Maria Callas

Maria Callas byla operní pěvkyně řeckého původu, jedna z nejslavnějších sopranistek 20. století. Narodila se 2. prosince 1923 v New Yorku, zemřela 16. září 1977 v Paříži. Svůj hlas v rozsahu tří oktáv ovládala s naprostou lehkostí ve všech polohách. Narodila se jako občanka Spojených států amerických, v roce 1966 se však amerického občanství zřekla a přijala občanství Řecka, země původu svých rodičů.

Život

Dětství a mládí

Maria Callas (Kalogeropoulos) se narodila 2.prosince 1923 v New Yorku do rodiny řeckých přistěhovalců jako Maria Anna Sofia Cecilia Kalogeropoulou (přechýlený tvar z otcova jména Kalogeropoulos, řecky Μαρία Άννα Σοφία Καικιλία Καλογεροπούλου). V dětství se učila zpívat v umělecké škole na Manhattanu, kde byla terčem posměchu svých spolužáků. Mohl za to její vzhled – silná postava, velký nos a široké rty. Ve 14 letech Maria pěvecky vystoupila ve dvou školních operních představeních.

Rodině se finančně nedařilo, malý rodinný obchod neprosperoval, nakonec zcela zkrachoval a rozpory rodičů skončili rozvodem a roku 1937 návratem matky a obou dcer do Řecka.

Mladá sopranistka nebyla se svým životem v Řecku spokojená, a navíc se zkomplikoval její vztah se ctižádostivou matkou. Toužila vrátit se k otci do rodného New Yorku a v roce 1945 skutečně Athény opustila. Amerika ovšem její očekávání nesplnila.

Maria Callas a Giovanni Battista Meneghini

V roce 1949 se Maria Callas provdala za Giovanniho Battistu Meneghiniho a přijala italské státní občanství. Po svatbě odcestovali manželé do Jižní Ameriky. Od sňatku až do pozdějšího rozvodu její plné jméno znělo Maria Meneghini Callas.

Na začátku 50. let Callas pochopila, že k velké kariéře operní pěvkyně nestačí jen dokonalý hlasový projev a že její vysoká, avšak korpulentní postava není pro jeviště zcela ideální. Podstoupila drastickou dietu a zhruba za rok zhubla o neuvěřitelných 30 kilogramů. Stala se elegantní ženou, proslulou krásným vzhledem a vybraným vkusem v odívání. K jazykovým schopnostem Marie Callas lze dodat, že kromě perfektní znalosti angličtiny ovládala velmi dobře francouzštinu a řečtinu.

Maria Callas a Aristoteles Onassis

Maria Callas proslula také svou dlouholetou milostnou aférou s řeckým rejdařem a miliardářem Aristotelem Onassisem, která v roce 1959 vedla k rozpadu jejího manželství s Giovannim Battistou Meneghinim. Pro Callasovou šlo o osudový vztah, kvůli kterému načas přerušila svou operní kariéru. Onassis však v roce 1968 uzavřel manželství s vdovou po americkém prezidentovi Johnovi F. Kennedym, Jacquelinou Kennedyovou, což Marii Callas psychicky zlomilo.

Ukončení kariéry

Její hvězdná kariéra trvala patnáct let, v roce 1964, ve svých 41 letech, přestala zpívat a ukončila pěveckou kariéru. Také její hlas se změnil. Vyučovala zpěv v New Yorku a natáčela desky. Bylo zřejmé, že fenomenální zpěvačka je u konce své profesní kariéry.

Poslední léta svého života strávila v Paříži, kde zemřela náhle na srdeční záchvat 16. září 1977 ve věku 53 let. Jak si přála, byl její popel vhozen do moře u ostrova Skorpios. Pamětní deska je umístěna na pařížském hřbitově Père Lachaise.

Kariéra

Začátky

Maria Callas získala v Athénách stipendium na Národní konzervatoři a v dubnu 1938 absolvovala své první veřejné vystoupení. Poté přestoupila na prestižní Athénskou konzervatoř, kde studovala pod vedením slavné sopranistky Elvíry de Hidalgo. Pod jejím vedením se zdokonalila v technice belcanta, které spojila s dramatickým pojetím zpěvu.

