Tak trochu jiný Siegfried pod taktovkou Kenta Nagana

V pražské Státní opeře mělo v úterý 1. dubna premiéru koncertní provedení Siegfrieda Richarda Wagnera v historicky poučené interpretaci jako produkce prestižního Drážďanského hudebního festivalu (Die Dresdner Musikfestspiele). Uvedením třetího dílu tetralogie Prsten Nibelungův pokračuje víceletý projekt The Wagner Cycles, který bude pod uměleckým vedením dirigenta Kenta Nagana a ředitele festivalu, violoncellisty Jana Voglera završen v roce 2026 u příležitosti 150. výročí premiéry Der Ring des Nibelungen, jíž byly v roce 1876 zahájeny první Bayreuthské hudební slavnosti. V roce 2023 začal The Wagner Cycles ve Státní opeře premiérou koncertního provedení Zlata Rýna, pokračoval v roce 2024 Valkýrou a v příštím roce bude završen Soumrakem bohů. Letošní rok opanuje Siegfried – v dubnu bude proveden ve Philharmonie de Paris a v Kölner Philharmonie. “Domovský” drážďanský festival jej přivítá 14. června a 12. září zavítá na festival v Lucernu. Jednotlivé části „Ringu“ nastudoval Kent Nagano s Dresdner Festspielorchester a Concerto Köln, sestavených z vynikajících hudebníků, věnujících se historicky poučené interpretaci. 

The Wagner Cycles a wagnerovská tradice

Státní opera byla zahrnuta mezi vybrané scény právem. Nové německé divadlo, dnešní Státní opera, bylo otevřeno 5. ledna 1888 Wagnerovou operou Mistři pěvci norimberští, prvním ředitelem se stal blízký Wagnerův přítel Angelo Neumann, který už v únoru 1888 uvedl celou tetralogii Prsten Nibelungův. Použil při tom dekorace z pražského Stavovského divadla, na jehož scéně měl celý „Ring“ svou českou premiéru –  19. a 20. prosince 1885 zde bylo provedeno Zlato Rýna a Valkýra,  9. a 10. ledna 1887 Siegfried a Soumrak bohů. V Praze tak vznikla wagnerovská tradice, v níž pokračoval Alexander von Zemlinsky, který celý „Ring“ provedl se souborem Nového německého divadla v letech 1923–1924. V roce 1933 tetralogie zazněla pod dalším šéfem opery Georgem Szellem. Naposledy byl „Ring“ proveden v Praze na scéně Národního divadla na jaře 2005 v koprodukci s Deutsche Oper am Rhein Düsseldorf Duisburg. 

Projekt The Wagner Cycles  představuje jednotlivé části „Ringu“ nastudované „v souladu s principy historicky poučené inscenační praxe“ a „propojuje hudební praxi s akademickým výzkumem v Drážďanech.“ Wagnerův Prsten Nibelungův je „nově zpracován v kontextu doby jeho vzniku a s využitím nejnovějších poznatků wagnerovského výzkumu a výzkumu interpretační praxe.“ Jeho garanti se chtějí vrátit do Wagnerovy doby, tedy do období vrcholného romantismu, do 2. poloviny 19. století. Projekt proto zahrnuje rekonstrukci historických hudebních nástrojů, jejich techniky hraní a „znovuobjevení historického zacházení se slovem, které se výrazně liší od dnešních interpretačních technik: tehdejší pěvci a pěvkyně zpívali s menším vibratem a používali také různé dramatické prostředky, včetně mluvení,“ píše se v programu, který si návštěvníci úterní premiéry ve Státní opeře v případě zájmu museli stáhnout z webových stránek. 

Provedení Siegfrieda

Orchestr je v tomto koncertním provedení umístěn na jevišti. Pěvci své party přednášejí před orchestrem, na obrazovky po stranách v hledišti je snímán dirigent, tudíž nejsou příliš vázáni k dirigentskému pultu a mají větší volnost při náznaku hereckých akcí. Pozoruhodný je pohled na orchestr z balkonů, kdy se před publikem jako na dlani rozprostře mohutné wagnerovské obsazení se šesti harfami, jsou vidět jednotliví hráči, hudební nástroje i zajímavosti, jakými je například větrník, dřevěný otáčivý válec pro vytváření meluzíny, nebo hra zevnitř na buben s jednou membránou. Historizující proměnu ve srovnání s dneškem bylo možné zaznamenat především u dechových nástrojů. Bližší pohled z přízemí zase umožnil přímý pohled na pěvce, kteří v tomto koncertním provedení dotvářejí charaktery svých rolí vhodně zvolenými gesty a hereckými projevy plně souznícími s hudbou.  Vše bez rekvizit, jen postojem, posunky, mimikou tváře. Naznačují také vztahy mezi sebou a dějové akce. 

O kvalitě orchestru a jeho výkonu lze hovořit jen v superlativech, tvoří jej hráči špičkové úrovně s výtečnou hráčskou technikou, kteří také do jednoho podali strhující výkon. Zábavná byla scéna Siegfrieda s Lesním ptáčkem poté, co si Siegfried vyrobí z rákosu píšťalku a neúspěšně se pokouší ptáčkův zpěv napodobit. Hráč anglického rohu tento hudební žert provedl výtečně s potřebnou dávkou nadsázky a s decentně vtipnou hereckou etudou, při níž vestoje předváděl přesně ta gesta, kterými má podle Wagnerových scénických poznámek na jevišti provázet svou hru Siegfried. Brilantní výkon pak podal první hornista v obávaném náročném sólu, v této už vydařené Siegfriedově odpovědi ptáčkovi, kterou má bájný rek hrát na svůj stříbrný lovecký roh. Krásným plným, měkkým tónem hrál gejzír staccat i finální tón s absolutní technickou jistotou a přesností. Dokonalá byla i sóla koncertního mistra a hráčů dřevěných dechových nástrojů. 

