Tanec Praha participativně, krátce i hororově

Pokračujeme v přibližování letošního festivalu TANEC PRAHA, který představil a představuje širokou škálu současného tance od velkých souborových inscenací po malé „chuťovky“ a dnes už snad i nezbytné zapojování publika. Pojďme si zatančit na nádvoří, seznámit se s originálním tanečním párem i se souborem, který ovládl Hudební divadlo Karlín.
Helene Weinzierl – It´s All About (Tanec Praha v Ostravě, foto KHfoto)

V performativní události It´s All about je publikum konfrontováno s interprety, vtaženo do děje, nebo spíše do tance a stává se samo součástí představení, jistě za předpokladu, že o to stojí. (Ano, někteří z nás si dovedou vytvořit tak účinnou auru, že se performer ani netroufne přiblížit.) Ačkoliv celé dění působí velmi uvolněně, neměl by se divák nechat zmást: je velmi strukturované a zdá se, že i samotná choreografie je celá daná a bude se lišit jen v detailech, respektive podle prostorové orientace. V Praze v Klementinu jsme tanečníky sledovali ze tří stran jako v malé aréně. V úplně volném prostranství by mohly vzniknout nové varianty.

Tři tanečníci se v aréně diváků objeví téměř jako náhodní chodci. Avizovanému textu předchází (po nezbytném procházení v předem určených trasách) rozehrání tří paralelních tanečních variací. Performeři odhalují své technické dovednosti, fyzické kapacity a individuality. Přitom se již od počátku snaží mírně koketně navázat s publikem kontakt, pokukovat do očí a nasadit mnohomluvné úsměvy. Trvá celkem dlouho, než se dostanou ke svým monologům, z nichž vykrystalizují jako odlišné osobnosti – někdo má rád pořádek a chce své okolí ochraňovat, někdo se zase snaží zaujmout narcistním vychloubáním, onen se zase drží cesty carpe diem. A tak se vlastně všichni utkávají o pozornost diváků, ale rozvíjejí přitom i interakce.

Helene Weinzierl – It´s All About (Tanec Praha v Ostravě, foto KHfoto)

Podaří se jim navnadit aktivnější diváky, aby začali tvořit řady propojených rukou a věnovali pohled svým sousedům. Daří se i většinu obecenstva nalákat do společného tance, který není nijak složitý, jednoduše klubový rave, rytmus a radost z pohybu. Publikum až udivuje svou spontaneitou, a nejsou v něm přitom z drtivé většiny žádné známé tváře. Rozšiřuje se zřejmě diváctvo současného tance i TANCE PRAHA samotného. Zajímavým dramaturgickým obratem je, že společným tancem performance nevrcholí, ale následuje další taneční pasáž, performerům dá dokonce práci usadit diváky zpátky na místa, protože očekávají, že diskotékové víření bude pokračovat.

Spíš než nějaké sofistikované sdělení nabízí choreografie, v níž se mimo jiné interpreti dohadují „o čem to celé je“, že rozvíjí nenásilně participativní formát. Struktura celé události, která by se mohla ze začátku zdát banální, nakonec vystoupí ve svém celku a i její délka je poměrně velkorysá. Pokud a dokud má publikum možnost se neúčastnit, což zde možné je, udržuje si svou svobodu a je rovnoprávnou součástí dění (někdy se v participativních aktivitách zdá, že je diváctvo spíše rukojmím umělců). Choreografka Helene Weinzierl ovládá představení zpoza zvukového pultu, stranou auditoria. Při dynamickém tanci se tanečníkům povede vykopnout z dlažby několik kostek, ale stopy po sobě mimoděk zahladí. Vstoupili do prostoru, aby ho oživili, a postupně se z něj zase nenápadně vytratí. Mezi jimi jako postavami lze samozřejmě vysledovat prvky souboje, možná i boje o moc, zajímavější je ale vzájemná pozice s diváky, vyjednávání, přijímání odpovědnosti za ně, prostor, soubor rolí, které performeři v danou chvíli zaujímají.


Olivia Court Messa – I Carry, You Hold (foto Šibenik Dance Festival)

Půlhodinová procházka nás dovede na Žižkov do divadla PONEC, kde se odehraje další představení, tentokrát sice ne participativní, ale opět s arénovým uspořádáním auditoria. I Carry, You Hold (tj. Já nesu, ty držíš) krátký duet, ale krátký proto, že je výjimečně fyzicky náročný, taková taneční jednohubka na večer, tanečně akrobatická. Olivia Court Mesa a Yochai Ginton, spolupracovníci na poli tance a choreografie a partneři v životě, rozehrávají duet, ve kterém tvoří alternativu k zažité představě, jak vypadá duet muže a ženy na jevišti. Většinu času je to totiž ona, kdo nese plnou váhu svého protějšku, v nejnepravděpodobnějších přechodech spolu tanečníci stále udržují kontakt. On trochu uzavřenější se svými pocity, ona s úsměvem a jakýmsi nadšením z adrenalinového výkonu, kterým oba procházejí. Představa křehké slabé ženy bere za své. Základem je kontaktní improvizace, ale je zřejmý vliv akrobacie a dalších pohybových technik. Yochai se pak v diskusi zmínil o tom, že pěstuje také argentinské tango, což dává jeho tělu ještě jiný princip koordinace a vcítění do taneční partnerky. Je zjevné, že oba tanečníci znají dokonale svou fyzickou konstituci a těžiště, takže kromě síly, která nespočívá ve velkých svalech, ale jejich plné funkčnosti, hraje v duetu velkou roli právě práce s těžištěm toho druhého. Oba jsou vytrvalí a skutečně se jim daří s lehkostí jejich vztah přetavit ve hru.