V dubnu 1939 debutovala na scéně Královské opery jako Santuzza v Mascagniho opeře Sedlák kavalír. Během válečných let v Athénách vystoupila v celkem 56 představeních v sedmi operních inscenacích a na dvaceti recitálech. Velký úspěch sklidila zejména za titulní role v operách Tosca, Sedlák kavalír a Fidelio.

Bylo ji nabídnuto několik rolí v Metropolitní opeře, ale Callas usoudila, že pro ni nejsou vhodné a odmítla je.

První větší úspěch zaznamenala po návratu do Evropy ve veronské Aréně v opeře Gioconda, kde se seznámila s dvěma významnými muži, kteří ji pomohli v budoucí kariéře, s Tulliem Serafinim, ředitelem veronského souboru, a s průmyslníkem Battistem Meneghinim, jejím pozdějším manželem. V Americe, kam s manželem odcestovali, Callas vystupovala s velkým úspěchem v Argentině (Teatro Colón v Buenos Aires) a také v Mexiku.

Kariérní vzestup

Zlom v její kariéře nastal v roce 1949, kdy zpívala roli Brunnhildy ve Wagnerově opeře Valkýra. V té době ve stejném divadle zkoušeli operu Puritáni od Vincenza Belliniho s Margheritou Carosi v roli Elvíry pod taktovkou dirigenta Tullia Serafina. Jedné noci si Maria sama pro sebe začala z listu zpívat Elvířin part. Uslyšela ji Serafinova žena a ihned zavolala manžela, aby si ji poslechl. Margherita Carosi totiž náhle onemocněla a divadlo shánělo náhradu. Maria Callas roli získala, na nastudování partu měla však jen týden, v jehož průběhu ještě třikrát zpívala Brunnhildu ve Wagnerově Valkýře. Celou situaci jí navíc ztěžovala její neznalost italštiny. V té chvíli se projevila její proslulá tvrdohlavost a schopnost sebezapření. Roli Elvíry zvládla dokonale, představení Puritánů měla velký úspěch a z dosud nepříliš známé pěvkyně se stala hvězda.

Počátkem padesátých let nastudovala s dirigentem Serafinem řadu titulních rolí nejen v Benátkách, ale také v Turínu, Římě a Florencii.

V prosinci roku 1951 byla pozvána do slavného operního domu La Scala v Miláně, ale začátek nebyl snadný. Primadonou této scény byla tehdy italská sopranistka Renata Tebaldi, podporovaná ředitelem divadla i dirigentem Arturem Toscaninim. Mezi oběma divami panovala velká rivalita, která se přenesla i mezi příznivce operního žánru. Callas vynikala kromě velkého hlasového rozsahu i hereckým talentem a její charisma vyvolávalo u publika výrazný dojem. Prosadila se a během příštích let zpívala ve Scale třiadvacet rolí. Spolupracovala zde i s vynikajícími režiséry, jako byli Luchino Visconti a Franco Zeffirelli.

V roce 1952 podepsala exkluzivní smlouvu s gramofonovou společností EMI.

Nadále se snažila prosadit v Metropolitní opeře, pro své nároky na výši honoráře byla odmítnuta, natruc přijala v roce 1955 nabídku opery v Chicagu, kde se stala hvězdou, a to i přes skandál s jejím zatčením za nezákonné podnikání. Po hvězdném úspěchu v Chicagu jí nakonec nabídl ředitel Metropolitní opery Rudolf Bing smlouvu. Za první vystoupení Marie Callas byli fanoušci ochotni zaplatit horentní sumy peněz.

Zdravotní potíže a poslední léta kariéry

Velkým nezdarem bylo představení v římské Opeře 1. ledna 1958. Po probuzení ze silvestrovské oslavy zjistila, že ztratila hlas. Do představení Normy v římské Opeře, kterého se měl zúčastnit i prezident, zbývalo 36 hodin. Divadlo nesehnalo náhradu a Callasová se po lékařském ošetření nakonec rozhodla vystoupit. To se ukázalo jako chyba, protože na konci prvního jednání už nemohla zpívat a po přestávce se na scénu nevrátila. Obecenstvo jí to neodpustilo a Callasová byla zatažena do dlouholetého soudního sporu.

