Tajfun z Liberce: Marika Mikanová tvoří inscenace nejen o silných ženách

Na Libereckém baletu je ceněno, že inscenace vznikají na míru souboru a také myslí na regionální kontext (to myslím byl a je společný znak váš i tvorby vaší předchůdkyně Aleny Peškové). Jaké máte jako umělecká šéfka dlouhodobé vize?
Když jsem nastoupila do funkce šéfky libereckého baletu, mým hlavním cílem bylo přivést do divadla mladé publikum a děti. Z mnoha stran jsem vnímala poptávku po rodinně laděných inscenacích, a tak se mi osvědčilo zařazovat minimálně každý druhý rok titul, který je rodinného charakteru. Návštěvnost stoupla a dál roste, takže si můžeme dovolit připravovat i experimentálnější projekty. Samozřejmě jsme regionální soubor, menší divadlo, tudíž musím vždy pečlivě zvažovat, co libereckému publiku nabídneme. A právě to je směr, kterým chci soubor vést i do budoucna: přeji si, aby se naše divácká základna stále rozrůstala. Liberec sice nelze nafouknout, proto bychom chtěli oslovit a přitáhnout i diváky z blízkých a vzdálenějších měst, ale také z Prahy.

A naplňují se představy, se kterými jste před pěti lety úlohu šéfky souboru přijala? Byla jste členkou souboru jako tanečnice, takže jste dobře provoz znala, ale v jiné roli. Bylo něco, co vás pak v úloze šéfky překvapilo nebo zaskočilo?
Že by mě něco vyloženě zaskočilo, to si teď ani neuvědomuji, ale přeci jen to bylo trochu jako „hodíme tě do vody, a buď poplaveš, nebo ne“. Říká se: „Kdo je připraven, není překvapen.“ Když ale tanečník a choreograf přesedne z baletního sálu do kancelářské židle šéfa, může se připravovat sebelíp, ale jsou věci, na které se dopředu připravit nedá. Musela jsem se naučit překonávat různé překážky a osvojit si krom mnoha jiného i správnou diplomacii. Šéf baletu musí být totiž nejen schopný organizátor a manažer, ale také psycholog, a v neposlední řadě v Liberci i choreograf a režisér.

Navíc to, že znáte místní provoz a místní standardy, nemusí být vždy výhoda. Vzpomínám si na ty první momenty, kdy mi někteří kolegové z divadla řekli: „Ty jsi byla vždycky taková milá a příjemná holka…“ s nevyřčeným podtextem „a teď tady tak prudíš.“ J Tak to prostě bývá, to je asi v pořádku. Vlastně nejtěžší pro mě bylo naučit se říkat nepříjemné věci a obhájit vlastní rozhodnutí i vize.

Jakou všechnu práci v relativně malém souboru zastanete a stihnete?
Tak mohlo by se zdát, že malý soubor rovná se malé trable, ale opak bývá pravdou. Máme 14 tanečníků v úvazku a 3,5 tanečníků na externí smlouvě. Jsem ráda, že se mi podařilo soubor alespoň o pár stálých externistů rozšířit, ale i tak je to někdy náročné. Když jeden z tanečníků vypadne, zraní se, málokdy mám po ruce alternaci, jak tomu bývá ve velkých souborech. Pokud jde o důležitého tanečníka (který se nedá z představení vystřihnout, nebo sbory o jednoho zmenšit) nastává „hurá akce“ – tedy narychlo sehnat hosta, domluvit honorář, přeorganizovat plán zkoušek, někdy i chod celého divadla, když je potřeba celé oprašovací zkoušky, nechat upravit kostýmy… atp. Většinou jsme v těchto záchranách představení úspěšní – už máme nasbírané zkušenosti. J

