V programu je jmenovitě uvedených jednatřicet hudebníků a na jevišti stálo jen pár židlí kolem cembala. Hudebníci, kteří přišli na scénu, postávali v hloučcích a vzrušeně gestikulovali – problém s židlemi, technika je nenachystala? Omyl.
Tanečník Martí Corbera, který začal tančit za úplného ticha, měl zpočátku problém se s hudebníky sblížit, odtahovali se od něho. Najednou však začali postupně hrát ve stoje a k údivu všech přítomných podupávali do rytmu a přesouvali se do různých formací. Sedět zůstala jen cembalistka, dva kontrabasisté, tři violoncella a perkuse. Ostatní, včetně dirigenta Davida Greilsammera, se postupně víc a víc nechávali strhávat tanečníkem. Ladně a noblesně se pohybovali ve figurách, ve skupinkách se otáčeli zády k dirigentovi a stále přitom skvěle hráli, s vyváženou akustikou! Občas na jevišti téměř zhaslo světlo a pohybovaly se jen světelné body, přesto hráli dál. Vše totiž hráli zpaměti.
Ve druhé polovině večera byla na programu Symfonie č. 40 g moll KV 550 Wolfganga Amadea Mozarta. První věta Molto allegro je notoricky známá a nutí k tanci sama o sobě. Hudebníci tentokrát židle měli, ale napřed na nich stáli, pak klečeli, a v závěru je tanečník pokládal i s židlí na zem, přesto nepřestávali hrát. Druhou větu Andante hráli rozestavění kolem hlediště, za absolutní tmy. Při mírném rozsvícení byla na jevišti mlha. Dirigent nezůstával pozadu, i on se zapojoval do tanečního reje, dokonce tančil ve dvojici s tanečníkem, který se neustále pohyboval mezi hudebníky. Docházelo tak k prapodivným kombinacím a živým obrazům.
Tanečník jen ve slipech se předváděl jako kulturista v pozicích antických soch. Ve třetí větě Menuetto seděli hudebníci konečně na židlích, náhodně rozestavěných po jevišti, a dirigent byl v jejich středu. Tanečník je pomalu obcházel a některé položil i s židlí na záda. Ani v této pozici nepřestávali hrát. V poslední větě Allegro assai už tanečník umdléval a hudebníci se semkli kolem něho. Zvedli ho na rukou nad hlavu a poté zase spustili na zem, kde zůstal ležet. Celý orchestr se pomalu, jeden po druhém, pokládal na něho, až vytvořil hromadu bezvládných lidských těl. V této poloze už hudebníci skutečně nehráli.
Pořad se setkal s nebývalým úspěchem a diváci si nevěřícně kladli otázky. Jak je možné, že hudebníci dokáží hrát v pohybu, neustále měnit svá místa, být zády k dirigentovi, ve tmě, v mlze, a při tom dobře intonovat, být rytmicky společně přesní, nic se nerozjíždí, zvuk je za každé situace vyrovnaný? Někdo z legrace pronesl, že jde o playback. Že to není pravda, dokázali právě tím, že hráli v hledišti, v bezprostřední blízkosti posluchačů. Bylo to vše autentické, vycizelované a neuvěřitelně nápadité, téměř šokující. Soubor předvedl něco, co se v hudebním světě považuje za nemožné. Přece klasická hudba se musí hrát vsedě, z not, všichni musí dobře vidět na dirigenta, který udává rytmus, dynamiku. Přesto i nemožné se může stát skutečností, jako byl tento večer. Inovativní a neuvěřitelný.
Hodnocení autorky recenze 100 %
Tanec slunce
Moravský podzim – Mahenovo divadlo 14. října 2019
J. B. Lully: Le Bourgeois Gentilhomme (Měšťák šlechticem), orchestrální suita
W. A. Mozart: Symfonie č. 40 g moll
Geneva Camerata
dirigent David Greilsammer
choreografie a tanec Juan Kruz Díaz de Garaio Esnaola