Pro své vysoké finanční nároky musela odejít z Metropolitní opery. V roce 1973 ji operní zpěvák Giuseppe di Stefano přemluvil k návratu. Den před koncertem v Londýně bylo vystoupení zrušeno, z důvodů zhoršení zraku Marie Callasové, téměř přestávala vidět. Po odeznění zdravotních potíží absolvovala světové turné, na kterém sklízela nepřetržité ovace.

Při koncertě v New Yorku přestala zvládat pracovní vypětí a nasazení a při koncertu téměř zkolabovala.

S diváky se rozloučila při svém posledním koncertu v japonském Sapporu 11. listopadu 1974. Její zdravotní stav se neustále zhoršoval, k zelenému zákalu se přidalo několik dalších nemocí. Dne 16.září 1977 zemřela ve svém pařížském bytě, ve svých třiapadesáti letech.

Zajímavosti a kontroverze

Předmětem bulvárních novin se stal i její vztah k matce, které odmítala poskytnout finanční výpomoc. V roce 1958 byla na vrcholu své umělecké kariéry, ale současně i v osobní krizi.

Callasová měla při realizaci operních nahrávacích projektů mimořádné štěstí na řadu pěveckých osobností, které byly rovnocennými uměleckými partnery Callasové: Franco Corelli, Nicola Zacharia, Rolando Panerai, Christa Ludwig, Giuseppe di Stefano nebo Tito Gobbi a další.

Tito Gobbi, rodák z italského Bassana del Grappa, byl častým divadelním a studiovým partnerem Marie Callas a do širokého povědomí se v mnoha rolích světového operního repertoáru zapsal jako pěvec disponující zvučným barytonem. Nejznámějším se stal jeho Scarpia v Pucciniho Tosce, a to zejména prostřednictvím unikátního televizního záznamu, který patří do zlatého světového operního fondu.

Druhým významným operním partnerem Marie Callas se stal italský tenorista, Sicilan, Giuseppe di Stefano, jehož popularita byla počátkem 50. let minulého století zcela mimořádná. Hovořilo se oněm jako o nástupci legendárního Beniamina Gigliho a jeho dramaticky sugestivní pěvecký projev ovlivnil a inspiroval mnohé pozdější slavné tenoristy, mj. Luciana Pavarottiho nebo José Carrerase.

Kulturní reference

Maria Callas je zmíněna v písni REM „ E-Bow the Letter “ z alba New Adventures in Hi-Fi a vydána jako singl 27. srpna 1996.

V roce 2002 Franco Zeffirelli produkoval a režíroval životopisný film Callas Forever. Byl to beletrizovaný film, ve kterém Callasovou hrála Fanny Ardantová. Zpěv byl synchronizovaný s její nahrávkou z roku 1964.

V roce 2007 byla Callasové posmrtně udělena cena Grammy za celoživotní dílo. Ve stejném roce byla časopisem BBC Music Magazine zvolena největší sopranistkou všech dob.

Třicáté výročí úmrtí Marie Callasové bylo vybráno jako hlavní motiv vysoce hodnotné sběratelské mince eura: pamětní mince Marie Callasovév hodnotě 10 EUR, ražená v roce 2007. Její podoba je uvedena na lícové straně mince, na zadní straně je vyobrazen státní znak Řecka s jejím podpisem.

Dne 2. prosince 2008, k 85. výročí Callasova narození, skupina řeckých a italských úředníků odhalila pamětní desku na její počest v nemocnici Flower Hospital (nyní Terence Cardinal Cooke Health Care Center), kde se narodila. Na desce je uvedeno: „Maria Callas se narodila v této nemocnici 2. prosince 1923. Tyto sály poprvé uslyšely hudební noty jejího hlasu, hlasu, který si podmanil svět. tento skvělý tlumočník univerzálního hudebního jazyka as vděčností.“

V roce 2012 byl Callasová zvolena do Síně slávy časopisu Gramophone.

