Tanec Praha 2019: Exotika z Indonésie a francouzská poetika

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Poslední zastavení s festivalem Tanec Praha: indonéský tanečník Rianto, akrobatický dialog otce se synem a performance o hledání rovnováhy a mrtvého bodu. Festival tanec Praha měl letos rozhodně několik vrcholů a zdaleka o nich nerozhoduje jen množství účinkujících a slavné jméno. Své kouzlo mají i miniatury.

Festival Tanec Praha přiváží divákům inscenace a vystoupení doslova z celého světa a objevuje bezpočet fúzí současného tance s dalšími styly. Nejexotičtějším místem, jehož taneční kultury se měli diváci možnost dotknout letos, byla Jáva, a to prostřednictvím tanečníka, který se představuje jediným jménem – Rianto. V současnosti žije v Japonsku, kde vede soubor klasického javánského tance, sám ve své sólové tvorbě rozžívá tělesnou paměť, kterou sebe nasákl s tradičním tancem „legger“ z vesnic střední Jávy, odkud pochází.

Vystoupení tohoto umělce spolu s hudebnicí Cahwati zavedlo diváky do jeho rodné oblasti Banyumas, ponořili jsme se do světa rostlin zvířat, prostých setkání a příhod ze života. Tanec v podání Rianta je velmi divadelní, v jeho projevu se mísí mužský i ženský princip a energie, taneční styl sám je pak vskutku ojedinělý. Legger původně je tanec rituální, mužský – muži však tančí převlečeni do ženského oděvu a jejich pohyby jsou femininní. Můžeme se dočíst, že existuje několik příběhů či konkrétních představení, které jazyk tohoto tance využívají, tančí se též v maskách nebo tančí muž a žena oblečená v kostýmu princezny. Rianto však používá jen čistou esenci taneční techniky a legger vnímá spíš jako tanec folklorní, symbolizující radost z pohybu. Naplňuje jeho tvarosloví volně svými představami, vzpomínkami, pocity, které vyvěrají z jakéhosi napojení na tanec samotný. I proto se jeho sólo jmenuje Medium, je zprostředkovatelem hlubší paměti i svých vlastních vzpomínek.

Jako tanečník i jako člověk je Rianto přiznaně fluidní osobnost, jeho tělo je žensky ohebné a on sám svůj gender považuje za proměnlivý stav (což se ovšem někdy neobejde bez kontroverzí, například na motivy jeho životního příběhu vznikl film Memories of My Body, který je sice indonéské provenience, ale přímo v Indonésii místní náboženské autority usilují o jeho zakázání). Je otázkou, do jaké míry je tato obojživelnost tanečníkovi přirozená odjakživa a do jaké ji v něm stimuloval právě taneční styl legger. Při pohledu na jeho vystoupení diváky vtahuje absolutní soustředění a ovládnutí těla, plynulé přechody mezi jednotlivými epizodami. Riantovy ruce se plasticky mění v živočichy a hmyz, někdy se celé jeho tělo proměňuje v animální tvar, vstupuje do okamžiků meditace i na hranici transu, jeho tvář nabývá výrazu bůžka či démona, když výkřiky či slovy provází právě probíhající scénku. Stejně tak zasahuje do epizod hudebnice obklopená tradičními nástroji. Někdy spolu s mistrem zvuku, který do prostoru vpouští zvuky a ruchy, dotvářejí atmosféru, jindy je evidentní, že zpěv je v přímém dialogu s tancem.

Je velká škoda, že nerozumíme jejich slovům a nemáme k dispozici ani překlady. Vypjatý okamžik připomínající souboj střídá tklivý zpěv, v němž je skryto toužení. Jindy jsou to jen letmé doteky perkusí, které doprovázejí synchronně tanečníkovy kroky, když v téměř neustálém podřepu (nám, troufám si odhadnout, evokuje jeho postoj spíše drůbež, on vysvětluje svůj primární pohyb při snížené chůzi jako ohebné vlnění těla ryby). Propracovaný light design mění barevnými schématy náladu od horkého dne po modravou klidnou noc, a především definuje prostor kolem tanečníka a hudebnice, většinou je osvětlena jen nejnutnější plocha, tak aby diváka při sledování vystoupení opravdu nic nevyrušovalo.

Jako vždy když se tanečník může se svým osobním přístupem a svou vlastní historií svěřit, získává jeho vystoupení novou dimenzi a místa nedourčenosti také rychleji mizí. Rianto je tanečníkem obou světů, tradičního i současného. S lidovým tancem legger pracuje už dvacet let, ale je obeznámen také s technikami moderního západního tance, byl členem souboru Akrama Khana, zná i uzavřený, naškrobený a pravidly sešněrovaný svět japonské kultury. Z tance svého rodného ostrova si pro sebe bere svobodu a přirozenost, tvrdí, že i při maximálním výkonu v sobě cítí prostor pro něco dalšího, na rozdíl od tanečních technik, které vyžadují člověka cele ponořeného. Připouští, že když je třeba se folklorní tanec naučit, je nutné postupovat podle pravidel a s přesností, ale že ve volném tanci má hovořit tělo, které je moudřejší než mozek kontrolující pohyb. Na jeho vlastní interpretaci je vidět žitá minulost, působí – alespoň na evropského diváka – nesmírně tradičně, že jsme na vážkách, díváme-li se na tradovanou uchovávanou formu, nebo volnou tvorbu, ale přitom je živý a zcela ukotvený v přítomnosti.

Tanec Praha 2019 – White Gestures, foto mirabelwhite

Mezi tátou a synem

Tanečník a artista Sylvain Bouillet rozehrává v představení Des Gestes Blancs / White Gestures duet s vlastním osmiletým synem. Choreografie postavená spíše na novocirkusové akrobacii si na Tanec Praha našla cestu jako mezní projekt, který je ale čistý a jasný, není divu, že dramaturgii zaujal. Je oknem do vztahu otce a syna, performance, v níž obsah a forma ideálně prorostly.

Jádrem performance je téma opory, důvěry a pokoušení, překračování hranic. To vše je zhmotněno v principech pohybového slovníku – otec jako zkušený artista musí být dokonalou oporou malému zranitelnému chlapci, jejich společné vystoupení vyžaduje vzájemnou důvěru, balanc v metafoře i realitě a zároveň i v pohybu se dostávají do určitých mezních situací, kdy si divák klade otázku, zda toto ještě je bezpečné. Ale růst a krůčky směřující k dospělosti jsou lemovány jedině mezními, lehce nebezpečnými okamžiky.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na