Někdo může v tom, že je žena s to svého partnera přenášet a manipulovat s jeho tělem, spatřovat její emancipaci, někomu se zase může zdát, že je na ni nakládána tíha a práce větší než ta, kterou odvádí muž. Je v tom ale také manifest svobody, pohybovat se tak, jak se páru chce, v podmínkách, které si tvoří sami a třeba i bez jakékoliv hierarchie, protože duet je událostí mezi nimi, kterou sdílejí, ale nevybízejí ke komentáři. Choreografie pojednává také o střídání v pozornosti, v unášení váhy života. Část choreografie je doprovázena Mozartovým klavírním koncertem č. 23 A Dur, který může současně evokovat choreografie jiných autorů, kteří jej využívají (jako Jiří Kylián v Petit Mort). Dvacet minut uteče velmi rychle, dřív, než se stačí vyčerpat pohybové prostředky a než by hrozilo, že se v duetu začne něco opakovat.


Peeping Tom – Triptych, The Missing Door and The Lost Room (foto Virginia ROTA, archiv souboru)

TANEC PRAHA vyvrcholil ve Hudebním divadle Karlín vystoupením belgického souboru Peeping Tom dvěma části fantaskní trilogie odhalující temná zákoutí lidské mysli. Na tom by nebylo pro současný tanec nic tak zvláštního, je to možná jeho dominantní námět. Ani to, že k zobrazení této skrumáže potlačených emocí, prožitků a nevyjádřených i nevyslovených pudů je použita metafora pokoje, z něhož vede řada dveří do temných komor, odkud může přijít kdykoliv cokoliv nebo kdokoliv. Ta metafora je totiž téměř prostinká. Fascinující na inscenaci je ovšem excelence účinkujících, režijní nápady, jednoduše vynikající provedení, které z jasného a nekomplikovaného motivu vytvoří celovečerní podívanou – a přitom bez uvedení poslední třetí části, která je příliš náročná na jevištní technologie.

Ocitáme se v hotelovém pokoji, kde možná došlo k vraždě. Anebo v něčí hlavě, kde se mysl úvahami o zločinu zabývá. Začínáme s bezvládnou postavou na podlaze, hostem v pozici jako bez vědomí a s hostinským, který s frenetickou rychlostí utírá podlahu nejen od stop krve. Hned zpočátku je využit vrcholně rychlý rytmus a dynamika, mrštnost a pohotovost těl se postupně jen stupňuje. Pohyby jsou vtipně doplňovány a konfrontovány se zvuky příslušející k jiným situacím či předmětům, aby vytvořily groteskní souzvuk a posunutí významů. Do výčepu vchází personál i podivné postavy, které se chovají abnormálně, ale zatím ještě v rovině reálných možností.

Peeping Tom – Triptych, The Missing Door and The Lost Room (foto Ginevra Piccinin, archiv souboru)

Kontaktní duety, akrobacie, izolace, rychlé uvolnění těla, bizarní tvarosloví. Inscenace je však výsostně divadelní a divák není fascinován jen pohybem. Tanečníci na scéně sami změní prostředí a druhé dějství se celé odehrává v ložnici, kde postavy nahrazují jedna druhou v bizarních situacích, které dohrávají s cizími partnery. Je to trochu jako vytříbená přehlídka neuróz i manipulativních technik. Setkáme se s párem jako vystřiženým z Plynových lamp (a že referencí na filmy je v inscenaci požehnaně – ale spíše na laciné horory), muž netečně stojí s vyděšenou ženou mezi bezvládnými těly, téměř před očima se mu mění partnerky, postel pohlcuje y vyvrhuje stále jiné spáče a my nemáme chuť přemýšlet o podstatě toho triku, protože by nám zkazil potěšení ze hry. Dveře lemující obě stěny diagonálně postavené místnosti, skrývají mnoho tajemství (a snadno si domyslíme, jak rychle musí technici v zákulisí měnit jejich prostředí, aby jedny dveře ve vteřině přestaly vést na balkon a otevřely se do šatní skříně, jiné vyvrhly z útrob šest postav a vzápětí zely do prázdna chodby, ve které skučí vítr. Stírá se vědomí toho, kdo je vzhůru, a kdo jen sní. Může mít noční můra sama noční můru? Uvažovali jste někdy o tom, že se sami sobě zdáte?