Podle Callasové byl pojmenován asteroid 29834 Mariacallas. Oficiální pojmenování bylo zveřejněno v Minor Planet Center dne 31. ledna 2018 ( MPC 108697 ).

V roce 2018 byl uveden dokument Maria Callas, který líčí Callasové život a dílo jejími vlastními slovy pomocí jejích rozhovorů, dopisů a představení k vyprávění jejího příběhu.

Enigma vydala instrumentální skladbu „Callas Went Away“ pomocí nahrávek zpěvaččina hlasu na jejich albu z roku 1990 MCMXC aD

“La diva”, na albu Celine Dion ve francouzštině 2007 D’elles zpívá o Marii Callas. Použita je ukázka záznamu La Boheme z roku 1956.

V sezóně 2018-2019 představila společnost BASE Hologram Productions Callas na koncertě ve Spojených státech, Portoriku, Mexiku a Evropě.

Galerie

Diskografie

Londýnský producent EMI Walter Legge angažoval v roce 1953 Di Stefana do série studiových nahrávek populárních italských oper s Marií Callas. V rozmezí čtyř let vzniklo deset jedinečných kompletů oper Donizettiho, Belliniho, Pucciniho, Verdiho, Leoncavalla a Mascagniho. V prvním roce společného nahrávání s Di Stefanem to byly Lucie z Lammermooru, Puritáni, Tosca a Sedlák kavalír.

Všechny nahrávky jsou v mono kvalitě, pokud není uvedeno jinak. V roce 2014 vydala společnost Warner Classics (dříve EMI Classics ) edici Maria Callas Remastered, která se skládá z jejích kompletních studiových nahrávek v celkovém počtu 39 alb v krabicové sadě remasterované v Abbey Road Studios v digitálním zvuku 24 bitů / 96 kHz z originálních pásek:

Verdi, Nabucco, dirigoval Vittorio Gui, živé vystoupení, Neapol, 20. prosince 1949.

Verdi, Il trovatore, dirigoval Guido Picco, živé vystoupení, Mexico City, 20. června 1950.

Wagner, Parsifal, živé vystoupení pod vedením Vittoria Guiho, RAI Řím, 20. a 21. listopadu 1950 (italsky).

Verdi, Il trovatore, živé vystoupení Tullio Serafin, Teatro San Carlo, Neapol, 27. ledna 1951.

Verdi, Les vêpres siciliennes, živé vystoupení pod vedením Ericha Kleibera, Teatro Comunale ve Florencii, 26. května 1951 (italsky).

Verdi, Aida, dirigoval Oliviero De Fabritiis, živé vystoupení, Palacio de Bellas Artes, Mexico City, 3. července 1951.

Rossini, Armida, živá vystoupení, Tullio Serafin, Teatro Comunale ve Florencii, 26. dubna 1952.

Ponchielli, La Gioconda, dirigoval Antonino Votto, studiová nahrávka pro Cetra Records, září 1952.

Bellini, Norma, dirigoval Vittorio Gui, živé vystoupení, Covent Garden, Londýn, 18. listopadu 1952.

Verdi, Macbeth, dirigoval Victor de Sabata, živé vystoupení, La Scala, Milán, 7. prosince 1952.

Donizetti, Lucia di Lammermoor, dirigoval Tullio Serafin, studiové nahrávání pro EMI, leden-únor 1953.

Verdi, Il trovatore, živé vystoupení provedené společností Votto, La Scala 23. února 1953.

Bellini, I puritani, dirigoval Tullio Serafin, studiové nahrávání pro EMI, březen – duben 1953.

Cherubini, Médée, živé vystoupení pod vedením Vittoria Guiho, Teatro Comunale, Florencie, 7. května 1953 (italština).

Mascagni, Cavalleria rusticana, dirigoval Tullio Serafin, studiová nahrávka pro EMI, srpen 1953.

