Tanec Praha 2019: Exotika z Indonésie a francouzská poetika

Nedílnou součástí vystoupení je také živá hudba, která performanci uvádí a která pak provází poslední část. Harfenistka a zpěvačka Laure Brisa je také vystavena jako objekt, součást výtvarné koncepce. Závěrečný výstup provází minimalistická, ale citová hudba Philipa Glasse (Metamorphosis 2), kterou obvykle slyšíme v interpretaci na klavír, harfa dodává meditativním intervalům větší barvu a jakousi teplou lidskost. Performera sledujeme v jeho snaze stoupat na vrchol schodiště, kam ale nekráčí po stupních, ale nechává se hladce vynášet až na nejvyšší příčku pomocí trampolíny (jen pro to, aby se nakonec stejně sesunul až na zem, protože pád je nevyhnutelnou součástí výstupu na vrchol). Tuto část ostatně předvádí Yoann Bourgeois i v jiných modifikacích, například v Paříži v Pantheonu pod názvem Mechanika historie (2017) představil podobné schodiště a pružnou plochu v kruhovém tvaru, aby podpořil ještě více význam cykličnosti a návaznosti. Vrchol se pokoušela pokořit celá skupina tanečníků/performerů, takže smysl byl posunut od snažení jedince, který se stále vrací na počátek, k metafoře o lidstvu zacykleném v opakování chyb.

Na Tanci Praha byl ale centrem pozornosti jedinec. Mrtvý bod během poslední části performance se nenacházel před diváky, ale okamžik zastavení se tvořil přímo v každém z nich, při pohledu na lehkost pohybu, který vypadá jako filmový trik. Ano, je to novocirkusový trik, pečlivě nazkoušený a zacílený na citové rozpoložení a na vyvolání chvíle bezdechého obdivu. Ale má účinky prakticky terapeutické, protože pomáhá doslova odpoutat se od reality, což nám často jde spíše prostřednictvím úžasu než pevným soustředěním. Jinou formu soustředění a ticha si mohla po performanci vyzkoušet skupinka dobrovolníků, kteří byli přizvání ke hře o balancování na židlích. S nevinně vážnou tváří a jistě i vnitřním poťouchlým úsměvem ukazuje Yoann Bourgeois člověku, že hledat rovnováhu lze v každé činnosti, když je dostatečně zpomalená, ale že je to hledání odsouzené tak jako tak k nezdaru.

Celou performanci můžeme vnímat jako metaforu určité marnosti. Ve světě zmítaném velkými problémy, na které myslíme, i když se nás ještě osobně nedotýkají, i malým chaosem našeho osobního a pracovního života, žízní i ten největší dobrodruh po okamžicích zklidnění a absolutní rovnováhy. Zastavení uprostřed chaosu do jisté míry možné je, pokud člověk využije správně jeho fyzikálních vlastností, nejen těch, které se řídí newtonovskými zákony, ale i přeneseně. Tak jako performerka bezpečně stojí na roztočené plošině, když správně propočítá úhel naklonění těla. Zastavit v duchu myšlenky uprostřed hádky nebo nepřehledného jednání jedince někdy opravdu postaví stranou a vžene mu do mysli údiv nad tím, v jak nesmyslném kolotoči se to veze. Všichni hledáme rovnováhu, ale svět se nezastaví. Základní metaforou, kterou si tyto pocity vkládáme, je rotace a cirkulace, zdá se, že pro své příměry si člověk vždy intuitivně přisvojil základní fyzikální principy tohoto vesmíru, ještě dříve, než je dokázal popsat. Absolutní rovnováha, úplné zastavení v „mrtvém bodě“ je ideální stav, ale naštěstí nedosažitelný, protože absolutní zastavení znamená také stagnaci, smrt a nicotu. Přesto i proto nás stále přitahuje a marnost je náš úděl. Nesmí to ale vyzním pesimisticky, protože přibližování se ideálu čehokoli je velmi příjemná životní náplň.

Festival Tanec Praha 2019 skončil, jeho 31. ročník byl velmi úspěšný a podnětný. Byla navázána nová přátelství a spolupráce, vzácné okamžiky společného sdílení. Doba velkých hvězd tak trochu pominula, protože zásoba není nevyčerpatelná a není možné každý rok vozit NDT, Batshevu, Akrama Khana, Cloud Gate nebo další už na roky dopředu vytížené company. Člověk jistě na některé zážitky vzpomíná ještě léta. Ale i bez nich je každý ročník objevem nových tanečních světů nebo alespoň jejich střípků a ze všeho nejvíc potěší právě jeho schopnost sjednocovat. I když se neshodneme na vnímání či hodnocení, přece jsme se díky němu sešli. I to někdy úplně stačí.

Medium
Choreografie, tančí: Rianto
Dramaturgie: Garin Nugroho, Tang Fu Kuen
Scénografie, světelný design: Iskandar K. Loedin
Zpěv, živá hudba, hra na perkuse: Cahwati
Zvukový design: Yasuhiro Morinaga
Premiéra: 2016

White Gestures
Námět a koncept: Sylvain Bouillet
Dramaturgie: Lucien Reynès
Umělecký poradce: Sara Vanderieck
Performeři: Charlie Bouillet, Sylvain Bouillet
Světelný design: Pauline Guyonnet
Zvuk: Christophe Ruetsch
Produkce: Naïf Production

Tentative Approaches to a Point of Suspention
Koncept, scénografie, instalace: Yoann Bourgeois
Zvuk: Antoine Garry
Světla: Jérémie Cusenier
Kostýmy: Sigolène Petey
Technická produkce: Audrey Carrot
Inspice: Nico Anastassiou
Produkce: CCN2-Centre chorégraphique national de Grenoble – Direction Yoann Bourgeois and Rachid Ouramdane

části:

Huragan
Performer: Marie Vaudin
Výzkum a konstrukce: David Hanse, Nicolas Picot (C3 Sud Est), Hervé Flandrin

Fugue / Trampoline
Performer: Yoann Bourgeois
Hudba: Metamorphosis 2 (Philip Glass) / živá hudba / played in live by Laure Brisa

Dialogue
Performeři: Marie Vaudin, Yoann Bourgeois
Výzkum a konstrukce: David Hanse, Nicolas Picot (C3 Sud Est), Ametis

Hourvari
Performeři: Marie Vaudin, Yoann Bourgeois
Výzkum a konstrukce: David Hanse, Nicolas Picot (C3 Sud Est)