Naléhavě teskné bylo Navy Blue belfastské choreografky Oony Doherty. Jevištní bytí podpořené klavírním koncertem Sergeje Rachmaninova a ve druhé polovině směsicí zvuků DJ Jamieho xx vytvářelo dojem hroucení hodnot v neuchopitelné nekonečnosti světa. Tanečníci se stali prototypy „jen“ člověka v lidském davu, tečky ve vesmíru. Představě napomáhala kostýmní jednota (Oona Doherty a Lisa Marie Barry). Indigo modrý kostým asocioval pracovní (až trestanecký) stejnokroj, mnohé synchronizované pohyby v matematicky dokonalém provedením odkazovaly k téže uniformitě, lépe soudržnosti.
Filozoficky potemnělý projekt vsadil na technicky vyspělá a vytrénovaná těla tanečníků, jejichž osobitost navíc vyvěrala nejen v sólových výstupech, ale i ze skupinových souher. Nerušila však, naopak obohacovala scénickou krajinu o odstíny osobností a individualizované projevy jejich prožívání. A to i tehdy, když se náhle objevili na scéně, „jen“ stáli v řadě, upínali zrak. Byl cítit strach, ne však beznaděj. Z určité perspektivy jako by byli pochodněmi, svým ohněm alarmující výpovědí o bezpráví a útlaku. Plynule přecházeli mezi akademickými baletními prvky a gestickou expresí, například z harmonicky provázané taneční smyčky přikročili k univerzálně zažitému gestu „vzdávám se“. Úsečný choreografický jazyk se rozpíjel v tavení pohybových variací inspirovaných klasickou akademickou technikou.
Zásadní změnu nastolil první výstřel. Následoval pád osoby v modrém oděvu k zemi. „Rozlila“ se pod ní modrá kaluž (projekce Nadir Bouassria). Rány se v různém časovém odstupu opakovaly, lidská těla klesala k zemi. Hra? Odkud kdo míří? Kde se skrývá nebezpečí? A co to je? Minimalisticky mrazivá byla tato část představení, trvat déle, zvrtla by celek patrně nad propast směsice šílenství, zoufalství, strachu. Bezvýchodná situace, v níž nic a nikdo neodklonil devastující salvy.
Vedle fyzické roviny se významně rozvinula i ta verbální. Zazněl reprodukovaný text, jenž otevřeně, zostra pojmenovával realitu krutosti, ptal se po zrodu mocenské zlosti, vyjmenovával milníky lidské „vyspělosti“, choreografka si dále například neodpustila zveřejnit náklady na vznik inscenace či nelehké životní a pracovní podmínky tanečníků. Text na poslech a posléze i na opětovné přečtení evokoval explozivní proud revoltujících myšlenek. Padala i předsevzetí naučit se, jak je důležité necítit se důležitý. A na čem vlastně v tomto světě záleží? Na lidském životě?
Třetí část představení se propadla do šera a prostorově se rozlila, tanečníci se přestali striktně držet vymezené taneční plochy. Rozhalili tmavomodré haleny a v paprscích reflektoru vždy zasvitla obnažená kůže přebíhajících a rotujících těl. Byli spolu, ač oproti jednolitým formacím roztříštění. Ať už odžívali prožité hrůzy, nebo se stali poselstvím naděje v neukončenosti cyklu světa, anebo oslavovali život po životě, jinou formu bytí, duchovní existenci… věděli o sobě a zanechávali za sebou hutně vyprávěnou stopu o lidské moci a nemohoucnosti, oddanosti a odevzdanosti, o zabitých touhách a důležitosti nebát se „to“ všechno pojmenovat. A možná i vykřičet. Kvality Navy Blue tkvěly v bezostyšné surovosti, cizelované taneční lexikologii a absolutní úspornosti.
Navy Blue
Choreografie: Oona Doherty ve spolupráci s tanečníky
Původní hudba: Jamie xx © by Universal Music Publishing Ltd.
Hudební produkce: William Smith
Použitá hudba: Sergej Rachmaninov
Spolupráce na textu: Bush Moukarzel
Video: Nadir Bouassria
Light design a technický ředitel: John Gunning
Scénografie: Nadir Bouassria
Kostýmy: Oona Doherty a Lisa Marie Barry
Tanečníci: Amancio Gonzalez Miñon, Andréa Moufounda, Hilde Ingeborg Sandvold, Joseph Simon, Mathilde Roussin, Kevin Coquelard, Sati Veyrunes, Thibaut Eiferman, Tomer Pistiner, Zoé Lecorgne and Magdalena Öttl.
Manažer: Gabrielle Veyssiere
Produkce: Jenny Suarez, O.D. Works Ltd – Gabrielle Veyssiere
Premiéra: 10.–13. srpna 2022, Kampnagel International Summerfestival, Hambourg
Psáno z představení dne 22.6.2023 v rámci festivalu Tanec Praha v divadle Archa.