Samozřejmě není vše na mých bedrech. Mám k ruce produkční, která zároveň působí jako dramaturgyně, a tajemnici. Společně pečujeme o hladký chod baletu. Nesmírně důležitý je i taneční asistent a pedagog, kteří se svou prací zásadně podílejí na kvalitě každého představení a rozvoji tanečníků. Já řeším zejména krátkodobé a dlouhodobé plánování, komunikaci s vedením a všemi složkami divadla (krejčovny, dílny, marketing, technické odvětví…) a samozřejmě tvořím jakousi tvář baletního souboru, tím jaké tanečníky přijímám, a jaký repertoár pro ně volím. A s tím se opět vracím k té nevýhodě mít k dispozici malý soubor. Občas to bývá pro choreografa limitující. Musím volit takový repertoár, abych na to měla dostatek lidí. Obávám se, že v Liberci například nikdy neuvidíte balet Alibaba a 40 loupežníků J. Za pár let plánuji přinést na libereckou scénu Louskáčka. Už teď mi běží hlavou, jak na jevišti tanečníky „namnožím“…

Čerstvě proběhla premiéra triptychu Triangl. Oslovila jste choreografy přímo, nebo byla nějaká výzva? Dostali úplně volnou ruku, nebo jste něčím zúžila zadání pro jejich práci? Zasáhla jste někde do procesu příprav?
Choreografy jsem oslovila přímo a dala jsem jim v podstatě volnou ruku. Jarek Cemerek s naším souborem občas spolupracuje. Dává tanečníkům contemporary workshopy. (Myslím, že je důležité, aby tanečníci měli čas od času změnu od klasického tréninku. Za prvé náš repertoár je pestrý, máme představení neoklasická, ale také představení s více moderním pohybovým slovníkem, a za druhé, je to jisté zpestření, když tanečníky v rámci workshopu, nebo i jen pouhého rozcvičení rozproudí nová energie milého hosta). Před pár lety jsem viděla Jarkovu choreografii, kterou postavil na soubor v Českých Budějovicích, a moc mě to tehdy nadchlo. Poprosila jsem Jarka, aby připravil něco podobného pro liberecký balet a ideálně rozvinul v delší dílo.

Alena Pešková je choreografka, které si nesmírně vážím. Pod jejím vedením jsem v Liberci pracovala téměř deset let a nejen, že mě profesně ovlivnila, ale její obrovská profesionalita je vždy zárukou kvality.

Třetí z choreografů, Ennio Zappalà je zkušený a talentovaný tanečník, který u nás několik let tančil sólové role a tentokrát se k nám vrátil v roli debutujícího choreografa. A já mu moc držím palce. Myslím si, že je důležité dávat příležitosti mladým choreografům. Kdyby mi tu příležitost tehdy nedala Alena, nebyla bych tam, kde jsem teď, a za to jí vděčím.

Frida, kterou jste teď připravila jako premiéru pro Štátnou operu v Banské Bystrici, je stejnou inscenací, kterou jste uvedla v roce 2020 v Ústí? Jak dalece se změnila? Protože věřím, že musela – když se tvůrce vrátí ke svému vlastnímu dílu, během času se změnil on sám i jeho vztah k látce.
Momentálně už je po premiéře Fridy a musím říct, že to byla jedna ze spoluprací, na které budu dlouho s láskou vzpomínat. Zpočátku jsem měla obavy, protože jsem tamní soubor příliš neznala. Ale teď, když už je po premiéře, si dovolím sdílet s vámi svou vzpomínku z popremiérové oslavy, kdy mi tanečníci svěřili, že po první zkoušce se mnou nemohli ani mluvit, protože jim nezbýval dech. Prý, že se přihnal „mrňavej libereckej tajfun“, co nevěstil žádnou klidnou spolupráci. (Musím podotknout, že jsme začali zkoušet v lednu, hned po vánočním volnu a já jsem jim nedala moc prostoru se „rozkoukat“.) Přiznali mi své obavy, že jestli takto budou vypadat všechny zkoušky a choreografie, tak ten proces nepřežijí. Ale přežili. A navíc, myslím, že si uvědomili, že velké nároky, které jsem na ně měla, neznamenají to, že potřebuji nutně udržet a zachovat původní verzi, která byla koncipovaná na jiný soubor. Ale že je to pro ně výzva, a já chci rozšířit jejich pomyslné limity, posunout je jako soubor v jejich možnostech.

