Tanec Praha 2025 (2): Budiž světlo: taneční divadlo jako satirický pohled do zákulisí

Vzletná anotace vůbec nenapovídá, že inscenace bude tak odlehčená a že je vlastně šípem satiry obráceným směrem dovnitř do divadelního provozu. Divákům otevírá zadní vrátka do prostředí, kam se obvykle nedostanou, a stírá vznešený nános nedostižné krásy tanečního představení, když ukazuje útrapy techniků, jejichž práce je sice viditelná, ale oni neviditelní. Nejde ale o nějakou performativní přednášku, to ne – je to chvílemi více a chvílemi méně stylizovaná, chvílemi více a chvílemi méně groteskní činoherně-taneční sonda. Zábavnější bude patrně připadat divadelníkům, kteří se z mnoha situacemi ztotožní, ale jistě i pro laika má odkouzlení své kouzlo. Civilní herectví vnášejí na scénu performeři či performující světlení designéři František Fabián, Matouš Ondra a Robert Štepánek a zvukový designér Václav Moule, současný tanec (a rozruch) pak Eliška Hulínská a Paulína Šmatláková.

O+

Představení, za jehož konceptem stojí také Honza Malík, nezačíná žádným postřehnutelným signálem, jako je zhasnutí světel v hledišti, každý z nás si ho tak může definovat v jiném časovém úseku… První část neodhaluje ještě, k jakým zvratům během představení dojde, působí jako civilně pohybová pocta skrytému zákulisí a jeho obhospodařovatelům, kteří ve tmě žijí jako permoníci. Bojují se zamotanými kabely, převážejí neustále odkudsi kamsi věže se světly, jeden rozbaluje nebo sbaluje baletizol, druhý mu uhýbá, třetí jednomu a druhému překáží, čtvrtý obdivuje, jak dokonale se mu povedlo namířit bodové světlo… Odhalené tahy, konstrukce, reflektory, žebříky a všude lana a kabely. Hodně, hodně kabelů. Vstup zakázán, nitro divadla vypadá jako prales. Ale pozvolna začínáme chápat, že pohyb mužů na jevišti není nahodilý, ale plánovaný a synchronizovaný, že jejich práce má vnitřní choreografii. Když přijde na řadu hudba, je tento tanec civilních techniků dotažen k dokonalosti, každý své každodenní úkony začne provádět do rytmu úryvků směsi melodií a útržků písniček všech myslitelných žánrů a stylů.

Blues střídá disco, Beatles black metal a nakonec přichází Mozartovo Requiem, se kterým se setmí a konečně je oddělen svět jeviště a hlediště od sebe. A technici lepí gafu do rytmu, otáčejí věže v předem daném metru, jeden neodolá a začne točit kabelem jako lasem… Srdce divadla tepe. A takhle vypadá – je složené z lidských postav. Už by toho začalo být příliš a myšlenka je jen tak tak přečerpaná a ohraná, když začnou hrát také světla. Tma se rozlije jako černé moře a na jeho hladině u stropu brázdí šero technik s přízračně osvětlenou tváří na nehlučné konstrukci jako fantom… Ponce. Zkouška bodového reflektoru, jako kdyby někdo najednou přinesl na jeviště obraz.

Režisér však nahrazuje poetiku satirou, když na jeviště vstupují tanečnice, které si chtějí prohlédnout připravená světla. Paulína Šmatláková se energicky pouští do sporu s váhajícími techniky. Víme z mnoha projektů, že je disponovanou, obzvláště plastickou tanečnicí, ale zde dostala prostor i jako herečka. Její historická vztekající se performerka připomíná naježené kotě, muži jsou před její zuřivostí bezbranní. Drobná performerka v obviňujícím monologu vytvoří z banálního nedorozumění a liknavosti pracovníků provozu aféru mezinárodního dosahu a nešetří ostrými slovy o bílých mužích, kapitalismu, kolonialismu a nových časech, zatímco její souputnice Eliška Hulínská improvizuje v prostoru a ohrožuje svými rozmáchlými variace sebe i techniku. Zažijeme i cosi jako tříminutový rychlokurz jevištních světel, protože performeři nám ukážou opravdu všechna.