Peeping Tom – Triptych, The Missing Door and The Lost Room (foto Virginia ROTA, archiv souboru)

Nechybí hororové klišé mluvící hlavy bez těla nebo autentická bouře, pláč dítěte, jehož zdroj nelze objevit. Poskládány racionálně, samy o sobě, výjevy a náměty se stanou obyčejnými slovy a nevzbudí v člověku mnoho pocitů, ale na jevišti je tomu jinak. Divák se spolu s tanečníky propadne do noční můry, kterou čas od času prožije každý, byť ne tak nahuštěnou. Kdo někdy ve snu neotevřel dveře do prázdna, nebo se neocitl v situaci, kde neplatily přírodní zákony. Tady ale spíše než o noční můru jde skutečně o vnitřní potlačený svět, plný bojů o moc, tužeb po krvi a ovládání druhých, nebo se jen kumulují neurotické pohyby. A mnoho detailů rezonuje nezáměrně s naší zábavní kulturou (kdo si vzpomněl během představení na hlášku „Jak otevřu dveře, vypadne mrtvola“, ať zvedne ruku), je možné, že vtipné momenty vnímáme jako vtipné prostě proto, že máme zakódované bavit se vším a za všech okolností, když už jsme si jednou v historii vysloužili pro svůj národ přezdívku „smějící se bestie“.

Ať už se publikum spíše baví nebo bojí, kouzlo spočívá v detailech, v načasování, v pointách, v kombinacích pohybu a zvuku v podtržení nebo kontrastu, a ze všech těch detailů vyrůstá inscenace, která se pohybuje v rytmu spíše filmového než divadelního plynutí času. Proměny obrazů jsou skutečně někdy střihem a někdy jakoby prolnutím. Můžeme vzpomenout zamyšlení Alfréda Radoka, který před šedesáti lety psal o tom, jak je nutné začít na jevišti používat prostředky filmu a filmové znakovosti, protože se vnímání publika změnilo pod vlivem tohoto média, že je schopno pojímat realitu novým způsobem. A právě u Diptychu (Triptychu) belgického dua Gabriela Carrizo a Franck Chartier můžeme vidět příklad funkčního filmového jazyka na jevišti.

Což by samozřejmě všechno nestačilo, kdyby nebo výborných interpretů, kteří na závěr festivalu ukázali, že excelence v tanci není přežitek a ornamentální prázdnota, pokud existují choreografové (a režiséři! a dramaturgové!), kteří formu dovedou naplnit obsahem. Jinak se na jedné straně dostaneme k dekadenci a na druhé k rafinovanému zastírání nedostatku fantazie maskovanému za koncept. Tahle inscenace má navíc zásadní potenciál přilákat nové publikum, protože mu přinesla kus, který je řemeslně propracovaný, a přitom srozumitelný. Divák snad odchází lehce otřesen tím nahuštěním motivů, ale přece i s pocitem, že porozuměl, a to je v současném tanci skutečně důležité.


It´s All About
Umělecká režie a choreografie: Helene Weinzierl
Účinkují: Luan de Lima, Eli Hooker, Uwe Brauns
Světelný design: Peter Thalhamer
Hudební skladatel a aranžmá: Oliver Stotz
Produkce: CieLAROQUE/helene weinzierl a tanzimpulse Salzburg
Premiéra: 25. října 2018, Salzburg, ARGEkultur

I Carry, You Hold
Choreografie: Olivia Court Mesa
Účinkují: Olivia Court Mesa a Yochai Ginton (creative co-dancer)
Zvukový design: Roey Hason
Hudba: Wolfgang Amadeus Mozart/ Piano Concerto No.23 in A Major, K. 488: II. Adagio. Matthew Herbert / Titles
Kostýmy: Factory 54
Premiéra: Listoopad 2019, Curtain Up Festival, Israel

Diptych: The Missing Door a The Lost Room
Koncept a režie: Gabriela Carrizo a Franck Chartier
Performance: Konan Dayot, Fons Dhossche, Lauren Langlois, Panos Malactos, Alejandro Moya, Fanny Sage, Eliana Stragapede, Wan-Lun Yu
Umělecký asistent: Thomas Michaux
Zvuková dramaturgie: Raphaëlle Latini
Zvuková skladba a aranžmá: Raphaëlle Latini, Ismaël Colombani, Annalena Fröhlich, Louis-Clément Da Costa, Eurudike De Beul
Světelný design: Tom Visser
Scénografie: Gabriela Carrizo, Justine Bougerol
Kostýmní návrháři: Seoljin Kim, Yichun Liu, Louis-Clément Da Costa
Konfekční kostýmy: Sara van Meer, Lulu Tikovsky, Wu Bingyan (intern)
Technická koordinace: Giuliana Rienzi
Technici: Bram Geldhof/Ilias Johri (lights), Jonas Castelijns (sound)
Jevištní management: Thomas Dobruszkes (stage manager), Clement Michaux (stage assistant)
Na základě Adrift, vytvořeno s tanečníky NDT I: Chloe Albaret, Lydia Bustinduy, César Faria Fernandes, Fernando Hernando Magadan/Spencer Dickhaus, Anna Hermann, Anne Jung, Marne Van Opstal, Roger van der Poel, Meng-keWu, Ema Yuasa/Rena Narumi, with artistic assistance by Louis- Clément Da Costa, Seoljin Kim and Yi-Chun Liu.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments