Taneční happening s Ultimou Vez

Vlámský soubor Ultima Vez je pravidelným hostem Divadla Archa už po léta. Jejich produkce obvykle diváky smetou ohromnou energií performerů, kteří se na jevišti vydávají ze všech svých sil a na kterých publikum visí obdivným zrakem s vnitřním přesvědčením, že takových výkonů není smrtelník schopen. A pokud je nevtáhne docela energie pohybu, pak to většinou zařídí živý hudební doprovod, který rozvibruje elektrickými kytarami i vybavení divadla.

Poslední projekt, který Ultima Vez do Prahy přivezla 8. a 9. března 2019, s prostým názvem Invited, je zcela z jiného soudku. Je postaven na principu participace, absolutního splynutí a propojení interpretů s diváky, kteří de facto diváky vůbec nejsou, pokud si vehementně neuhájí své nezávislé postavení – i pro to je ale potřeba konat značně rázně a rozhodně, tedy i odmítnutí účasti je vlastně svého druhu participací. Toto divadlo tak ve výsledku diváky postrádá, protože se performery stávají všichni. A samotní účinkující, kterých je pěkná řádka, patnáct, nejsou profesionály tanečního a pohybového divadla, rekrutovali se z množství otevřených workshopů, které režisér inscenace Seppe Baeyens pořádal. Vybral a zapojil zájemce všech generací, dokonale různorodou směs fyziologických typů a věku sahající od prepubertálního chlapce po osmdesátiletého důchodce. A diváci jsou zváni – invited – ke společné tvorbě tady a teď.

Interpreti jsou hostiteli a těmi, kdo určují strukturu večera. V jejich jednání chybí předvádění a soustředění na výkon. Už nejde o divadlo, ale o společenskou událost, happening, o odkrývání rituálu k oslavě pohybu a rovnosti, neboť interaguje každý s každým bez ohledu na generace. Divák je zde divákem jen asi tak, jak je divákem návštěvník taneční zábavy, který se právě drží stranou a není s ostatními v kole. Před začátkem produkce jsou návštěvníci personálem vyzváni, aby si odložili v šatně s důvěrou i všechny osobní věci, neboť by se neměli ničím nechat spoutat ve volném pohybu. To už je první krok do neznáma. V prostoru scény se pak všichni účastníci rozesazují po veliké spirále, a mohou jen hádat, jestli účinkující již jsou, nebo nejsou mezi nimi.

V nastalé tmě rozezvučí prostor krátký melodický motiv, k němuž se přidávají nové hlasy a zazní pod neviditelným stropem jako chorál. A pak už je vše v rukou nenápadných iniciátorů. Publikum si musí samo vyklidit prostor, rozesadit se v rituálním kruhu (který tak trochu evokuje i terapii) a pak se musí zapojit do společné akce. Já dobrovolnost popírám proto, že je tu ve hře psychologický aspekt, o kterém jako kdyby nikdo nevěděl, přinejmenším o něm tvůrci interaktivních projektů nemluví. Člověk se může do interakce pustit sice ze zvědavosti a z vlastního zájmu, ale právě tak i ze strachu, aby nebyl svými sousedy považován za zbabělce nebo nudného patrona, který kazí hru. Chcete být za toho kazisvěta a vidět oči všech ostatních v kruhu, jak vás provrtávají s nevyřčeným povzdechem „Bože, to je ale netýkavka…“? Hm? Nechcete, že ne? Sice jsme už dospělí lidé a neposmíváme se slabšímu jako děti, ale… Ne, to neznamená, že takovéto projekty a výzvy nejsou cenné, prospěšné, užitečné, že nenabízejí svého druhu katarzi, možná že mohou mít i terapeutickou funkci a přivést mnoho diváků k poznání sebe sama a k otevírání netušených možností ve vlastním nitru. Zřejmě jich je dnes silně zapotřebí, aby nás vytrhly z našich rutin i z bezpečného života, který si tvoříme na sociálních sítích. Ale nikdy není nic jenom usměvavé a sluníčkové.

