Tanec online: Andělé a démoni Stuttgartského baletu

Představení otevřelo zhruba patnáctiminutové dílo Falling Angels (Padající andělé) Jiřího Kyliána z roku 1980 pro skupinu osmi tanečnic. Ty na prázdné, většinu času temné scéně, kterou geometricky rozčleňují jen světelné čtverce, v nichž se dívky oděné v jednoduché černé trikoty pohybují, vytvářejí díky pečlivě strukturované choreografii a za rytmického, striktně strukturalizovaného doprovodu výlučně perkusní skladby Drumming I minimalisty Steva Reicha dojem v samém srdci pulzujícího rituálu, jehož neúprosné, nikdy nepolevující tempo nedovoluje oddechu. Místa náhlého pohybového zklidnění proto působí o to silněji, obdobně jako z davu se vydělující sóla a nečekané detaily nebo jakoby náhodné akcenty.

Po do jisté míry pudově zemitých Andělích padl výběr na jiný Kyliánův opus, který byť se rekrutuje rovněž z tvůrcova černobílého období, jeho estetika a dynamika je na první pohled odlišná. Petite Mort s hudbou dvou vět z klavírních koncertů Wolfganga Amadea Mozarta (A dur a C dur) je dnes považována za novodobou klasiku, po níž pravidelně sahají baletní soubory po celém světě, v Čechách ji v minulosti uvedl jak Balet Národního divadla v Praze, tak v Brně, první jmenovaný ji má aktuálně v repertoáru v rámci čistě kyliánovského složeného večera Kylián: Mosty času. Úvod, v němž mužský sbor nastupuje do naprostého ticha, jehož napětí jen tu a tam rozčísnou dobře mířené výpady fleretu a jenž stojí a padá na dokonalé souhře jak tanečníka s rekvizitou, tak interpretů mezi sebou, nicméně v případě stuttgartských postrádal právě onen kýžený soulad a harmonii. I následné duety, vyvolávající v ideálním případě tetelivou, smyslně procítěnou atmosféru působily chladně, odměřeně a jako by ekvilibristika výkonu zastřela jakýkoli další význam a obsah.

Třetí část večera patřila Le Jeune Homme et la Mort (Mladému muži a smrti) od Rolanda Petita z roku 1946, kdy v díle zazářil především fenomenální francouzský tanečník Jean Babilée. V následujících letech si balet s libretem Jeana Cocteaua vydobyl slávu na mnohých světových scénách, jisté nesmrtelnosti se mu dostalo mimo jiné i díky filmovému záznamu ze 60. let s Rudolfem Nurejevem a Petitovou životní partnerkou, nedávno zesnulou Zizi Jeanmaire.

Příběh pojednává o mladém malíři, jenž je po jednom z mnoha dostaveníček s destruktivní milenkou dohnán až k sebevraždě, přičemž je otázkou, zda ve žlutých šatech oděná dívka skutečně existuje nebo je jen zhmotněnou metaforou mladíkovy nebezpečné posedlosti a sebezničujícího koketování se smrtí.

Ve stuttgartském záznamu se v roli zoufale pronásledovaného umělce představil Ciro Ernest Mansilla, tanečník, jehož až dětsky bezbranná tvář dodávala celku o to více tragiky, pro mě však scházela určitá, jakkoli na první pohled za fasádu rozjitřeného umělce skrytá vnitřní temnota, kterou si mnoho interpretů této role v sobě obvykle nese. O co naivněji mohl působit Mansilla, o to více se do své role fatalistické svůdnice vtělovala Hyo-Jung Kang. Svou dívku osudové přitažlivosti si užívala vskutku zplna hrdla, její fanatismus však působil poněkud za vlasy přitaženým dojmem a šílený lesk v očích doplňovaný až psychopatickym celkovým výrazem obličeje ve výsledku blížil její postavu nepříjemně blízko hranicím nechtěné karikatury. Pakliže jsem mohla mít jakožto divák nějakých výhrad vůči interpretům, ani jedna nepripadala v úvahu ohledně poslechu. Bachova barokní Passacaglia a fuga c moll svým sakrálním zvukem varhan a ve své nedotknutelné povznesenosti dokonale doplňovala mnohdy nevybíravý, naturalistický výjev na scéně, což tvořilo vynikající kontrast a povyšovalo celé dílo na další úroveň.

Stuttgartský triptych byl natočen v průběhu listopadu, v období, kdy bylo nutné odehrát představení zcela bez diváků, a tak jedinými v sále aplaudujícími byli kolegové tanečníků. Určitou otázku by mohlo vyvolat dramaturgické složení večera, které působí trochu nevyrovnaně a takřka náhodně, jakkoli můžeme argumentovat jednotící linkou skrze smyslnost, jíž se všechna uvedená díla zabývají. Přesto – dvě bezdějové choreografie jednoho tvůrce, k nim z ničeho nic výpravný příběhový kus… Více světla může přinést pohled na původní složení programu, jenž měl čítat čtyři balety, přičemž rituálním Falling Angels mělo být v závěru protipólem Bolero Maurice Béjarta s Ravelovou přísně rytmizovanou, cyklicky se opakující a postupně bobtnající partiturou. Je už jen na vašem svobodném uvážení, zda by vám takové vysvětlení bývalo bylo dostatečnou odpovědí.

Psáno ze záznamu vysílaného 27. 11. 2020.

Angels and Demons

Falling Angels
Choreografie: Jiří Kylián
Hudba: Steve Reich – Drumming 1
Kostýmy: Joke Visser
Světelný design: Jiří Kylián, Joop Caboort

Tančí: Angelina Zuccarini, Jessica Fyfe, Veronika Verterich, Anouk van der Weijde, Daiana Ruiz, Elisa Ghisalberti, Fernanda de Souza Lopes, Paula Rezende

Petite Mort
Choreografie: Jiří Kylián
Hudba: Wolfgang Amadeus Mozart – Klavírní koncert A dur (adagio), Klavírní koncer C dur (Andante)
Kostýmy: Joke Visser
Světelný design: Jiří Kylián, Joop Caboort
Klavírní sólo: Andrej Jussow
Dirigent: Wolfgang Heinz

Tančí: Rocio Aleman, David Moore, Agnes Su, Adhonay Soeares da Silva, Elisa Badenes, Jason Reilly, Anna Osadcenko, Marti Fernandez Paixa, Vittoria Gireli, Louis Stiens, Aurora De Mori, Matteo Miccini

Le Jeune Homme et la Mort
Choreografie: Roland Petit
Hudba: Johann Sebastian Bach – Passacaglia a fuga c moll
Libreto: Jean Cocteau
Scéna: Georges Wakhévitch
Kostýmy: Barbara Karinska
Světelný design: Jean-Michel Désiré
Sólo na varhany: Jörg Halubek

Mladý muž: Ciro Ernesto Mansilla
Smrt: Hyo-Jung Kang