Taneční kritika období romantismu
Taneční kritika období romantismu je reprezentována především osobností Théophila Gautiera. Nicméně nebyl v tomto období jediným, kdo reflektoval taneční umění. Jsou známa také další jména kritiků, jako Jules Janin, Charles Maurice, Pier-Angela Fiorentin, nebo Delaforest. Všichni psali do nejrůznějších francouzských deníků a časopisů (Revue et Gazette Musicale de Paris, Le Moniteur, Le Figaro, Journal des Débats, Le Monde dramatique, Le Quotidienne, La Presse, Courrier républicain). Avšak nejen ve francouzském ale i v německém tisku lze díky tehdejšímu propojení evropského baletního světa dohledat reflexe romantického baletu (Allgemeine Theaterzeitung und Originalblatt für Kunst, Literatur, Musik und Mode, Theaterzeitung).
O kritikovi Charlesu Mauricovi víme jen tolik, že publikoval v Courier des Théâtres, kde se vyjadřoval urážlivě o tanečnici Fanny Elssler. O její postavě Lisy v baletu Marná opatrnost v roce 1840 napsal, že se svou tělesnou konstitucí a věkem úplně změnila význam tohoto baletu, protože takovou dívku, jakou stvořila ona, by nikdo nehlídal. V tomtéž roce se prý Maurice snažil příznivými kritikami získat manželům Perrotovým místo v pařížské Opeře, když vychválil jak Carlottu Grisi (Perottovu manželku) za její dar, kterým obnovuje baletní umění, tak i samotného Perotta za slastnou a moudrou choreografii v baletu La Favorita v pařížské Opeře.
Známějším tanečním kritikem se stal Jules Janin. Rok jeho narození se liší pramen od pramene; portál www.archiv.org uvádí rok 1804, Božena Brodská zase rok 1808. Dostupný Janinův životopis z roku 1874, jehož autorem je Alexandre Piedagnelten, uvádí také rok 1804. Janin pocházel ze Saint-Étienne z právnické rodiny. Studoval na Lycée Louis-le-Grand v Paříži a jako publicista začal publikovat velice brzy v novinách Le Figaro a Le Quotidienne. V roce 1830 se stal divadelním kritikem v Journal des Débats. I když byl literárně činným i v jiných oblastech, znám byl nejvíce právě jako divadelní kritik. Své články potom vydal v souboru Histoire de la littérature dramatice en France (1853-1858). Oženil se v roce 1841. Hodně cestoval a o svých cestách psal. Je autorem několika románů a novel.
Janin například popsal herecké schopnosti Marie Taglioni v její nejslavnější roli, v Sylfidě, když v Les Beautés de l´Opéra, ou Chefs-d´œuvre lyriques líčil Sylfidino umírání. Jindy zase vyzdvihnul Julese Perrota, když se o něm vyjádřil jako o jediném snesitelném tanečníkovi na světě. Dokonce hodnotil i balet Pâquerette, jehož autorem byl nejznámější kritik té doby, Théophile Gautier. V Journal des Débats mu Janin vytýkal nedostatek disciplíny ve skladbě libreta.
Po téměř celých čtyřicet let romantického baletu (30.–70. léta 19. století) vládl baletní kritice Théophile Gautier. Tento francouzský spisovatel, básník a dramatik se narodil 31. srpna roku 1811 na jihu Francie ve městě Tarbes, většinu života však strávil v Paříži. Nejprve studoval malbu a posléze přešel k poezii. Na počátku třicátých let se literárně odklání od poetiky romantismu a přiklání se k „l’art pour l’art“, k umění pro umění, které nemusí sloužit žádné politické nebo didaktické ideji. Záhy se stal profesionálním žurnalistou. Jeho kritické články o divadelním i výtvarném umění mu vycházely v časopise Le Monde dramatique, nebo v žurnálech La Presse (1836–1854), Le Figaro, Journal des Débats, Le Quotidienne, La Moniteur (1855–1868), La Revue de Paris, nebo La Revue de deux Mondes. Gautier ve svých článcích obdivoval nejprve tanečnici Fanny Elssler, a to až do příchodu Carlotty Grisi, tedy do roku 1840. Některé prameny tvrdí, že byl do Grisi zamilován, jiné, že jejich láska byla pouze platonická. Jistý vztah mezi nimi každopádně panoval, když měl Gautier dvě děti s její sestrou Ernestinou.
Théofile Gautier byl také libretistou; podle Brodské podnikl první pokusy o baletní předlohu pro Fanny Elssler a spolupracoval přitom s dramatikem Eugènem Scribem. Libreto se ale nakonec na jeviště nedostalo a později se ztratilo, takže ani název znám není.
