Tanec Praha 2019: Exotika z Indonésie a francouzská poetika

Sylvain Bouillet má pohybovou strukturu dokonale pod kontrolou. Dvojici stačí jedna dřevěná lavice a stolička, a pak volná scéna, na níž se pohybují obklopeni půlkruhem obecenstva. Významným artekfaktem jsou sluchátka a „chytrý“ telefon, ze kterého si na začátku chlapec pouští zřejmě oblíbenou hudbu. V performanci se několik okamžiků soustředí k akci otce směřující k odpoutání jeho pozornosti od technologie a plnému ponoření do fyzické hry, různými taktikami (zákaz, provokace, vzbuzení zvědavosti). V závěru však chlapec na hudbu začne tančit a otec už jen sleduje jeho zaujetí, jako kdyby uvažoval o rovnováze a uvědomoval si, že ne vždy nová technologie znamená jen zlo.

Především je performance malým pohybovým koncertem s rostoucí dynamikou, vážně nevážnou hrou, v níž se otec stává sám hrajícím si klukem. Sledujeme testování hranic, za které je možné jít, zřejmě je odpozorováno z reálného života a jen destilováno pro jeviště.  Chlapec není loutkou v rukou dospělého, ačkoli jej otec může snadno přenášet, protáčet ve zvedačkách, roztočit v odstředivém kruhu, manipulovat s ním. Jejich postavení na scéně je rovnoprávné. Malý performer si získává publikum svou bezprostředností, o pohybovém nadání nemluvě. Není závažím, je spoluhráčem.

Ti dva stále hledají průsečík harmonie, i když to třeba nedávají tak silně najevo, jako když oba stojí vychýlení z osy na stoličce a rovnováhu mezi nimi udržuje jen napnutá látka otcova trička. V impulzech k akci se střídají. Milou metaforou je, když chlapec ještě „nestojí na vlastních nohách“, ale kráčí pohodlně usazen na nártech svého otce. Trpělivě pozoruje, s prapodivnou moudrostí prostoty dětství, když je muž náhle vykolejen a marně se snaží ukotvit v klidu své roztřesené údy, nechce se nechat strhnout k nepředloženosti… Trpělivost je významný prvek.

Představení je perfektně vypointované a zanechává hřejivý pocit, že to s mezilidskými vztahy a problémy rodičovství v dnešní době ještě není tak hrozné, jak se někdy zdá.

Hledání rovnováhy a ticha

V duchu fyzického divadla se nesl i úplně poslední projekt, čtyři pohybové meditace francouzských performerů Marie Vaudin a Yoanna Bourgeoise, který je autorem performance Tentative Approaches to a Point of Suspention / Pokus přiblížit se mrtvému bodu. Pro ni byl vybrán prostor dvorany ve Veletržním paláci, kde mohli diváci performery následovat ke třem různým místům a objektům, kde umělci hledali za různých podmínek (neexistující) okamžik rovnováhy a zastavení.

Divadlo na pomezí instalace a akrobatického výkonu vtáhlo diváky pomalu a nenápadně, jako kdyby kolem sebe performeři bezděčně splétali jakýsi vír, přitahující publikum, zatímco jsou jím sami roztáčeni. Formou se zdají být jednotlivé výstupy velmi jednoduché, ale vynikají precizností a nenapnou pozornost diváka ani o vteřinu déle než po dobu naprosté koncentrace. Věřím, že realizace jednoduchého nápadu je náročnější a také vzácnější úkaz než složité kombinování a vrstvení vyjadřovacích prostředků. Nepochybuji, že navzdory jednoduchosti, je v této produkci použita dosti nákladná scénografie, umělci také sami sebe omezují tím, že pro performanci potřebují rozsáhlý prostor. Obrazy, jež divákům předkládají, mají společný motiv hledání a s jejich energií je snadné se ztotožnit.

První stanoviště je tvořeno velkou dřevěnou plochou, pod níž je ukryt rotační mechanismus. Dívka neudělá vlastně nic jiného než, že sedíc na její hraně, začne se na rotující plošině zvedat a postaví se tak, aby mohla co nejvíc využít vychýlení z osy s využitím překonání odporu odstředivé síly. Její pohyb je nevyhnutelně pomalý a rozvážný, od počátku je ponořena do plného soustředění, její tělo napjaté, hledá dokonalou pózu. Před dvěma lety se v rámci Festivalu tanečních filmů vysílala série miniatur o tanci a pohybu ve všedním životě. V jedné ze zpovědí se představovala mladá žena z nepříznivých sociálních poměrů, která klid a vnitřní klid hledala každý večer v zábavním parku, kam chodila na dlouhé minuty a možná hodiny balancovat na roztočenou plošinu. Aby našla vnitřní rovnováhu. Intuitivně došla ke stejnému principu jako naši francouzští umělci teoretickou analýzou.

Druhým objektem je podobná plošina, jež balancuje na jednom bodě a při sebenepatrnějším pohybu se může rozkývat jako vor na rozbouřeném moři. Úkolem performerů je přisunout ke středovému bodu, jímž je stůl, dvě židle, a v klidu posedět. Ačkoli tato konstrukce není otočná, i tak musí oba pro udržení rovnováhy postupovat téměř po milimetrech a jejich soustředěnost a absence jakéhokoli prudšího pohybu, způsobuje, že se divákům napětím tají dech, ačkoli se nedíváme na žádné nebezpečné akrobatické číslo. Spíše se nás dotýká vnitřní zpomalení, které si vybavuji jako fyzický zážitek jen ze sledování inscenace Last Touch Jiřího Kyliána. Oba výjevy pak spojují performeři v jeden princip, když na otočné ploše rozehrají situaci setkávání a odpouštění, v níž hraje zásadní roli rychlost.