Pražské jaro

Pražské jaro je jedním z nejvýznamnějších mezinárodních hudebních festivalů. Zahajovací koncert probíhá tradičně ve Smetanově síni pražského Obecního domu 12. května, festival pravidelně končí 4. června. V rámci festivalu Pražské jaro se pořádá mezinárodní hudební soutěž a to každoročně od roku 1946. Od roku 1957 je soutěž Pražské jaro součástí Světové federace hudebních soutěží (WFIMC) v Ženevě.

Historie

První ročník se konal v roce 1946 pod záštitou prezidenta republiky Edvarda Beneše při příležitosti 50. výročí založení České filharmonie. Organizační výbor byl sestaven z významných osobností české hudby. Od roku 1952 je festival zahajován cyklem symfonických básní Má vlast Bedřicha Smetany a uzavírán Devátou symfonií Ludwiga van Beethovena. Tradice zůstala dodnes pouze pro zahájení Mou Vlastí.

Mezinárodní hudební festival Pražské jaro navázal na podněty slavností pěveckých spolků, pořádaných na území českých zemí v 19. století. Inspirací se staly také od roku 1899 každoročně v květnu pořádané Májové hry (Mai-Festspiele), jejichž iniciátorem byl ředitel Nového německého divadla Angelo Neumann. Ty obohacovaly hudební život v letní Praze až do vypuknutí první světové války. Na české straně pak znamenaly významnou zkušenost s pořádáním hudebních slavností podniky spojené s Národopisnou výstavou českoslovanskou roku 1895, a zejména První český hudební festival, uspořádaný Ústřední jednotou zpěváckých spolků českoslovanských v dubnu 1904 v Praze, na němž se podílela Česká filharmonie.

Po první světové válce byli českoslovenští hudebníci a organizátoři hudebního života mezi prvními, kdo se chopili iniciativy v nově založené Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu (International Society of Contemporary Music, ISCM); orchestrální část jejího druhého a třetího festivalu (1924, 1925) se konala v Praze a hlavní město Československa se stalo pořadatelským místem třináctého festivalu ISCM roku 1935, jenž získal vzhledem k mezinárodním souvislostem politický podtext.

Akcemi, které v rámci hudební slavnosti prezentovaly politický postoj, se dále stal Pražský hudební máj, uspořádaný z podnětu Václava Talicha v květnu 1939, Český hudební máj roku 1941 a oslavy jubilea Bedřicha Smetany roku 1944, které zahrnuly celý protektorát Čechy a Morava.

Současnost

Pražské jaro se od 1. ledna 1990 stalo samostatnou příspěvkovou organizací, jejímž předsedou byl jmenován Petr Eben, ředitelem Oleg Podgorný. Po odstoupení Petra Ebena roku 1993 se stal předsedou Rudolf Firkušný.

Roku 1992 získalo Pražské jaro jako sídlo objekt bývalého kostela sv. Vavřince na Malé Straně, který poskytuje sál pro pořádání komorních koncertů i mimo festivalové období. Na začátku devadesátých let probíhaly rekonstrukce Obecního domu a Rudolfina, což znamenalo pro festival vyhledávání náhradních prostor, které na druhé straně inspirovaly k neotřelé dramaturgii. Sjezdový sál Paláce kultury, v němž se konal festivalový koncert poprvé 3. června 1981 a naposled 2. června 1989 (v obou případech závěrečný koncert s Devátou symfonií) a odehrála se v něm v průběhu těchto let řada dalších koncertů, se jako koncertní síň neosvědčil.

Roku 1995 byl založen Klub přátel Pražského jara jako sdružení mecenášů, v jehož patronaci se konají vybrané koncerty v rámci festivalu i v běžné sezoně.

V roce 2000 se Pražské jaro transformovalo ze státní příspěvkové organizace na obecně prospěšnou společnost. Téhož roku náhle zemřel ředitel Pražského jara Oleg Podgorný, na jeho místo nastoupil Roman Bělor.