Kent Nagano vedl orchestr v precizní souhře jak v jednotlivých sekcích, tak s pěvci. Těleso i sólisté jako by dýchali společně v dokonalé symbióze. Důslednou dynamikou od nejjemnějších pianissim k pečlivě zvolené horní hranici forte dokázal Nagano provést Wagnerovu hudbu s plnou plasticitou zvuku a barevností její orchestrace. Všechna témata byla zřetelná, celek průzračný. 

Smyčce hrály bez vibrata. Je překvapivé, že historicky poučenou interpretaci, ať se jedná o baroko, klasicismus nebo v tomto případě dokonce o vrcholný romantismus, takřka s železnou pravidelností charakterizuje hraní bez vibrata bez ohledu na epochu. Instrumentalisté sice mohou dosáhnout, tak jako v případě Drážďanského festivalového orchestru a Concerto Köln, i bez vibrata měkkého zvuku, který však působí odtažitě až neosobně. 

Kent Nagano volil poměrně rychlá tempa (historicky poučená interpretace?), v nichž sice byly zahrány dík virtuozitě hráčů všechny noty, ale ne vždy odpovídala rychlost charakteru hudby a děje. Například kovářské scény působily odlehčeně, a to i vlivem vysokého zvuku orchestrálních kovadlin.

Role ztvárnili pěvecky výtečně disponovaní sólisté, všichni měli své party hudebně pečlivě vypracovány, přednesli je i technicky suverénně. Belgický tenorista Thomas Blondelle má pro Siegfrieda výborné předpoklady – krásný, znělý hlas s jistými klenutými výškami a plně vyrovnaný v celém rozsahu. Pěvec si v náročné roli rozložil síly a svůj výkon postupně rozvinul z lyričtější polohy až do wagnerovské dramatičnosti. Od prvních taktů byl hudebně plně přesvědčivý, vytvořil dokonalou charakteristiku své postavy. Christian Elsner jako Mime docílil svým barevným charakterním tenorem plné výmluvnosti hudebního výrazu. Záludného skřeta vystihl jak pěvecky, tak i neodolatelnou gestikulací na jevišti. Znělost a krásnou barvu svého hlasu propůjčil Poutníkovi (Der Wanderer/Wotan) australský basbarytonista Derek Welton, působivý byl i celkovým projevem a vystupováním na jevišti. Albericha výtečně provedl Daniel Schmutzhard. Že Hanno Müller-Brachmann zpíval vzadu na jevišti jako Fafner z jeskyně do velké hlásné trouby, byl výborný nápad, jeho výstup dostal kýžený charakter pohádkové atmosféry. V roli Erdy obvykle slýcháváme tmavší hlasy, než byl mezzosoprán Gerhild Romberger, pěvkyně však provedla part přesvědčivě a s adekvátním hudebním výrazem. Jako Brünnhilde se představila švédská sopranistka Åsa Jäger. Vládne sytým, plným sopránem krásné barvy, jímž doslova rozsvítila Státní operu. Neviditelný Hlas lesního ptáčka nebyl svěřen sopranistce, ale chlapci – sólistovi chlapeckého sboru Der Tölzer Knabenchor, který jej provedl i delikátně herecky s jistotou a dětskou jímavostí.

Konkurence na obzoru?

Bylo zcela zřejmé, že všichni pečlivě pracovali s textem, zpívali s jasnou dikcí a srozumitelností slova. Ovšem precizní výslovnost a pozornost věnovaná textu by neměla být charakteristikou historicky poučené interpretace, ale samozřejmostí při provedení jakéhokoliv pěveckého partu jakéhokoliv období. Na zahraničních scénách to je obvyklé. Koncertní provedení Siegfrieda ukázalo, jak krásná je Wagnerova hudba. A upozornilo, už bez ohledu na princip tak zvané hudebně poučené interpretace a hry na historické nástroje či jejich repliky, na obecnější skutečnost – jak hluboce působivá je jakákoliv hudba, je-li nastudována a provedena pečlivě a s respektem k autorovi. A že vypracované koncertní provedení může být sdílnější, než řada operních inscenací zatížených nesmyslnými režijními koncepty. Národní divadlo hodlá scénicky uvést celý Prsten Nibelungův. Nastudovat jej má hudební ředitel Opery Národního divadla Robert Jindra a režírovat Sláva Daubnerová. Jak obstojí ve srovnání s projektem The Wagner Cycles, uvidíme už příští rok. Proveden má být od února 2026 do května 2028, přičemž právě v roce 2026 bude završen drážďanský The Wagner Cycles. Srovnání s ním se tedy naše první scéna nevyhne.

Richard Wagner: Siegfried
1. dubna 2025 od 18:00 hodin
Státní opera, Praha

Účinkující
Thomas Blondelle – Siegfried
Christian Elsner – Mime
Derek Welton – Poutník
Daniel Schmutzhard – Alberich
Hanno Müller-Brachmann – Fafner
Gerhild Romberger – Erda
Åsa Jäger – Brunnhilde
Sólista Der Tölzer Knabenchor – Hlas lesního ptáka
Drážďanský festivalový orchestr & Concerto Köln
Kent Nagano – dirigent