Česká filharmonie brilantně zakončila sezónu pod širým nebem

• Úvod s Mozartem
• Instrumentální Bartók
• Muzikál i filmová hudba
• Kombinace žánrů na závěr

Úvod s Mozartem

Obavy z uspořádání open-air koncertu způsobuje zejména nepříznivá předpověď počasí a je pravdou, že 21. červen si s myšlenkou průtrže mračen pohrával. Naštěstí se ale počasí umoudřilo a ustoupilo důležitosti večera. Kromě nebezpečně vyhlížejících kaluží vylévajících se větrem ze střešní plachty pódia nebyl večer ničím narušen. Ani kontrabasová sekce touto nečekanou sprchou naštěstí nijak neutrpěla.

Koncert začal předehrou k Mozartově Figarově svatbě. Česká filharmonie pod vedením dirigenta Keitha Lockharta zvolila svěží, dobře zvládnuté tempo. Jako úvodní číslo zafungovala předehra jako vždy skvěle a otevřela menší mozartovské okénko, v němž posléze zazněly árie Dalla sua pace z Dona Giovanniho a Se all’impero, amici Dei z opery La clemenza di Tito. Obě byly po krátkém moderovaném úvodu, v jehož rámci vystoupil ministr kultury ČR Martin Baxa, předneseny mladým českým tenoristou Petrem Nekorancem.

První ze jmenovaných árií, která byla provedena i s úvodním recitativem, netradičně doprovázeným violoncellem (v rukou koncertního mistra Václava Petra), předvedl Nekoranec s výrazem sobě vlastním. Krásná práce s dynamikou, jistota v rejstříkových přechodech a obecně lehce nasazované tóny dodávaly celé skladbě to, co si žádala. Také druhé árie, náležitě kontrastní tempem i náladou, se sólista ujal s potřebnou vervou. Její náročnost byla ovšem posunuta na vyšší úroveň. Některé vydržované pasáže a koloratury daly Petru Nekorancovi trochu zabrat, ale drobné dechové potíže se podařilo mistrně zamaskovat. Ve vypjatých pasážích a v závěrečné codě naopak ukázal výbornou technickou stabilitu.

Instrumentální Bartók

Zpívaná čísla dále vystřídala hudba ryze instrumentální, a sice Rumunské lidové tance Bély Bartóka. Ty jsou k vyslechnutí v různých nástrojových úpravách, ale zřejmě nejznámější je právě ta orchestrální. Kratší šestivětá kompozice je, jako ostatně většina Bartókova díla, plná modality, neotřelých harmonií, rytmů a nejrůznějších nástrojových barev, vše ruku v ruce s výraznou folklorní esencí. Keith Lockhart dokázal spolu s hráči všechny zmíněné charakteristiky vystihnout téměř dokonale.

Open-air koncerty České filharmonie slouží mimo jiné k podpoře mladých nadějných interpretů. Cenu Jiřího Bělohlávka, která je s tímto spojena, získal minulý rok právě Petr Nekoranec. Vystoupení na open-air koncertu následující sezony je pak jednou z odměn připadajících laureátům. Pro příští rok toto privilegium náleží letošnímu oceněnému umělci, kterým je violoncellista Vilém Vlček. Cena mu byla na koncertě osobně předána Annou Fejérovou, manželkou Jiřího Bělohlávka a členkou komise rozhodující o vítězi soutěže.

Muzikál i filmová hudba

Po slavnostním předání ceny a uvedení další části koncertu vstoupil na pódium opět Petr Nekoranec a spolu s filharmoniky přednesl muzikálovou píseň Be My Love autorů Nicholase Brodszkého a Sammyho Cahna. Ač možná romantická sentimentální atmosféra tohoto kusu může na stoupence vysokého umění působit nepatřičně, interpretační nároky na sólistu a výrazově laděná jazzová instrumentace typická pro americkou muzikálovou a filmovou produkci 40. a 50. let mohou v lecčem překvapit. Pěvecký part, původně zpívaný slavným Mariem Lanzou, každopádně dominuje celé skladbě. Starší muzikály tohoto typu navíc z hlediska zmíněných interpretačních nároků v podstatě vyžadují klasické pěvecké školení. Nekoranec se pro tuto úlohu hlasově i vizuálně hodil a nebylo slyšet sebemenšího zaváhání ani v závěru skladby, kde je posledním tónem vysoké dvojčárkované „c“.