Organizační strukturu Pražského jara tvoří právní, umělecká a dozorčí rada a stálá soutěžní komise. Finanční náklady kryjí v třetinovém poměru sponzoring a donátoři z privátního a nadačního sektoru, Ministerstvo kultury České republiky spolu s Hlavním městem Praha a příjmy ze vstupného.

Kromě členství v Evropské asociaci hudebních festivalů EFA je Pražské jaro od roku 1996 také členem Asociace hudebních festivalů České republiky (AHF). Od roku 2013 je součástí Pražského jara Klavírní festival Rudolfa Firkušného.

Zahraniční hosté festivalu

Festival přivedl v průběhu let do Prahy řadu významných jednotlivců i těles. Hostování zahraničních orchestrů se stalo samozřejmou součástí Pražského jara po roce 1955. Jejich četnost a státní příslušnost závisela kromě obecného politického klimatu příslušného období také na ekonomických podmínkách a dalších aspektech.

Prvním zahraničním orchestrem, který na Pražském jaru vystoupil, byli roku 1949 Budapešťští filharmonikové s Jánosem Ferencsikem, dalším po pětileté přestávce až roku 1954 lipský Gewandhausorchester s Franzem Konwitschnym, který přivezl českou premiéru Symfonie č. 10 Dmitrije Šostakoviče.

V dalším roce následovala Leningradská filharmonie s Jevgenijem Mravinským a účast sovětských umělců tvořila zásadní součást zahraniční účasti následujících let. Představily se Velký symfonický orchestr Všesvazového rozhlasu a televize SSSR, Státní symfonický orchestr SSSR, Moskevská filharmonie a jiné.

Dva z nejprestižnějších evropských orchestrů, Vídeňští filharmonikové a Berlínští filharmonikové, se na festivalu objevily teprve v 60. letech, z rakouských orchestrů hostovali dále Vídeňští symfonikové a vídeňský Orchestr hudebních umělců (Tonkünstlerorchester Wien).

Prvním z orchestrů bývalé Německé demokratické republiky byla roku 1961 Staatskapelle Berlin, z Německé spolkové republiky roku 1968 orchestr Südwestfunk Baden-Baden, který provedl světovou premiéru Symfonie č. 7 Miloslava Kabeláče, dalšími německými orchestry byly Rozhlasový symfonický orchestr z Berlína a Mnichovští filharmonikové, ze Švýcarska Tonhalle Orchester z Curychu, často hostovaly orchestry z Francie, Velké Británie (Royal Philharmonic Orchestra, New Philharmonia Orchestra, orchestr BBC, Liverpoolská filharmonie) či holandský Concertgebouw Amsterdam.

Roku 1991 přijeli poprvé Bamberští symfonikové, orchestr, při jehož založení roku 1946 stáli členové Německé filharmonie Praha, existující v Praze v letech 1940–1945, a dalších orchestrů protektorátu.

Prvním orchestrem ze Spojených států na Pražském jaru se stal roku 1965 Cleveland Orchestra, který řídil Georg Széll, jehož kariéra začala roku 1919 v Praze, v letech 1929–36 byl prvním kapelníkem Nového německého divadla a žil od roku 1939 ve Spojených státech; jako dirigent vystoupil na Pražském jaru už roku 1959, kdy řídil provedení Beethovenovy Deváté symfonie s Českou filharmonií, Českým pěveckým sborem a českými sólisty.

Další hostování amerického orchestru se uskutečnilo až roku 1980, kdy do Prahy přijel Bostonský symfonický orchestr. Frekvence hostování amerických orchestrů se zvýšila po roce 1990. Celosvětový záběr festivalu potvrzuje i účast asijských těles, souborů a jednotlivců.

Konference

Roku 1947 se souběžně s Pražským jarem uskutečnila Mezinárodní konference hudebních vědců a kritiků. Další konference pořádaná Pražským jarem se konala roku 1982 u příležitosti 100. výročí souborného provedení Mé vlasti, mezinárodní roku 1990 byla věnována Bohuslavu Martinů. Roku 2018 byla uspořádána česko-slovenská dvoudenní konference Con tempo diverso / Vzdálená blízkost společného, věnovaná 100. výročí založení republiky a jejímu hudebnímu životu.

