Tanec Praha: první várka Dance NEWs

  1. 1
  2. 2
Recitál pro lidské tělo sliboval první večer z programové řady Dance NEWs, která v rámci festivalu Tanec Praha představuje mladé tanečníky, choreografy, projekty, umělce hledající svůj výraz a zkoumající hranice možností, které jim dává tělo jako nástroj. Švýcarská tanečnice Yasmine Hugonnet v sólovém vystoupení Le Récital des Postures využívá své tělo spíše jako výtvarný objekt než hudební nástroj a zároveň s publikem rozehrává psychologickou hru. Co dalšího první série večerů přinesla?
Yasmine Hugonnet: Le Récital des Postures (zdroj tanecpraha.cz)

 

Přivykání intimitě
V prvních okamžicích divák netuší, jakým směrem se bude představení Yasmine Hugonnet ubírat. Tanečnice, oblečená v šedé nevýrazné barvě, schoulená na zemi tak, že nevidíme její obličej, je odosobněným objektem, především skrytá tvář je obrazem odtažitosti, která z člověka činí předmět. Pohyby jsou zprvu méně než minimalistické, trpělivost napínající, přesto cítíme, že na jejich provedení a na vyvážení těla, které se pohybuje téměř neznatelně nebo setrvává nehybně v póze, je vynaloženo velké množství energie. V této neviditelné hře napětí a drobných změn se divák noří do pocitu očekávání, nerušen zvukem, protože vystoupení není doprovázeno hudbou, ani vizuálními vjemy, neboť scéna sestává jen z bílého baletizolu a bílého horizontu.

Yasmine Hugonnet: Le Récital des Postures (zdroj tanecpraha.cz)

Z šedého obalu se konečně vynoří ženské tělo. Vlasy přes tvář stále zajišťují anonymitu a tanečnice se pohybuje zády k publiku, to znovu zbavuje její tělo jakékoli vyzývavosti nebo náznaku sexualizace. Tělo je pouhým objektem, zlehka se pohybujícím v prostoru. Ačkoli je v dnešní době nahota na jevišti v podstatě běžný jev napříč žánry a styly, málokdy se vyhneme emocionální reakci na ni, byť si to nechceme přiznat. Už nás nešokuje, protože není překvapivá a nečekaná, ale přesto člověka vždy konfrontuje s něčím, co v nás není uzavřené a zpracované, dotýká se otázek intimity, sebepřijetí, vyvolává uvnitř protichůdné pocity… Ale v tomto případě nikoli. Protože performerka pečlivě pracuje s mírou, kterou uvádí své tělo do pohybu a kterou skrývá jeho intimitu. Dávkuje ji po kapkách. Divák si na ně přivykne jako na naprosto samozřejmou součást scény, a když se pak setká i s jejím pohledem, nevyvede ho to z míry.

Sólo postupně nabývá na dynamice, energie uzavíraná v těle začne ovládat i prostor, vše v rámci přirozeného procesu – tančící tělo se stalo součástí prostředí, ve kterém se ocitlo. Některé pohyby, pózy či gesta a pohledy vzbuzují i odlehčený smích, který je vždy tím největším uvolněním. Práce s publikem je v podání Yasmine Hugonnet stejně obdivuhodná jako její schopnost nabídnout mu svou zranitelnost a otevřenost v kuse, který nakonec završuje v magickém kruhu světla jako čarodějka promlouvající k divákům skrz nehybné rty. Navzdory křehkému vzhledu má umělkyně na jevišti nad publikem velkou moc.


Pohledy do zákulisí

Izraelský choreograf Uri Shafir rozhodně nezapře svůj původ a zkušenost s metodou gaga. Projev izraelských tanečníků je specifický, rozpoznatelný, a přece tak těžko definovatelný. Jsou blízce spjatí se zemí, jejich pohyby jsou přesné, ale prosté okázalosti a ornamentů, nezabývají se detaily, ale čistou energií. Jsou jako raketa země-vzduch a je jim opravdu jedno, odkud a kam je energie vrhne. Těla jsou plastická, ohebná a v pravou chvíli se poddávají gravitaci. A přítomnost je pro tanečníky něčím tak pomíjivým, že je nejjednodušší si s ní hrát a zpochybňovat ji.