I já jsem se se svou prací na Fridě zase posunula. Vždy, když přepracovávám svou vlastní věc (choreografii), tak si to nejdříve patřičně zkritizuju, a potom se snažím vychytat nedostatky a vymáčknout z toho maximum. Jsem docela sebekritická a asi nic nedokážu udělat stejně. V listopadu vtrhne Frida i do Liberce, tak už teď pomaličku přemýšlím, co kde vylepšit a jak to adaptovat na náš soubor, aby to bylo ušité na tanečníky, které znám nejlépe.

V čem je Frida jako historická postava nejinspirativnější?
Frida Kahlo je pro mě obrovská bojovnice. Bojovnice, která se vypořádala s vlastním osudem a po strašné nehodě, která zatřásla jejím životem, nerezignovala, a svá trápení a bolest přetavila v hodnotné a dojemné obrazy, které se staly ikonickými a známými po celém světě. Je to silná a inspirativní osobnost, která je příkladem ženské síly.

Jistě vás jako choreografku ovlivňuje to, jak jste jako tanečnice prožívala interpretaci ženských hrdinek. Jak vám zkušenost interpretky pomáhá v tom, když sama předáváte tanečnicím, ale i tanečníkům své představy o rolích, postavách?
V herecké rovině mi hodně pomohli jak Alena Pešková (při spolupráci na Gazdině robě) tak i Libor Vaculík (při Petrolejových lampách). Vždycky mě moc bavilo spojovat tanec s herectvím a tito dva tvůrci mě umělecky posunuli zcela určitě nejvíce. Sama se snažím vést představitele postav v mých baletech k co největší autenticitě a co nejniternějšímu prožitku. Poslední dobou je to pro mě důležitější než samotná choreografie, která se dá vždy adaptovat na tanečníka, ztížit, nebo zlehčit…, ale když tanečník nedokáže vyjádřit sdělení, které potřebuji, aby vyjadřoval, trápí mě to tisíckrát víc než nepropnuté nárty nebo nízká arabeska.

Tíhla jste odjakživa k dramatickým rolím a baletům? Neuvažovala jste nikdy o angažmá ve velkém souboru a velké bílé klasice?
Když jsem přišla do Liberce, tehdy jsem si myslela, že to je tak trochu na rozkoukání a otrkání se třeba na jednu, dvě sezóny. Toužila jsem se vrátit do Prahy, odkud pocházím. Ale s naprostou upřímností a otevřeností mohu říct, že mi brzy došlo, že jestli si chci někdy zatančit zajímavé role a být trochu „vidět“, tak bude pro mě nejlepší v Liberci zůstat. Nikdy jsem jako tanečnice neměla dobré dispozice ani ideální postavu. Rozhodnutí zůstat v menším souboru a pracovat na přednostech, které jsem měla, prohlubovat svůj taneční projev, herectví a taneční styl, který mi seděl, to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě. Našla jsem se tady, a ta příležitost s kapkou štěstí, které mě potkaly v podobě choreografie a režie, mi ukázaly další směr, kterým chci po odchodu z jeviště jít.

