Tannhäuser v Semperově opeře
Kam jinam by se uvádění tohoto díla hodilo, nežli do Semperovy opery v Drážďanech. Vždyť zde měl Tannhäuser premiéru v nově postavené budově podle návrhů Gottfrieda Sempera a za osobního Wagnerova řízení 19. října 1845. Pro Saskou státní operu je to dílo kmenové, které je prakticky jen s menšími přestávkami stále na repertoáru.
Je třeba také konstatovat, že každá nově nastudovaná inscenace v tomto divadle se hraje delší řadu let, což má z provozního a nakonec i uměleckého hlediska určité výhody. V současnosti hraný Tannhäuser má věk gymnaziálního studenta. Jeho premiéra se totiž objevila na jevišti legendárního divadla 29. června 1997, tedy před sedmnácti lety. Od té doby je to šedesáté sedmé představení. Měl jsem to štěstí, že jsem tehdejší premiéru viděl a až do dneška navštívil během let asi deset repríz této produkce. Samozřejmě, tehdejší inscenační pojetí se může zdát po letech již poněkud zastaralejší, ale hudebně je vynikající. V inscenaci se vystřídala celá plejáda nejrůznějších dirigentů a pěvců i těch nejzvučnějších jmen.
Drážďanské provedení vychází z takzvané pařížské verze, ve které je po předehře v prvním dějství přidána baletní hudba. Pro uvedení v Paříži tam po skladateli chtěli, aby balet byl ve druhém dějství. Na to však Wagner nepřistoupil a vkomponoval jej na začátek. Tato verze je v divadelní praxi používána podstatně méně. V kontextu uvádím, že u nás byla hrána v nastudování dirigentem Jaroslavem Vogelem v padesátých letech v tehdejším Smetanově divadle. Během šesti let to bylo čtyřicet šest krát! To by u nás současně nebylo možné.
Režie velmi známého a žádaného Petera Konwitschneho (syn legendárního dirigenta Franze Konwitschneho) jsou vždy vzdáleny tradičnímu klasickému pojetí. Jeho výklad Wagnerova díla ale patří k tomu „umírněnějšímu“ oproti některým dalším. Konwitschny nenechal v úvodním obraze bakchanále ve Venušině sluji předvádět tradičními baletními páry také kvůli podobě scény (Hartmuth Meyer), připomínající půlskořápku ořechu. Ta je nakloněná v nejpřednější části jeviště ve vlastním zúženém portálu směrem do hlediště a je rozevírací na dvě půlky.Na ní se v erotických hrátkách pohybuje dámská část sboru v červeno-oranžových kostýmech (Ines Hertel).
Bakchantky se klouzají po vnitřní straně půlkulaté dekorace a pohrávají si se středně velikými loutkami, upomínajícími postavu Tannhäusera. Nechybí ani lesbické páry. V tomto prostředí symbolicky jednoduše znázorněné Venušiny jeskyně probíhají herecké akce Tännhausera s Venuší. Je přitom evidentní, jak vynikající akustiku zdejšího hlediště takto uspořádaná dekorace zvukově ještě dále vylepšuje.
Představitel Tannhäusera, Američan Stephen Gould by ale svým velkým a ve všech polohách znělým „helden“ tenorem uzpíval i daleko větší prostor. U tohoto, dnes snad nejlepšího současného představitele tak náročné role, bych se rád zastavil. Před dvanácti lety jsem se vypravil podívat na představení Wagnerova Tannhäusera do operního divadla v rakouském Linci. Byl jsem nesmírně překvapen výkonem mladého, pro mne naprosto neznámého Američana v titulní roli. V programu jsem se dočetl, že se jmenuje Stephen Gould a je členem místního ansámblu. Jeho hvězda potom stoupala strmě vzhůru a setkal jsem se s ním o řadu let později na jevišti Semperovy opery v Drážďanech právě v Tannhäuserovi. A bylo vidět, jaký pokrok udělal. Gould již zpíval i na dalších velkých evropských jevištích. Do Drážďan se ale vracel a tak jsem ho měl možnost slyšet například v titulní roli Verdiho Otella. Před šesti lety jsme jej s kolegy Pražské společnosti Richarda Wagnera zastihli opět v Drážďanech a všichni jsme byli jeho výkonem vskutku ohromeni. Se svým hlasem si bezproblémově pohrával a bylo vidět, jak vše zpívá s radostí, nebylo na něm znát sebemenší únavy. Zrovna tak to bylo teď v říjnu, kdy souběžně účinkoval v Drážďanech jako Florestan v Beethovenově Fideliovi. 
Jako Venuše se tentokrát představila dnes již známá interpretka wagnerovských partů Alexandra Petersamer, která ji zpívala mimo jiné také v Bayreuthu. Její dramatický a ve všech polohách znělý hlas je jistý i v těch nejvyšších polohách.
Tannhäuser opouští definitivně Venusberg, na Zemi jej vítá pasáček ztvárněný jako anděl, který kráčí nahoře po okraji scény – skořápky a zpívá svůj krátký výstup o Vesně sestupující do údolí. Celý tento výstup předvedla mladá členka souboru, Američanka Emily Dorn rovněž výtečně. Ozývají se lesní rohy a objevuje se lovecká družina s minesengry, Wolframem a Landkrabětem. Vítají svého dřívějšího druha a přemlouvají jej, aby šel s nimi. Na váhajícího Tannhäusera pak kouzelně zapůsobí krásná Wolframova fráze „Bleibt bei Elisabeth“…. Je to jako zaklínadlo a následuje Tannhäuserovo roztoužené „Elisabeth. O Macht des Himmels…“ a v následujícím ansámblu jásavé a nedočkavé „Zu ihr! Zu ihr! Oh, führet mich zu ihr!….“, všichni pak symbolicky společně v řadě a jakoby na koních odcválají na Wartburg.
