Tajemství Bílé a Černé labutě: Krátký rozhovor s Andriou Hall

Balet Národního divadla uvedl 28. března premiéru baletu Labutí jezero v choreografii legendárního tvůrce Johna Cranka. Se souborem Baletu Národního divadla pracoval inscenační tým, který tvořil Reid Anderson, Birgit Deharde a Andria Hall, která stála také za přípravou baletu Marná opatrnost. S Andriou Hall jsme se potkaly těsně před premiérou. Zářila optimismem a klidem. Těšila se na kouzlo Crankovy verze, které znovu na diváky zapůsobí. A alespoň trochu se mi ho pokusila odtajnit.
Hall Andria (foto Carlos Pfoto Quezada)

Andrio, vypadáte velmi klidně na to, že je pár dní před premiérou…
Ano, jsem neuvěřitelně klidná. Když jsem přijela, soubor Baletu Národního divadla jsem znala, protože jsem předtím pracovala na baletu Marná opatrnost. Cítila jsem se tu velmi dobře a věděla jsem, že je s tanečníky skvělá spolupráce. Všichni v souboru si vzájemně pomáhají a vládne tu dobrá nálada. I u Labutího jezera šla práce hladce a s radostí.

Labutí jezero je jeden z nejinscenovanějších baletů. Čím je verze Johna Cranka jiná?
Crankovo Labutí jezero v sobě nese velký význam. Není to jen krásná choreografie. Vypráví příběh a má emocionální hloubku. Je to opravdový klenot mezi balety. Vezměte si například postavu Odetty/Odilie. Je to velmi technicky náročná role. Jste jako úplně nahá, když přijdete v bílé tutu na scénu a musíte si být jako tanečnice velmi jistá. Vyjadřujete totální nevinnost a čistotu. V Černé labuti pak musíte být vzrušující, rychlá, fascinovat diváka, ale také Prince Siegfrieda, jehož postava je v Crankově verzi také velmi dobře vykreslená.

Můžete říci, zda je pro baletku náročnější Černá nebo Bílá labuť?
Obě role jsou technicky velmi náročné. Já bych osobně řekla, že Bílá labuť je jednodušší, ale pro některé ženy je to naopak. Po letech jsem si k mému překvapení oblíbila více Černou labuť.

Víte proč?
Jsem od podstaty spíše typ adaggiové tanečnice. Černá Labuť pro mě byla výzva. Ale tak, jak se zlepšovala moje technika a způsob vyjadřování role, byla jsem schopnější tu výzvu zvládat. Představte si 32 fouettés, které musí Odilie zatočit. I dnes jsem je schopná udělat.

Je pravda, že někdy Odettu a Odilii tančí dvě sólistky.
Ano, dělávalo se to tak. Já osobně bych tyto dvě role neoddělovala. Pro tanečnici je darem mít možnost ztvárnit obě postavy, které ve spojení vytváří tak komplexní roli. Je to samozřejmě zároveň velká výzva, protože proměna z bílé do černé a zase zpátky je největší protiklad, který je na nějaké pomyslné škále vůbec možný.

Balet Národního divadla má tři obsazení Odetty/ Odilie. Jaké jsou?
Všechny tři tanečnice – Alina Nanu, Nikola Márová i Miho Ogimoto již Labutí jezero předtím tančily. Ale museli jsme mluvit o výrazu, jak vyjadřovat emoce a být velmi opatrní hned od začátku, aby pochopily Crankovu verzi. Alina ráda zkouší různé přístupy. Její tělo má v sobě lehkost a práce s ní jde sama. V její Bílé labuti je ryzí čistota. Zároveň je ale silná i v Černé labuti. Miho je zase neuvěřitelně hluboká a její Černá labuť v sobě nese vášeň. Nikola je relativně vysoká a její tělo je půvabné. Vidět jí tančit je vzrušující zážitek. Všechny tři budou ohromující.

Andrio, co pro vás role Odetta/Odilie znamená?
Už jako malá holka jsem měla sen tančit v Labutím jezeře. A najednou jsem byla úplně mladičká baletka, která byla poprvé v baletním souboru a tančila jsem v tomto titulu ve sboru. Velmi brzy na to se mi poštěstilo tančit Odettu/Odilii. Byla to pro mě ohromná šance a také štěstí, že mě připravovaly velké primabaleríny jako například Natalia Makarova. Netušila jsem v tu dobu o baletu ještě vůbec nic.

To je krásné, jak čas běží. Dnes tu spolu sedíme a jste to vy, kdo na roli připravuje mladé baletky.
Ano. Musím říci, že je to pro mě veliká čest, že mohu tyto zkušenosti předávat dál třeba právě prvním sólistkám Baletu Národního divadla.

Labutí jezero, zkouška ND 2019 (foto Martin Divíšek)

 

Andria Hall se narodila v anglickém hrabství Lincolnshire. Jejím prvním působištěm se stal London Festival Ballet (později známý jako English National Ballet, tedy Anglický národní balet), kde byla v roce 1978 jmenována první sólistkou. Jako členka tohoto souboru ztvárnila většinu významných rolí repertoáru včetně princezny Aurory ve Spící krasavici a Julie v Romeovi a Julii (chor. Rudolf Nurejev), hlavní postavy v Bajadéře a Odetty/Odilie v Labutím jezeře (chor. Natalia Makarova), Swanildy v Coppélii, Baleríny v Etudách a titulních rolí v Giselle Sylfidě (chor. Peter Schaufuss). Dále tančila hlavní ženské role v několika inscenacích LouskáčkaPopelky. V lednu 1991 se přestěhovala z Londýna do Berlína, kde se ujala pozice baletní mistryně souboru Německé opery. V letech 1994–1997 zastávala místo zástupkyně uměleckého šéfa. Během svého působení v Berlíně se podílela na řadě operních inscenací režiséra Götze Friedricha, k jejichž nastudováním byla také pozvána do Finska, Švédska, Japonska a Izraele. Od července 1997 pracuje jako svobodná pedagožka a korepetitorka, především pro milánskou La Scalu, Státní operu Berlín, drážďanskou Semperoper, Finský národní balet v Helsinkách a pro britské soubory Northern Ballet a English National Ballet. Pro La Scalu a Státní operu Berlín připravila adaptaci Sylfidy Petera Schaufusse. V Anglickém národním baletu se podílela na znovunastudováních baletů Coppélie Ronalda HyndaGiselle Mary Skeaping, a asistovala Michaelu Corderovi při přípravě jeho inscenace Sněhové královny. Od roku 2006 pravidelně hostuje ve Stuttgartském baletu, kde spoluvytvořila většinu klasických repertoárových titulů a nedávno znovunastudovala Labutí jezero Johna CrankaSylfidu Petera Schaufusse. Od sezony 2018/2019 také působí jako první baletní mistryně a umělecká poradkyně Stuttgartského baletu.

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na