Poslední dvě čísla koncertu spojovalo (alespoň teoreticky) nadpozemské téma a společný název Contact. Nejprve filharmonici zahráli suitu složenou z hudby k takto nazvanému filmu amerického režiséra Roberta Zemeckise. Jeho dvorním skladatelem, a zároveň tedy autorem zde hrané hudby, je Alan Silvestri, renomovaný tvůrce filmové hudby, dirigent a držitel několika cen Grammy a mnoha nominací na mezinárodní ceny, včetně Oscarů. Hudba k filmu Contact rozhodně patří ke stěžejním Silvestriho soundtrackům, vedle Forresta Gumpa, Honby za diamantem, Polárního expresu, Návratu do budoucnosti, Predátora, Osobního strážce, mnoha filmů z produkce Marvel Cinematic Universe a dalších známých titulů. Také je zde slyšet typický Silvestriho rukopis a jeho cit pro výrazná témata a gradace.

Pokud je posluchač seznámen s touto kompozicí v původním znění, možná mohl v provedení Lockharta a České filharmonie postrádat větší plasticitu zvuku a dynamiku. V tomto ohledu ale může problém spočívat spíše v ozvučení orchestru. Jeho snímání mikrofony má totiž někdy za následek poněkud plochý zvuk, možná kvůli nasazení zvukové komprese, tedy v tomto případě nežádoucího zúžení dynamického rozsahu, přestože to z technického hlediska může být dobrý pomocník. Je ovšem samozřejmé, že venkovní produkce bez ozvučení a těchto doprovodných jevů nejsou realizovatelné. Pro on-line přenos navíc vše fungovalo velmi dobře. Na vrub zvukařů by ovšem mohly jít poměrně časté ruchy, které se ozývaly z aparatury.

Kombinace žánrů na závěr

Finální skladba koncertu komponovaná pro smyčcové trio a orchestr, nazvaná stejně jako v případě Silvestriho hudby, byla strhující. Skladatel Kevin Puts při jejím komponování spolupracoval s na koncertě přítomnými členy souboru Time for Three, vynikajícími, žánrově univerzálními muzikanty Charlesem Yangem (housle), Nicolasem Kendallem (housle) a Ranaanem Meyerem (kontrabas). O kompozici by se dalo říct, že je ryze postmoderní. Kombinuje různé žánry, od klasické hudby přes jazz, art rock, coplandovskou americanu až po typickou filmovou symfonickou hudbu. Přitom neztrácí nit a je hudebně kompaktní, i díky návratům témat.

V každé ze čtyř vět bylo možné nalézt jiné vyjadřovací prostředky. Úvodní a cappellový pěvecký vstup střídaly instrumentální plochy s náznaky tradičního „grossového“ střídání concertina a tutti. Zanedlouho se z orchestru linuly i poměrně avantgardní zvukové palety, které vzápětí přecházely v pasáže lehce připomínající Stravinského, Holsta i koncertní tvorbu Johna Williamse. Z toho si mohli posluchači vychutnat i trochu hudební exotiky, židovské melodiky a různých tanečních, nebo alespoň rytmicky výrazných momentů. I na v programu slibované návaznosti na tvorbu Bartóka došlo. Výkony všech byly výborné. Předně bylo samozřejmě zapotřebí obdivovat hráčskou techniku a hudební cit hostujícího tria. Orchestr ovšem nebyl ani v nejmenším pouhým doprovazečem.

Po krátkém proslovu členů tria Time for Three, v němž obdivovali práci dirigenta i orchestru a děkovali za podporu, zahráli ještě přídavek v podobě písně Vertigo Stevea Hackmana. Potvrdili v ní nejen svoji muzikalitu a otevřenost populárním žánrům, ale také své pěvecké kvality. Srdceryvná, emočně nabitá skladba byla umělecky sice odlišným, ale nenásilným a důstojným závěrem vydařeného koncertu a příjemným rozloučením s publikem.

Česká filharmonie • Open Air koncert
21. června 2023, 20:15 hodin
Praha, Hradčanské náměstí

Program
Wolfgang Amadeus Mozart: Figarova svatba, předehra k opeře, K 492 (5′)
Wolfgang Amadeus Mozart: „Dalla sua pace“, árie Dona Ottavia z 1. dějství opery Don Giovanni (4′)
Wolfgang Amadeus Mozart: „Se all’impero, amici Dei“, árie Tita z 2. dějství opery La clemenza di Tito (5′)
Béla Bartók: Rumunské lidové tance, Sz. 68 BB 76 (6′)
Nicholas Brodszky: Be My Love (4′)
Alan Silvestri: Contact, suita z hudby k filmu (světová premiéra) (8′)
Kevin Puts: Contact, koncert pro soubor „Time for Three“ (30′)

Účinkující
Time For Three
Charles Yang – housle, zpěv
Nicolas Kendall – housle, zpěv
Ranaan Meyer – kontrabas, zpěv

Petr Nekoranec – tenor

Česká filharmonie
Keith Lockhart – dirigent

Jitka Novotná – moderace