Když se vrátím k dojemné premiéře Sněhové královny v listopadu (recenze zde), i ta má silnou hlavní hrdinku. Bylo to i vaše východisko – ukázat opět sílu ženy, byť je to síla jiného než fyzického charakteru? (Aktuálně toto téma hodně řeším, ale nejsem si jistá, jak je uchopit – různé druhy nebo typy ženské síly a jak jinak ji manifestovat než pouze fyzickou agresivitou.)
Ano, Gerda může ve svém hrdinství jít příkladem mnohým. Především je houževnatá, nebojí se překážek, a navíc se rozhodla zachránit Káje. Tedy někoho, kdo je odmítavý, uzavřený a až téměř zlý. Tedy alespoň takto je to koncipováno v mé Sněhové královně, a přesně tak jsem si přála, aby Gerda působila.

V určité chvíli jsem měla pocit, že to nemusí být příběh dobra a zla, klasická pohádka, ale že to, čím prochází Káj je ve skutečnosti dospívání, které často provází zdánlivá změna povahy nebo odvržení „starých“ přátel i rodiny. Gerda dospívá klidněji a rychleji, a proto trpělivě čeká. Královna a střep ze zrcadla jsem metafora. Vím, že to byla divoká interpretace, spíš mě tedy zajímá, co na to říkáte jako tvůrkyně – když člověk ve vaší inscenaci nachází něco, co jste neměla v úmyslu (a eventuelně to i napíše). Co si myslíte, o tom jiném vidění, možná neporozumění nebo svévolném jednání s vaším záměrem?
Musím říct, že to byl záměr. Chtěla jsem, aby divák alespoň na chvíli zavnímal Káje jako toho kluka, co se straní společnosti svých vrstevníků. Když se na jevišti objevuje poprvé ve své dospělé, nebo spíš téměř dospělé podobě, nevidíme ho, že by někomu prováděl něco špatného, někomu záměrně ubližoval. Vnímáme ho spíš jako podivína. Až když ho jeho vrstevníci vyprovokují, zareaguje agresivně. Při tvorbě scénáře jsme o tom hodně mluvili se skladatelem Alešem Březinou. Chtěli jsme se dotknout tématu stranění se kolektivu a náchylnosti takových jedinců být terčem šikany. Vyvstávala a rezonovala mezi námi spousta otázek. Do jaké míry se akceptuje být divný a jiný. A kde je ta míra, co už je moc jiné a až moc divné?

Jako další velké téma jsem u Sněhové královny cítila odpuštění. Které je možná víc než oddanost, což je hlavní vlastnost Gerdy, díky které mohla svého kamaráda zachránit (sama o sobě je ale diskutabilní – a dnes často řešíme, že příliš velká oddanost může vést třeba k tomu, že ženy zavírají oči nad násilím a zlem, že je to tedy něco, co má mít zdravou hranici) – ale ten hlavní impulz přeci jen byl v tom neoplatit zlé zlým a vydat se pomoci někomu, kdo ji zranil. To je větší, než si možná lidé uvědomí. Pracujete s tím motivem vědomě?
Ano, u Sněhové královny jsem o tomto moc přemýšlela. To víte, že mě několikrát napadlo, proč se Gerda na toho Káje nevybodne? Ano, jistě, má ho ráda…, ale proč vlastně? Je k ní odmítavý, chladný, nikdo ho nemá rád… Potřebovala jsem do inscenace dostat pár drobných momentů, očních kontaktů mezi Kájem a Gerdou, kdy z toho zlem zasaženého zledovatělého srdce mladého kluka, vykoukne hluboko ukrytý střípek dobra a vřelosti. Pár chvilek, které tu dobrou Gerdu utvrdí v tom, že je správné jít ho zachránit. Svět by potřeboval více takových Gerd, které vidí pod povrch a mají víru, že ano?

Tyhle otázky mi vytanuly proto, že jsem postavy na jevišti vnímala víc jako reálné, jako dramatické charaktery, ne pohádkové archetypy, ale lidi, kteří žijí dnes, byť má balet pohádkovou kulisu. Přistupujete k tvorbě záměrně tak, aby v tomto směru byla „současná“, i když je dílo zasazené do jiného času, prostoru nebo fantazijního světa?
Ano, tady jste mě přesně vystihla, lépe bych to sama nedokázala říct. J Snažím se o to, aby pohádka měla přesah a co nejvíce se dotkla myšlení zejména mladých a dětí. Zachovat pohádkovou atmosféru, ale vnést do toho kousek reality a opravdovosti. Aby se diváci (ať už dětští, či dospělí) aspoň na chvilku ztotožnili s hlavními postavami a našli v nich kousek sebe, nebo třeba někoho jiného.