Puccini, Tosca (záznam EMI z roku 1953), dirigoval Victor de Sabata, studiové nahrávání pro EMI, srpen 1953.

Verdi, La traviata, dirigoval Gabriele Santini, studiová nahrávka pro Cetra Records, září 1953.

Cherubini, Médée, dirigoval Leonard Bernstein, živé vystoupení, La Scala, Milán, 10. prosince 1953 (italsky).

Bellini, Norma, dirigoval Tullio Serafin, studiové nahrávání pro EMI, duben květen 1954.

Gluck, Alceste, Carlo Maria Giulini, La Scala, Milán, 4. dubna 1954 (italsky).

Leoncavallo, Pagliacci, dirigoval Tullio Serafin, studiová nahrávka pro EMI, červen 1954.

Verdi, La forza del destino, dirigoval Tullio Serafin, studiová nahrávka pro EMI, srpen 1954.

Rossini, Il turco v Itálii, dirigoval Gianandrea Gavazzeni, studiová nahrávka pro EMI, srpen – září 1954.

Puccini Arias (výňatky z Manon Lescaut, La bohème, Madama Butterfly, Suor Angelica, Gianni Schicchi, Turandot ), dirigoval Tullio Serafin, studiová nahrávka pro EMI, září 1954.

Arias, dirigoval Tullio Serafin, studiové nahrávání pro EMI, září 1954.

Spontini, La vestale, dirigoval Antonino Votto, živé vystoupení, La Scala, Milán, 7. prosince 1954 (italsky).

Verdi, La traviata, dirigoval Carlo Maria Giulini, živé vystoupení, La Scala, Milán, 28. května 1955.

Callas v La Scale (výňatky z Cherubiniho Médée, Spontiniho La vestale, Belliniho La sonnambula), dirigoval Tullio Serafin, studiová nahrávka pro EMI, červen 1955.

Puccini, Madama Butterfly, dirigoval Herbert von Karajan, studiová nahrávka pro EMI, srpen 1955.

Verdi, Aida, dirigoval Tullio Serafin, studiová nahrávka pro EMI, srpen 1955.

Verdi, Rigoletto, dirigoval Tullio Serafin, studiová nahrávka pro EMI, září 1955.

Donizetti, Lucia di Lammermoor, dirigoval Herbert von Karajan, živé vystoupení, Berlín, 29. září 1955.

Bellini, Norma, dirigoval Antonino Votto, živé vystoupení, La Scala, Milán, 7. prosince 1955.

Verdi, Il trovatore, dirigoval Herbert von Karajan, studiové nahrávání pro EMI, srpen 1956.

Puccini, La bohème, dirigoval Antonino Votto, studiová nahrávka pro EMI, srpen – září 1956. Stejně jako její pozdější nahrávka Carmen, to bylo její jediné provedení této opery, protože se v ní nikdy neobjevila na jevišti.

Verdi, Un ballo in maschera, dirigoval Antonino Votto, studiová nahrávka pro EMI, září 1956.

Rossini, Il barbiere di Siviglia, dirigoval Alceo Galliera, studiové nahrávání pro EMI ve stereu, únor 1957.

Bellini, La sonnambula, dirigoval Antonino Votto, studiové nahrávání pro EMI, březen 1957.

Donizetti, Anna Bolena, dirigoval Gianandrea Gavazzeni, živé vystoupení, La Scala, Milán, 14. dubna 1957.

Gluck, Iphigénie en Tauride, La Scala Milán, Sanzogno, 1. června 1957 (italsky).

Bellini, La sonnambula, dirigoval Antonino Votto, živé vystoupení, Kolín nad Rýnem, 4. července 1957.

Puccini, Turandot, dirigoval Tullio Serafin, studiová nahrávka pro EMI, červenec 1957.

Puccini, Manon Lescaut, dirigoval Tullio Serafin, studiová nahrávka pro EMI, červenec 1957.

Cherubini, Médée, dirigoval Tullio Serafin, studiová nahrávka pro Ricordi ve stereu, září 1957 (italsky).