Uri Shafir: Somewhere In The Now (zdroj tanecpraha.cz / foto © Tamar Lamm)

Inscenace Somewhere In The Now je napůl choreografií a napůl instalací. Divák neví, která z těchto složek je tou, jíž má věnovat pozornost a kterou by měl brát vážně – pokud je tu vůbec něco, co by měl brát vážně. Na scéně se kromě tanečníků Uri Shafira a Ofira Yudilevitche nachází osm pohyblivých obrazovek a vizuální umělec Nimrod Alexander Gershoni, který je ovládá zprostřed jeviště proměněného v hi-tech point s uzlem kabelů a zařízení, která dokáží propojit obrazovky s počítačem, harddiskem nebo kamerou, jež je nedílnou součástí scény (mimochodem před několika lety se zdálo, že se žádná choreografie současného tance neobejde bez mikrofonu – dnes se neobejde bez kamery a živého promítání). Také zde se hraje hra, jejímž smyslem je znejistět diváka, zda má obsah představení považovat za vážné sdělení, nebo jen za nevázané veselí a nadsázku.

Při vší rozvernosti je ale v pozadí nápad promyšlený do detailů. Když z obrazovek zmizí změť barev, náhodných smyček vydávaných za umělecké dílo (to si dovolím opravdu považovat za mystifikaci), skládá se tu obraz, který může diváka zavést do synchronní reality, ale také do minulosti. Performeři se vydávají na toulku po jevišti i zákulisí, ale stěna z obrazovek může stejně tak ukazovat záběry z jiného času i z jiného prostoru. Všechno se smísí jako jeden obrovský postmoderní kaleidoskop.

Uri Shafir: Somewhere In The Now (zdroj tanecpraha.cz / foto © Tamar Lamm)

Co je to jiného než postmoderní brikoláž, vytrhující významy z kontextu a vytvářející nový absurdní celek? Letadla nad propastí poletující na postranních obrazovkách, k tomu filmová hudba Ennia Morriconeho, která je typickým produktem kulturního průmyslu své zlaté éry, k tomu absolutní realismus živě přenášených záběrů a choreografie bojující o své místo mezi ostatními médii. Divák tíhne k tomu sledovat poblikávající obrazovky, ze kterých na něj jeden z performerů promlouvá, a současně se vší mocí snaží nespustit z očí pohyblivé tělo druhého, který zatím rozráží prostor gesty a pády v pohybových variacích, jež si žijí životem nezávislým na tom, o čem je řeč. I když se mluví o existenciálních otázkách života a smrti. Protože v postmoderním pastiši nemá smrt své místo, mysl je neustále zaměstnaná novými dojmy, životem. Pohyb neudrží divákovu pozornost plně, možná choreograf také upadá příliš do schématu pohybové metody, jejímž je pedagogem, přece jen je míněna pro účely tréninkové, a ne jako materiál pro svébytné dílo choreografické. Jako celek však inscenace působí promyšleným dojmem, jde o chytrou hru s realitou, která poukazuje na svou vlastní relativitu.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Le Récital des Postures -Hugonnet (Tanec Praha 2017)

[yasr_visitor_votes postid="257165" size="small"]

Vaše hodnocení - Somewhere In The Now -Shafir (Tanec Praha 2017)

[yasr_visitor_votes postid="257168" size="small"]

Vaše hodnocení - Sobrelajuventud -Alonso ve spolupráci s interprety (Tanec Praha 2017)

[yasr_visitor_votes postid="257172" size="small"]

Mohlo by vás zajímat