Tak všechno nejlepší k Výročí, republiko…

Odžité republikové století se stalo inspirací nejnovějšího opusu choreografa Michala Záhory, který pro čtveřici tanečníků (Josef Bartoš, Anna Línová, Zuzana Richterová, Michaela Suša) vytvořil dílo s prostě přiléhavým názvem Výročí. Nejedná se však o rozjařenou merendu nostalgicky malující historii zářivými barvami na vlnách vzpomínkového optimismu, tvůrci se snažili postihnout uplynulých sto let se vším, co státnímu útvaru dějinné události přinesly. Povážlivá část pětačtyřicetiminutového díla tak interprety, oděné v kostýmech vynikající Zuzany Kubíčkové, zachycuje ve stavu, kdy na ně doba tíží svou ponurostí.

Jak zatančit sto let a nezbláznit se, tak zní první věta anotace. A osobně se mi chce odpovědět, že dost těžko. Michal Záhora se nenechává příliš svazovat striktní chronologií ve snaze neučinit z výsledného tvaru prostý výčet dat, událostí, či osobností, ale pracuje spíš s různě emočně zabarvenými plochami, z nichž jednotlivé, pro naši historii signifikantní okamžiky vystupují. Ráda bych řekla, že nenásilně, řeč symbolů je ovšem příliš často spíše z kategorie urputně doslovných, pročež jako divák nezažíváte ony archimedovské momenty heuréky, ale uvažujete druhdy nad tím, s jakým diváckým intelektem a přehledem autoři při tvorbě počítali. Nejvýraznějším scénicky využívaným prvkem je vysoká, stříbřitě kovová tyč, jež je vším od hodinové ručičky rozrážející prostor a čas dějinného koloběhu, přes vychylující se kyvadlo historického temporytmu, součástí barikády, jejíž zobrazení je výjevem jako z Velké francouzské revoluce, až po hlaveň tanku, či zhmotnění vládnoucí elity vyvolávající zase dojem Orwellova 1984. Když je však v závěru (a po řádné tahanici) rozpojena na dvě poloviny, přiznávám, že jsem s ní nadobro ztratila trpělivost.

Některé výrazové prostředky (ať už jde o hajlování, vítězné havlovské V, či oběšení) a inscenační postupy se mohou místy jevit jako berličky, což nutně vede k otázce, jak se jim v historii mapujícím díle vyhnout a zda je to vůbec reálné. Jedno však Výročí upřít nejde – jistotu s jakou se mu daří zachytit a zhmotnit absurditu s proběhlými desetiletími neoddělitelně spjatou. Nejkoncentrovanější je zřejmě ve scéně, kdy prostor dostává spartakiáda, ona estráda, jíž tleskala strana i vláda.

Z dramaturgického hlediska by se inscenaci chtělo vyčíst, že zobrazené období temna se táhne příliš velkou plochou, ztrácí výmluvnost a účinek a způsobuje-li u diváka něco, je to nanejvýš pocit odtažené apatie. Historie se ale neptá, těžko jí můžeme vyčítat nedivadelnost v nadměrném kupení okupací a totalitářských režimů. (Ačkoli by to jistě ve vztahu k nacismu, komunismu, politickým procesům a sovětským tankům byl neotřele nový přístup.) Ostatně nebýt celospolečenské apatie, jistě by Československem ona tolikrát skloňovaná vojska zemí Varšavské smlouvy nepochodovala přes dvacet let…

Hudební koláž, jejímž autorem je Carlo Natoli, v celku úspěšně pracuje s citacemi i ironizujícími narážkami pasáží známých melodií, ať už jde o lidové motivy, výkřiky z oblasti popových hitů, Dvořákovy Slovanské tance, či státní hymnu. Velmi dobře promyšlené je propojení hudební složky s celkovou náladou na jevišti, kdy se tyto mohou ve stejné chvíli ideálně doplňovat i vytvářet až cynicky kontrastní napětí.

Výročí, jehož postavy zastupují Čechy, Slováky, sudetské Němce a židy, tedy nejvýraznější národnostní skupiny ovlivněné událostmi a zastřešené jménem Československo, se po celou dobu snaží balancovat na oné zatraceně tenké hranici mezi odlehčeným náznakem a dějepisnou těžkopádností a, jak už to tak bývá, s různou mírou úspěšnosti. Jedná-li se o důstojnou oslavu založení prvního samostatného státu, nebo spíš výchovný koncert, už bude na osobním zhodnocení každého z diváků. Za sebe bych jen ráda poznamenala, že ani jednu z variant nestavím hierarchicky nad druhou a ani k jedné necítím primární despekt.

Hodnocení: 65%
Psáno z premiéry 28. října 2018, divadlo Ponec

Výročí
Choreografie, režie: Michal Záhora
Dramaturgie: Marta Ljubková

Choreografická spolupráce: Honza Malík, Jana Vaníčková
Hudba: Carlo Natoli

Kostýmy: Zuzana Kubíčková

Scénografie: Peter Smetáček, Michal Záhora

Světelný design: Robert Štěpánek, Michal Záhora

Tančí: Josef Bartoš, Anna Línová, Zuzana Richterová, Michaela Suša