Slavní interpreti na festivalu

Festival Pražské jaro se stal místem startu kariér řady domácích, ale také zahraničních interpretů. Kromě již zmíněného debutu Leonarda Bernsteina roku 1946 se po prvním festivalovém hostování téhož roku do Prahy rád vracel dirigent Charles Munch. Zvláštní vztah k festivalu a Praze (a Praha k němu) měl Gennadij Rožděstvenskij.

Herbert von Karajan s Vídeňskými filharmoniky vystoupil v Praze poprvé roku 1963 na pozvání festivalu dva týdny po jeho oficiálním skončení. V regulérním festivalovém programu se představil o tři roky později s Berlínskými filharmoniky, kteří tehdy v Praze vystoupili poprvé od druhé světové války.

Roku 1962 se v Praze poprvé představil Zubin Mehta. K festivalovým dirigentským hvězdám patřili dále (v abecedním pořádku) Ernest Ansermet, John Barbirolli, Sergiu Celibidache, Dean Dixon (který byl roku 1958 prvním dirigentským účastníkem ze Spojených států), Carlo Maria Giulini, Bernard Haitink, Konstantin Iliev, Arvid Jansons, Paul Klecki, Erich Kleiber, Kiril Kondrašin, Franz Konwitschny, Lorin Maazel, Charles Mackerras, Kurt Masur, Lovro von Matačič, Jevgenij Mravinskij, Antonio Pedrotti, Kurt Sanderling, Wolfgang Sawallisch, Hermann Scherchen a mnozí další.

Jako dirigenti se představili také skladatelé, kteří řídili své skladby: roku 1949 Arthur Honegger (4. symfonie a oratorium Judith), roku 1961 Paul Hindemith (Der Swanendreher, Pittsburgská symfonie), 1966 Darius Milhaud (světová premiéra Musique pour Prague) či roku 1977 Hans Werner Henze.

Roku 1968 vystoupil na Pražském jaru poprvé tehdy šestnáctiletý Václav Hudeček. Kritika označila jeho účinkování za předčasné, avšak o čtyři roky později se na festivalovém pódiu sešel s Davidem Oistrachem jako dirigentem a toto setkání se stalo rozhodujícím okamžikem houslistovy příští kariéry.

Mnozí umělci se na festival vraceli opakovaně a se samozřejmostí ho zahrnovali do plánů svých koncertních sezon. Mezi instrumentálními sólisty ze zahraničí převládají v historii festivalu houslisté.

Do historie Pražského jara se tak zapsali André Gertler, Ida Haendel, David Oistrach, Isaac Stern či Henryk Szeryng, klavíristé Lazar Berman, Emil Gilels, Julius Katchen, Garrick Ohlssohn, Svjatoslav Richter, Artur Rubinstein, z violoncellistů například Pierre Fournier, André Navarra, Mstislav Rostropovič či János Starker.

Proměny kulturně-politického kontextu

Na poměru účasti vokálních sólistů vůči nástrojovým oborům lze kromě vývoje dramaturgie od víceméně náhodně sestavených pěveckých „čísel“ k uceleným tématickým celkům a vokálním cyklům sledovat také proměny kulturně-politického kontextu.

V padesátých letech se preferovalo vokální umění především sborové, na program byly zařazovány dobově tendenční kantáty. Tato tendence panovala i v sedmdesátých letech, kdy se však zároveň uplatňovala snaha o pěvecké recitály s nosnou myšlenkou, slovo dostaly ansámbly staré hudby i mezižánrové kombinace.

K nezapomenutelným vystoupením pěvců na Pražském jaru patřily například recitály Dietricha Fischera-Dieskaua, jenž byl jedním z prvních hostujících pěvců z Německé spolkové republiky, Evelyn Lear, Edith Mathis, Eddy Moser, Jessye Norman, Hermanna Preye, Petera Schreiera, Elisabeth Schwarzkopf či Fritze Wunderlicha.

Písňové recitály, pro běžné koncertní publikum málo poutavé, musely své místo v programech Pražského jara stále znovu obhajovat, což – jak lze konstatovat s odstupem času – prospívalo růstu jejich dramaturgické závažnosti.