Státní opera Praha

Státní opera Praha dnes funguje jako jedna ze scén Národního divadla. Instituce zahájila v Praze oficiálně činnost 5. ledna 1888 jako Nové německé divadlo. Novorenesanční budova s neorokokovým interiérem sídlí na adrese Wilsonova 4. Po velké rekonstrukci byla znovuotevřena 5. ledna 2020.

Okolnosti založení

Pražská německá obec potřebovala budovu k realizování divadelních představení v německém jazyce, zvláště poté, co bylo vystavěno české Národní divadlo. Hlavním architektem byl zvolen Alfons Wertmülerm, architektonické plány pak byly svěřeny vídeňské firmě Fellner und Helmer, se kterou na projektu spolupracoval architekt vídeňského divadla Burgtheater Karl Hasenaurer.

Místo bylo v roce 1886 vybráno po zbouraném Novoměstském divadle a práce trvaly necelé dva roky. Budova Nového německého divadla byla slavnostně otevřena 5. ledna 1888 představením Wagnerovy opery Mistři pěvci norimberští, kterou dirigoval Karl Muck.

Historie

Prvním ředitelem opery se stal Angelo Neumann (ve funkci 1988-1910), bývalý barytonista Vídeňské dvorní opery, který ve funkci stál téměř čtvrt století a stal se nejdéle sloužícím ředitelem této scény.

Dalším ředitelem byl Heinrich Teweles (ve funkci 1911-1918). Situace všech německojazyčných divadel se po vyhlášení Československé republiky změnila a nový ředitel Leopold Kramer (ve funkci 1918-1927) se tak musel potýkat s problémy spojené s vedením německojazyčného divadla v českém státě. Jeho následovníkem byl Robert Volkner (ve funkci 1927-1932), ten na rozdíl od Kramera nebyl nájemcem divadla, nýbrž zaměstnancem Německého divadelního spolku, hospodařil tak s přidělenou částkou. Musel se ovšem i tak vypořádávat s finančními problémy, které divadlo zasáhly v rámci celosvětové hospodářské krize.

Posledním ředitelem před druhou světovou válkou se stal Paul Eger (ve funkci 1932-1938), který se stal také posledním ředitelem této instituce pod názvem Nové německé divadlo. Chod divadla se mu dařilo udržovat i přes stále složitější politickou situaci. 30. září 1938 ale zaměstnanci divadla obdrželi dopis o rozvázání smluv s Německým divadelním spolkem.

Československá vláda zvažovala odkoupení budovy od Německého divadelního spolku, k tomu ovšem nedošlo po obsazení celé republiky jednotkami wehrmachtu. Divadlo bylo přejmenováno na Německou operu, během války sloužilo k politickým shromážděním či k prezentaci čistě německého umění. Budovu využíval také divadelní soubor z Duisburgu, který při náletech přišel o tu vlastní. Od 1. září 1944 byla všechna říšská divadla uzavřena.

Po válce fungovaní divadla převzali čeští umělci, ředitelem se stal skladatel Alois Hába a divadlo bylo přejmenováno na počest pražského povstání na Divadlo 5. května. Po jedné sezóně divadlo opustil činoherní soubor a instituce byla přejmenována na Velkou operu 5. května. Silným uměleckým vlivem konkurovala tamější scéna Národnímu divadlu a po komunistickém převratu byla rozhodnutím ministra školství, věd a umění Zděňka Nejedlého přejmenována zpět na Divadlo 5. května, připojena k Národnímu divadlu a od listopadu 1949 nesla jméno Smetanovo divadlo.

Ideální rozměry jeviště sloužily ke zdařilým baletním inscenacím, prostory byly také využívány hostujícími zahraničními soubory. V letech 1967-1973 prošla budova rekonstrukcí, otevřena byla 5. května 1973. Tendence k opětovnému osamostatnění scény se naplnily až po listopadové revoluci, kdy byla 1. dubna 1992 zřízena Státní opera Praha, kterou zřizovalo Ministerstvo kultury České republiky.

Prvním ředitelem se stal Karel Drgáč (ve funkci 1992-1995). V roce 2012 byla ovšem instituce opět začleněna do fungování Národního divadla a od té doby nese název Státní opera. 16. července bylo odehráno poslední představení před rozsáhlou rekonstrukcí, slavnostně se veřejnosti otevřela 5. ledna 2020.

Současnost

Současným uměleckým ředitelem Státní opery je norský divadelní režisér Per Boye Hansen.

Budova opery je veřejnosti otevřena po velké rekonstrukci, při níž byly zřízeny nové podzemní prostory zkušeben, a byla také vystavěna nová nosná konstrukce budovy. Dále byly restaurovány nástropní malby, busty a další plastiky, které byly po druhé světové válce zničeny, byly obnoveny.

Prostory byly vybaveny moderními technologiemi, jeviště bylo vybaveno unikátní točnou a zhotovena byla také opona, kterou vytvořil scénograf Martin Černý podle černobílé fotografie původní opony Eduarda Veitha z konce 19. století.

Zajímavosti

Ředitel Angelo Neumann se snažil čelit finančním ztrátám organizováním tzv. divadelních vlaků, které svážely publikum z různých oblastí, obdobně činil i F. A. Šubert v Národním divadle. Realizoval také několik zájezdních představení, v roce 1889 úspěšně cestoval po Rusku s Wagnerovou operní tetralogií.

Neskonalé zapálení Zemlinského dokládá událost z přelomu roku 1913/1914. V noci z 31. prosince 1913 na Nový rok 1914 vypršela ochranná lhůta na Wagnerovu operu Parsifal, která byla do té doby vázaná pouze na inscenování v Bayreuthu. Toho bylo okamžitě využito, Parsifal v Novém německém divadle začínal 1. ledna 1914 v 16 hodin odpoledne, v Národním divadle pak o dvě hodiny později.