Pasáž se strukturováním prostoru pomocí světla a stínu je vizuálně poetická, ale poněkud ji nechápu dramaturgicky. Choreograf v podstatě postavil krátkou variaci na Guide, ale nejsem si tak docela jistá, že to vůbec ví. Pokud je využití stejného principu modelace světelných ploch záměr a mělo jít o poctu minulému výzkumu (a že Věra Ondrašíková je v tomto druhu použití světla jako scénografického prvku se svým týmem u nás první, o tom jsem bytostně přesvědčena), pak o tom mohla padnout nějaká zmínka. Je to velmi funkční řešení, potřebujeme-li vytvořit prostorové iluze bez scénografie, a pokud divák tuto částečně interaktivní a iluzivní hru se světly a řezy plochou nezná, bude nejen okouzlen, ale i překvapen. Ale ráda bych k jeho užití na jevišti viděla trochu hlubšího důvodu, než jen že ukazujeme možnosti světelného parku divadla. Z pouhých obrysů těl pronikajících stěnami z dýmu se postupně stávají figury tančící, exhibice současného tance. Eliška Hulínská je energická i přirozená, Paulína Šmatláková ukazuje své obdivuhodné dispozice, jsou si sice esteticky blízko, ale přece odlišné.

Kaleidoskop situací složených v této volné kompozici však pokračuje a tentokrát se technici stávají pro dominantní tanečnici oběťmi, jež musí ztvárnit řadu živých obrazů z připravované choreografie, aby patřičné výjevy mohly být nasvíceny a fixován světelný scénář. A když tu nejsou žádní další tanečníci… Mytologické výjevy působí abnormálně groteskně, až by jednoho zajímalo, jestli není možné nějakou takovou šílenou choreografii opravdu realizovat. Tady by inscenace mohla klidně skončit jako rámcově vyprávěný příběh o tom, jak vzniká světelný design, následuje však ještě taneční douška, v níž je světlo koncentrováno do výseče v přední části jeviště a obě tanečnice se s krátkými pohybovými sekvencemi do této koncentrované záře vracejí. Světelní performeři zde už vstupují do skutečných duetů, odnášejí dívky ze světla reflektorů do tmy, ale tančící postavy se znovu a znovu vracejí, dokud světlo samo nevyhasne.

Inscenace je tak trochu ode všeho něčím. Je onou humornou sondou do divadelního provozu, který odkrývá, zároveň i neformální exkurzí do tvorby světelného designu – viděli jsme všechno kromě robotických světel, poznali směry, koncentrace paprsků, intenzity i barvy… různé technické fígle a triky k oklamání prostorového vnímání. Také dávku esteticky vedeného současného tance, který ale sám o sobě byl spíš separátní složkou. Největšího sepjetí pohybu a hudby bylo dosaženo na začátku, kdy rytmus a uměle strukturovaný pohyb vnikl živelně do prvotního civilního prostředí. Přes některé otazníky ale inscenace jako celek zafungovala, a především přinesla tolik potřebné odlehčení, kterého je v oblasti, kde se většinou zhmotňují těžká psychologická a společenská témata, skutečně málo.

Budiž světlo
Text, režie, choreografie: Simone Sandroni (IT/CZ)
Námět, umělecká spolupráce: Honza Malík
Světelný design: František Fabián, Matouš Ondra, Robert Štěpánek
Zvukový design: Václav Moule
Tvorba a interpretace: The Performing Tribe comp. – F. Fabián, Eliška Hulínská, V. Moule, M. Ondra, Paulína Šmatláková, R. Štěpánek
Kostýmy: Mariana Novotná
Produkce: Veronika Vavroňová / Tanec Praha, Honza Malík & 2VA z. s.
Koprodukce: TANEC PRAHA Festival, Johan z. ú./Moving Station Plzeň

První verze ve slovenském obsazení vznikla v produkci a pro Nu Dance Fest v Bratislavě v dubnu 2024. / The first version of the performance with a Slovak cast was produced by and for the Nu Dance Fest in Bratislava in April 2024.

Premiéra: 3. 6. 2025, 19:00, Moving Station, Plzeň

Psáno z představení 5. 6. 2025, divadlo Ponec, festival TANEC PRAHA 2025