Verdi, Un Ballo in Maschera, dirigoval Gianandrea Gavazzeni, živé vystoupení, La Scala, Milán, 7. prosince 1957.

Verdi, La traviata, dirigoval Franco Ghione, živé vystoupení, Lisabon, 27. března 1958.

Verdi, La traviata, dirigoval Nicola Rescigno, živé vystoupení, Londýn, 20. června 1958; považován mnoha kritiky za Callasové nejpozoruhodnější interpretaci Verdiho opery.

Verdi Heroines (výňatky z oper Nabucco, Ernani, Macbeth, Don Carlo), dirigoval Nicola Rescigno, studiová nahrávka pro EMI ve stereu, září 1958.

Mad Scenes (výňatky z oper Anna Bolena, Il Pirata a  Hamlet), vedené Nicola Rescigno, studiová nahrávka pro EMI ve stereo, září 1958.

Cherubini, Médée pod vedením Nicoly Rescigna, živé vystoupení v Dallaské občanské opeře 6. listopadu 1958; považována za Callasovo nejpozoruhodnější představení Cherubiniho opery (Italština).

Donizetti, Lucia di Lammermoor, dirigoval Tullio Serafin, studiové nahrávání pro EMI ve stereu, březen 1959.

Ponchielli, La Gioconda, dirigoval Antonino Votto, studiové nahrávání pro EMI ve stereu, září 1959.

Bellini, Norma, dirigoval Tullio Serafin, studiové nahrávání pro EMI ve stereu, září 1960.

Callas v Paříži (výňatky z oper – Gluck: Orphée et Eurydice, Alceste, Thomas: Mignon, Gounod: Roméo et Juliette, Bizet: Carmen, Saint-Saëns: Samson and Delilah, Massenet: Le Cid, Charpentier: Louise), diriguje Georges Prêtre, studiová nahrávka pro EMI ve stereo kvalitě, od března do dubna 1961

Callas v Paříži II (výňatky z oper – Gluck: Ifigenie na Tauridě, Berlioz: Faustovo prokletí, Gounod: Faust, Bizet: Lovci perel, Massenet: Manon, Werther), diriguje Georges Prêtre, studiová nahrávka pro EMI ve stereo, květen 1963.

Mozart, Beethoven a Weber (výňatky z oper Le nozze di Figaro, Don Giovanni, Oberon), dirigoval Nicola Rescigno, studiová nahrávka pro EMI ve stereu, prosinec 1963 – leden 1964.

Rossini a Donizetti Arias (výňatky z oper La Cenerentola, Semiramide, Guglielmo Tell, L’elisir d’amore, Lucrezia Borgia, La figlia del reggimento), dirigoval Nicola Rescigno, studiová nahrávka pro EMI ve stereu, prosinec 1963 – duben 1964.

Verdi Arias (výňatky z Arolda, Dona Carla, Otella), dirigoval Nicola Rescigno, studiová nahrávka pro EMI ve stereu, prosinec 1963 – duben 1964.

Puccini, Tosca, dirigoval Carlo Felice Cillario, živé vystoupení, Londýn, 24. ledna 1964.

Bizet, Carmen, dirigoval Georges Prêtre, studiové nahrávání pro EMI ve stereu, červenec 1964. Je to její jediné provedení role a její jediné provedení celé opery; nikdy se v něm neobjevila na jevišti. Na nahrávce jsou recitativy přidané po Bizetově smrti.

Puccini, Tosca, dirigoval Georges Prêtre, studiové nahrávání pro EMI ve stereu, prosinec 1964.

Verdi Arias II (výňatky z I Lombardi, Attila, Il corsaro, Il trovatore, I vespri siciliani, Un ballo in maschera, Aida), dirigoval Nicola Rescigno, studiová nahrávka pro EMI ve stereu, leden 1964 – březen 1969.

Odkazy

Maria Callas v archivu Opery Plus.

Slavný operní diptych s Marií Callasovou a Giuseppem di Stefanem. Český rozhlas (18. srpen 2019).

Maria Callas na YouTube.

(Autorkovu Textu je Karolina Babíčková)