Obdivuhodné bylo na celé produkci i zapojení páru dětí jako plnohodnotných performerů i dětského sboru, myslím, že není samozřejmé postavit dětem pohybový materiál, který je ani nepodceňuje, ani nenutí k předčasně dospělým výkonům. Máte zpětnou vazbu i přímo od nich?
S dětmi pracuji ráda. Neexistuje nic autentičtějšího než děti, pokud přesně víte, co vy chcete po nich, a pokud jim to dokážete správně vysvětlit. To je u takové spolupráce nejdůležitější, musejí pochopit, že ano, sice vystupují v baletním představení, ale že vedle profesionálních tanečníků, nepotřebuji další skvělé malé tanečníky. Potřebuji je právě proto, že jsou dětmi a nebojí se být spontánní, sví, otevření. Snažím se s nimi mluvit stejně jako s dospělými. Vysvětlím situaci, co se ve které scéně konkrétně děje, a pomáhám jim najít výrazové prostředky, které je co nejvíce přiblíží reálnému prožívání.

Můžete už prozradit plán premiér na příští sezonu?
Příští sezonu nás, jak už jsem zmínila, čeká Frida. Vždy jsem věděla, že ji budu chtít uvést v Liberci, ale myslela jsem, že to bude až o pár let později. Jisté okolnosti mě ovšem přinutily to trochu urychlit a připravit ji jako naši podzimní premiéru. Ale mám tu látku teď opravdu dobře nastudovanou, tak se strašně těším na to, jak to v Liberci vyzní. Dále naše divadlo příští sezonu spouští projekt „Bušení“ což je vlastně zelená mladým tvůrcům, mladým režisérům a choreografům, kteří dostanou příležitost vytvořit inscenaci s menším, avšak ne limitujícím, rozpočtem v našem Malém divadle. V minulosti baletní soubor již dělal tyto projekty. Tento trend vnesla do našeho divadla Alena Pešková a zrovna já jsem byla jedním z těch tvůrců, kteří tehdy dostali tu příležitost.

Tentokrát tyto projekty budou připravované napříč všemi soubory, tedy i operou a činohrou. Poslední takovýto projekt v baletu připravila sólistka libereckého baletu Nuria Cazorla García, která uvedla zmodernizovanou adaptaci La Sylphide, Sylf. Inscenace se úspěšně drží na repertoáru a budeme ji určitě uvádět i příští sezonu. Po novém roce přivítáme nový taneční projekt Hory a údolí, který připraví dlouholetá členka baletu a šikovná choreografka a tanečnice ze Skotska Lucy Macphail. Dále nás čeká velká jarní premiéra, avšak výjimečně také v Malém divadle. A bude to spolupráce, na kterou se velmi těším, s choreografem a tanečníkem Adamem Sojkou, který pro liberecký baletní soubor vytvoří inscenaci Butterfly Effect.

Marika Mikanová se baletu začala věnovat ve svých šesti letech na Soukromé baletní škole Jána Nemce. Na 1. Soukromou taneční konzervatoř v Praze nastoupila v roce 2000. Během studia, v červenci roku 2005 a 2006, se účastnila letního soustředění Jiřího Rebce, zaměřeného na moderní a jazzový tanec. Už v rámci školních představení se objevila v několika inscenacích: Louskáček, Dům Bernardy Alby. Po absolutoriu 2008 nastoupila do angažmá libereckého divadla F. X. Šaldy. (přečtěte si více zde…)