Samozřejmě, že aktivity na scéně jsou kromě běhu v kruhu fyzicky vesměs zcela nenáročné. Performeři většinou jen svému protějšku z publika podají ruku, zavedou ho k některému z dalších kolegů, nechají ho krátce postát v prostoru a někdo jiný dotyčného odvede na jiné místo. Nebo se spolu trochu projdou nebo proběhnou, vedou ruku k letmému dotyku nebo k následování vlny pohybu paže, případně se celá skupinka rozeběhne po obvodu, aby se všem rozproudil v krvi adrenalin. Dbají na vyzvání všech. Složitější figury ale provádějí jen sami mezi sebou, a i když pak diváky zapojují do různého přenášení po scéně, není třeba se strachovat o bezpečnost, ač samozřejmě vynikne netrénovanost a neschopnost netanečníků zpevnit střed těla. Je to happening odhalující slabosti, a jejich odhalení vyžaduje velkou vnitřní sílu.

V jednom okamžiku pak opět diváci a performeři usednou k poslechu malého koncertu, o který se starají hudebníci, kteří mezitím seděli v pozadí a s pomocí kytary, bicích a neodmyslitelného mixážního pultu doprovázeli pohybové třeštění zvuky, ruchy, melodickými motivy a rytmickým doprovodem. Kouzlo společného poslechu uklidňujících, leč nepostižitelných melodií i stoupající dynamiky, vytváří z účastníků jednolitou skupinu. Pokaždé jinou, pokaždé s odlišnou vibrací, atmosférou, energií. Projekt je takovým stále probíhajícím výzkumem. Choreograf ostatně o návštěvnících říká: „Každé publikum je jiné, takže je jiné i každé představení. Pro mě je to o vytváření komunity – a každá komunita má i své outsidery. Vždycky vás překvapí někdo, kdo si užívá svých pět minut slávy a rozjede svoji vlastní show. Mám rád, když je publikum různorodé, vzniká pak zajímavější komunikace a představení lépe funguje.“ Škoda, že nebyly tyto produkce spojené s diskuzí, kde by si návštěvníci mohli s tvůrci a interprety hned sdělit čerstvé dojmy a trochu víc proniknout do smyslu celého projektu, který má silně sociální rozměr.

Invited je emočně silné dílo pro silného diváka-účastníka (ne, pojem divák, publikum je tady vskutku nedostačující). Pohybový materiál z logiky věci není objevný a překvapivý, konečně jde o prostředek, a ne cíl. Je to jazyk, kterým se dorozumí účastníci této taneční akce kdekoli na světě. Je to komunikační metafora, všeobjímající zážitek. Není to inscenace, je to událost odvíjející se v reálném čase. Mimo jiné důkaz toho, že pro skutečně silný zážitek a prožitek emočního napětí bude ještě hodně dlouho potřeba vstát od sebedokonalejší technologie lákající virtuální realitou a jít se dotknout živých lidí. A pravděpodobně to tak bude navždycky.

 

Invited

Režie a choreografie: Seppe Baeyens
Vytvořili a účinkují: Emile Van Puymbroeck, Luke De Bolle, Chisom Onyebueke Chinaedu, Leonie Van Begin, Rosa Boateng, Oihana Azpillaga, Ischa Beernaert, Esther Motvanya, Roel Faes, Trui De Mulder, Adnane Lamarti, Seppe Baeyens, Frank Brichau, Stephan Verlinden, Elisabeth Wolfs, Leon Gyselynck
Živá hudba: Stef Heeren, Kwinten Mordijck, Karen Willems
Dramaturgie: Kristin Rogghe
Scéna a světelný design: Ief Spincemaille
Kostýmy: Lieve Meeussen
Pohybový asistent: German Jauregui
Umělecký asistent: Wim Vandekeybus
Stage manager: Tom De With
Produkce: Seppe Baeyens / Ultima Vez (Brusel, BE)
Koprodukce: Koninklijke Vlaamse Schouwburg (Brusel, BE)

S podporou Tax Shelter measure of the Belgian Federal Government, Casa Kafka Pictures Tax Shelter empowered by Belfius
Scénografická inspirace pochází z instalace ROPE – Possibilities of Binding, která vznikla díky programu N.O.W za podpory extrapole, Fabbrica Europa, Indisciplinarte, Latitudes Contemporaines, Lókal, Mom/El Vivero, Trafó, wpZimmer.

Premiéra: 23. února 2018
Psáno z uvedení 8. března 2019, 20:00 hodin, Divadlo Archa