naxos, 1943, dirigent: Erich Leinsdorf, New York Metropolitan Opera orchestra and chorus, hlavní role: Lauritz Melchior, Astrid Varnay, Kerstin Thorborg, Sándor Svéd, Norman Cordon, Mack Harrell.

Naxos, 1953, dirigent: Joseph Keilberth, Bayreuth Festival orchestra and chorus, hlavní role: Wolfgang Windgassen, Eleanor Steber, Astrid Varnay, Hermann Uhde, Josef Greindl, Hans Braun.

Opera d’Oro, 1954, dirigent: Joseph Keilberth, Bayreuth Festival orchestra and chorus, hlavní role: Wolfgang Windgassen, Birgit Nilsson, Astrid Varnay, Hermann Uhde, Theo Adam, Dietrich Fischer-Dieskau.

Walhall Eternity Series, 1958, dirigent: Andre Cluytens, Bayreuth Festival orchestra and chorus, hlavní role: Sandor Konya, Leonie Rysanek, Astrid Varnay, Ernest Blanc, Kieth Engen, Eberhard Waechter.

Orfeo, 1959, dirigent: Lovro von Matačić, Bayreuth Festival orchestra and chorus, hlavní role: Sándor Kónya, Elisabeth Grümmer, Rita Gorr, Ernest Blanc, Franz Crass, Eberhard Waechter.

Decca, 1962, dirigent: Wolfgang Sawallisch, Bayreuth Festival orchestra and chorus, hlavní role: Jess Thomas, Anja Silja, Astrid Varnay, Ramon Vinay, Franz Crass, Tom Krause.

EMI, 1963, dirigent: Rudolf Kempe, Vienna Philharmonic Orchestra, Vienna State Opera Chorus, hlavní role: Jess Thomas, Elisabeth Grümmer, Christa Ludwig, Dietrich Fischer-Dieskau, Gottlob Frick, Otto Wiener.

Orfeo, 1965, dirigent: Karl Böhm, Vienna State Opera orchestra and chorus, hlavní role: Jess Thomas, Claire Watson, Christa Ludwig, Walter Berry, Martti Talvela, Eberhard Waechter.

RCA, 1966, dirigent: Erich Leinsdorf, Boston Symphony Orchestra, Boston Chorus Pro Musica, hlavní role: Sándor Kónya, Lucine Amara, Rita Gorr, William Dooley, Jerome Hines, Calvin Marsh.

Orfeo, 1967, dirigent: Rudolf Kempe, Bayreuth Festival orchestra and chorus, hlavní role: James King, Heather Harper, Grace Hoffman, Donald McIntyre, Karl Ridderbusch, Thomas Tipton.

Deutsche Grammophon, 1971, dirigent: Rafael Kubelík, Bavarian Radio Symphony orchestra and chorus, hlavní role: James King, Gundula Janowitz, Gwyneth Jones, Thomas Stewart, Karl Ridderbusch, Gerd Nienstedt.

EMI, 1976–81, dirigent: Herbert von Karajan, Berlin Philharmonic Orchestra, Berlin Deutsche Oper chorus, hlavní role: René Kollo, Anna Tomowa-Sintow, Dunja Vejzovic, Siegmund Nimsgern, Karl Ridderbusch, Robert Kerns.

Philips, 1982, dirigent: Woldemar Nelsson, Bayreuth Festival orchestra and chorus, hlavní role: Peter Hofmann, Karan Armstrong, Elizabeth Connell, Leif Roar, Siegfried Vogel, Bernd Weikl.

Decca, 1985–86, dirigent: Sir Georg Solti, Vienna Philharmonic Orchestra, Vienna State Opera chorus, hlavní role: Plácido Domingo, Jessye Norman, Eva Randová, Siegmund Nimsgern, Hans Sotin, Dietrich Fischer-Dieskau.

Deutsche Grammophon, 1991, dirigent: Claudio Abbado, Vienna Philharmonic Orchestra, Vienna State Opera chorus, hlavní role: Siegfried Jerusalem, Cheryl Studer, Waltraud Meier, Hartmut Welker, Kurt Moll, Andreas Schmidt.

RCA, 1994, dirigent: Sir Colin Davis, Bavarian Radio Symphony Orchestra and Chorus, Bavarian State Opera chorus, hlavní role: Ben Heppner, Sharon Sweet, Eva Marton, Sergei Leiferkus, Jan-Hendrik Rootering, Bryn Terfel.

Teldec, 1998, dirigent: Daniel Barenboim, Berlin Staatskapelle orchestra and chorus, hlavní role: Peter Seiffert, Emily Magee, Deborah Polaski, Falk Struckmann, René Pape, Roman Trekel.

Profil, 2008, dirigent: Semyon Bychkov, WDR Symphony orchestra and chorus, hlavní role: Johan Botha, Adrianne Pieczonka, Petra Lang, Falk Struckmann, Kwangchul Youn, Eike Wilm Schulte.

Quattro Live, 2008, dirigent: Jaap van Zweden, Netherlands Radio Philharmonic Orchestra, Netherlands Radio Choir, hlavní role: Klaus Florian Vogt, Anna Schwanewilms, Marianne Cornetti, Eike Wilm Schulte, Ronnie Johansen, Geert Smits.

PentaTone, 2012, dirigent: Marek Janowski, Rundfunkchor Berlin, Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin, hlavní role: Klaus Florian Vogt, Annette Dasch, Susanne Resmark, Gerd Grochowski, Günther Groissböck, Markus Brück.

RCO Live, 2017, dirigent: Mark Elder, Concertgebouw Orchestra, Netherlands Radio Choir, Dutch National Opera Choir, hlavní role: Klaus Florian Vogt, Camilla Nylund, Katarina Dalayman, Evgeny Nikitin, Falk Struckmann, Samuel Youn.

 

(Autorem textu je MILAN VALDEN.)