Tanec za času korony (8): Helena Arenbergerová nejen v přímém přenosu

Ve čtvrtek se konal první přímý přenos tanečního představení z divadla Ponec, choreografie Generace X, kterou vytvořil Michal Záhora. Divadlo Ponec zatím do svých streamů zařazovalo kvalitní záznamy inscenací, pořízené za přítomnosti publika, odvysílat představení z prázdného divadla v reálném čase je ovšem novinkou. Generace X je sólové vystoupení, jemuž předchází „sociologický happening“ Martina Buchtíka, který je zvyklý při popisování určitých typizovaných person, na kterých ukazuje sociální rozvrstvení zástupců oné generace X (dnešních čtyřicátníků), komunikovat s publikem. Choreografie je pak postavená na tělo tanečnici Heleně Arenbergerové, na jejímž výkonu absence publika na první pohled nezanechala žádné stopy. Jak na tanečnici působí vystoupení v prázdném divadle? A chybí citelně ona energetická odezva diváků?

Jako zkouška, při které se snažíš o svůj maximální fyzický výkon a prožitek. Po té dlouhé pauze tělo trochu vzdorovalo. Energetická odezva od diváků samozřejmě chybí, v hledišti je „pusto a prázdno“.

Podařilo se ti odpoutat se od nezvyklého prostředí a zapomenout na ně, žít v tu chvíli jenom pohybem? Je i několik momentů, kdy se díváš do publika…
Ano, jistě, mně nedělá problém si tam někoho představit. Při zkouškách se to dělá běžně.

Za normálních okolností – co se ti při Generaci X honí hlavou? Myslíš na choreografii a její správné provedení v prostoru, nebo jsou to pocity z jednotlivých situací, jako bys je skutečně prožívala?
Stejně jako ve čtvrtek, tak i jindy, vstoupím do prostoru a prožiji si ten celý „příběh“. Záměrně dávám do uvozovek, protože klasický příběh to nemá, je to taková emocionální mapa. Na choreografii nemyslím, to musí být zažité v těle, navíc některé části jsou sice prostorově nebo tematicky fixované, ale jak je pohybově naplním, je na mně. Takže jsem celým svým bytím přítomná tady a teď.

Obvykle sedím během sociologického happeningu mezi diváky. Včera jsem si dovolila hýbat se až do chvíle, kdy nadešel můj čas.

V jaké situaci tě zastihla koronavirová krize? Které projekty a spolupráce jsi musela přerušit nebo opustit?
Jako mnoha ostatním se mi zrušila nebo odsunula představení a zkoušení nového projektu, dva víkendové workshopy, letní taneční workshop, pravidelné večerní učení. Výuku na HAMU provozuji online – komunikujeme přes emaily, Zoom a natočila jsem pohybová videa různé délky a obsahu pro studenty a účastníky svého kurzu, jako inspiraci nebo pokud by se chtěl někdo zahýbat pod mým vedením.

Jaký má na tebe situace finanční dopad, mohu-li se zeptat na tvou sociální situaci? Máš rodinu, nebo jsi samoživitelka?
Jsem matka dvou předškolních dětí, ale samoživitelka nejsem, fungujeme jako rodina a manžel je naštěstí zaměstnán. Myslím, že řada lidí to má horší, pokud jsou oba OSVČ a nemohou teď vykonávat činnost nebo pokud díky této situaci byli propuštěni z práce. Já jsem OSVČ, pracuji na umělecké smlouvy nebo na DPP a k tomu mám jako živnost masáže. Jsem na půl roku osvobozena od záloh na zdravotní a sociální, požádala jsem si o ošetřovné a o jednorázovou podporu 25 000. Měla jsem mít teď na jaře až do léta hodně práce, takže mi to nenahradí příjmy, ale aspoň něco.

Všimla jsem si jednou tvého videa, kde venku u domu skládáš dříví v hlubokém plié, zdá se tedy, že tě ani nadhled neopustil?
Snad neopustil:-) Já se záměrně vyhýbám mediální masáži, zprávy a sociální sítě sleduji jen občas a trávím hodně času venku s dětmi a fyzickou prací. Máme velikou výhodu, že můžeme tenhle čas trávit mimo Prahu, v domě se zahradou a u lesa. Tam si nejde neužívat jara.

Tvoje další profese je masérství, stejně problematický obor. Dovedeš si představit začít ještě s nějakou třetí prací, tušíš, jaká by to mohla být, kdyby nebylo vyhnutí?
Ne, o tom teď neuvažuji, chci prohlubovat znalosti a zkušenosti v tom, co dělám, a ještě věřím, že to půjde.

Jak jsi se vyrovnávala se sociální izolací? Nouzový stav trvá už přes měsíc, i když se teď opatření budou uvolňovat, zvlášť pro tanečníky je to jistě zkušenost nová.
Trávíme nouzový stav se širší rodinou, sociální izolaci necítím a ponorce se snažíme předcházet tím, že si dáváme navzájem prostor být sami. A přes WhatsApp si povídáme s těmi, které teď nevidíme. Ale samozřejmě se na osobní setkávání moc těším. A těším se, až se začneme scházet na tanečním sále, protože online to opravdu není ono, na to je tanec příliš komplexní a jedinečný zážitek. Taneční lekce, trénink a zkoušení na sále se v domácích podmínkách nebo na zahradě úplně nahradit nedá. A online přenosem nejde nahradit osobní setkávání, při kterém se vytváří úplně jiná energie.

Vidíš na tom, co se odehrává i něco pozitivního?
Skoro v každé situaci lze najít něco pozitivního, záleží, jak se na to chceš dívat… To by bylo na delší povídání.