Setkání s Carlottou Grisi přimělo Gautiera začít opět pracovat na libretu. Jeho první uskutečněný námět je předloha k baletu Les Willis/Giselle, který byl v jevištní podobě uveden 26. června 1841, a spolupracoval na něm se zkušeným libretistou Julesem-Henrim Vernoyem de Saint-Georgesem.
Následně napsal pro pařížskou Operu balet La Péri, jehož premiéra se udála 17. července 1843. Jako zdatný žurnalista a marketingový stratég Gautier předem anoncoval svoje dílo v tisku, aby si zajistil plné hlediště. Kritika se k baletu vyjádřila tvrzením, že balet postrádá originalitu, jednak pro přílišnou podobu úvodní scény se začátkem baletu La Révolte au serail, a jednak kvůli zdánlivě pasivní postavě Achmeda, která recenzentům zase připomínala postavu Jamese z baletu Sylfida. Hlavní představitelce Carlottě Grisi pak vytýkala nedostatky v hereckém výrazu. Naopak hudební složka Josepha Franze Burgmüllera a výkon tanečníka Luciena Petipy odborná veřejnost vyzdvihla. V součtu byl tento Gautierův balet přijat kladně.
Dalším baletem, tentokráte z vesnického prostředí 19. století, který napsal pro tanečnici Fanny Cerrito a tanečníka Arthura Saint-Léona, byl kus Pâquerette. Zde je v Gautierově tvorbě patrný tematický posun od nadpřirozeného světa vil k o mnoho realističtějšímu prostředí Flander. Nicméně téma snu z praktických důvodů v tomto baletu neopustil a zařadil jej na závěr jako velké finále, v němž sólisté znovu zatančili pas de deux. Snad kvůli nelogické změně dějiště z Flander na Maďarsko, snad kvůli příliš dlouhému maďarskému tanci, balet kritikou nebyl kladně přijat.
Pro Fanny Cerrito vytvořil Gautier i další balet Gemma, tentokráte na okultní námět. Po premiéře, která se konala 31. května 1854, se na Gautiera snesla, na rozdíl od choreografky Fanny Cerrito, která byla hodnocena kladně, vlna kritiky od mnoha jeho kolegů. Nejostřeji Gautiera atakoval Delaforest, jenž „prohlásil, že je žalostné, vidět francouzského literáta, který se snížil k tomu, aby vytvořil italské libreto.“
Předposledním Gautierovým libretem se stal Yanko, le bandite, balet se zbojnickou tematikou napsaný pro divadlo Porte Saint-Martin. Kritikou byl přijat kladně a hrál se na jaře roku 1858 celkem dvaadvacetkrát.
Poslední libreto Gautier sepsal s Ernestem Reyerem na námět indické básně Šakuntala. Pod stejným názvem se také balet o dívce Šakuntale, která měla dítě s králem, jenž ji zavrhl, uváděl. Kritika balet přijala a pozitivně hodnotila především tanečníky – Amalii Ferrarisovou, Luciena Petipu a Louise Méranta.
Théophile Gautier se stal nejvýznačnějším kritikem divadelního umění v Paříži v období romantismu. V roce 1855 začal vydávat své články v Moniteur universel, kde působil již zmíněný hudební kritik Pier-Angelo Fiorentino, který Gautierovi „přebral“ baletní představení. Gautier se k reflexi baletního umění vrátil až po jeho odchodu v roce 1864 kritikou baletu Némea. Zemřel 23. října 1872.
Literatura:
BRODSKÁ, Božena. Romantický balet. Praha: AMU, 2007.
MARKOVIČOVÁ, Oľga. Dejiny tanca a baletu. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladatelstvo, 1985.
RICHARDSON, Joanna. Théophile Gautier, his Life & Times. London: Coward-McCann, 1959.
SIBLÍK, Emanuel. Tanec mimo nás i v nás. Praha: Nakladatelství Václav Petr, 1937.
https://archive.org/stream/paqueretteballe00parigoog#page/n3/mode/2up
https://en.wikipedia.org/wiki/Jules_Janin (This article incorporates text from a publication now in the public domain: Chisholm, Hugh, ed. (1911). Encyclopædia Britannica (11th ed.). Cambridge University Press.)
https://www.britannica.com/EBchecked/topic/227288/Theophile-Gautier
https://www.enotes.com/theophile-gautier-essays/gautier-theophile/joanna-richardson-essay-date-1958
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