Hned zkraje by si býval zasluhoval jmenovat mladý dirigent Cornelius Meister, který věhlasnou Staatskapelle řídil tentokrát. Kvalitu orchestru, nyní vedeného Christianem Thielemannem, je zbytečné podrobněji komentovat, je vždy prvotřídní. Je ovšem třeba si uvědomit, že inscenaci, nastudovanou před více než půldruhou desítkou let a od té doby dirigovanou dlouhou řadou nejrůznějších dirigentských osobností, není vůbec snadné převzít. Mladý, čtyřiatřicetiletý Meister má za sebou již bohatou profesní dráhu jako šéf operních souborů a orchestrů, vede ORF rozhlasový orchestr ve Vídni a v Drážďanech debutoval před dvěma lety v Bergově Lulu. Zpočátku se mi zdálo, že jeho tempa byla poněkud pomalejší, ale to se později srovnalo a bylo znát, že si s Wagnerovou hudbou dobře rozumí.
Druhé dějství drážďanského Tannhäusera se odehrává na otevřeném jevišti prakticky bez dekorací, jen se strmým schodištěm v pozadí. Dle libreta to má být síň na hradě Wartbugu. Středem kráčí rozjásaná Alžběta a zpívá svou vstupní árii Dich teure Halle, grüss ich wieder… Setkáváme se poprvé s velmi sympatickou blondýnkou příkladného křestního jména Elisabet Strid ze Švédska, která vládne jasným, kulatým sopránem výtečně znějícím ve vyšších polohách. Dnes je velmi žádanou hlavně ve Wagnerových dílech; setkal jsem se s ní před čtyřmi lety v norském Oslu, kde zpívala právě Alžbětu v netradiční inscenaci režiséra Stefana Herheima. Zpívala tehdy výtečně a jejím partnerem v úloze Tannhäusera byl vynikající Američan Gary Lehmann. Elisabet Strid byla mimo jiné také výtečnou představitelkou Dvořákovy Rusalky hned na několika jevištích, včetně Kapského Města.
Vraťme se zpět na drážďanské jeviště. Po následném setkání s Tannhäuserem se Alžběta potkává se svým otcem, thüringenským landkrabětem Heřmanem. Zde se již plně může uplatnit svým krásným basem Georg Zeppenfeld, další ozdoba představení. Člen drážďanského souboru má za sebou právem světovou operní kariéru, zejména v dílech Richarda Wagnera. Namátkou vzpomínám na jeho bayreuthské vystoupení v roli Jindřicha Ptáčníka v Lohengrinovi před pěti lety, v Drážďanech zpívá třeba Dalanda v Bludném Holanďanovi, za zmínku určitě stojí i jeho Banquo ve Verdiho Macbethovi.
Nastupuje veliký, dokonale sezpívaný a skoro stočlenný sbor pod vedením Argentince Pabla Assanteho, ostatně jeho mužská část se již uvedla dokonalým zvukem ve zpěvu poutníků v prvním jednání. Na strmém schodišti sestupuje dlouhá řada trubačů k slavnostním úvodním fanfárám soutěže.
V následném zápase pěvců máme možnost naslouchat první soutěžní písni, zpívané Wolframem z Eschenbachu, jehož představuje Marcus Butter. Rakouský baryton příkladné pěvecké techniky, majitel velmi pěkného, leč ne nijak velkého hlasu jemného zabarvení, vytvořil globálně přesvědčivou kreaci své postavy. Představitelé ostatních pěvců Simeon Esper, Aron Pegram a Tomislav Lučić – snad s výjimkou skvěle znělého Bitterolfa Tilmanna Rönnebecka – podali své role standardním způsobem. Děj dramaticky graduje až k nesouhlasné bouřlivé Tannhäuserově reakci jeho přiznání k vášni, jak ji poznal v říši Venušině oproti lásce vznešené a ctnostné vzývané v umírněných písních Wolframa nebo Waltera von Vogelweide. Zdrcená a nešťastná Alžběta zachraňuje Tannhäusera před hněvem všech přítomných, požadujících jeho smrt. Všemi je nakonec vyřčen ortel jeho záchrany poutí do Říma za odpuštěním. Tannhäuser se po svém zvolání „Nach Rom….“ připojuje k zástupu poutníků směřujících do věčného města.
Poslední dějství se pak odehrává v podstatě na forbíně, kde Alžběta čekající a marně hledající v zástupu poutníků vracejících se z Říma Tannhäusera, zpívá svou nádhernou vroucí motlitbu k Panně Marii. Žalem zdeptanou Alžbětu Wolfram utěšuje svojí legendární písní o Večernici. Árie Abendstern vyšla Markusu Butterovi velmi procítěně a sugestivně. Alžběta si v jeho náruči přejíždí mečem po žilách a tak si bere život.
Z Říma se vrací unavený Tannhäuser a Stephen Gould celé dlouhé vyprávění o cestě za odpuštěním zpívá bez jakýchkoli problémů či forze. Nedosáhl u papeže odpuštění a tak se chce vrátit zpět k Venuši. Ta se zjevuje s lahví alkoholu v ruce, podává mu ji a láká ho zpět do světa rozkoše. Když však Tannhäuser uzří mrtvou Alžbětu, vše se v něm zlomí, zavrhuje svět požitků a v jejím chladném náručí si mečem podřezává hrdlo a umírá. Venuše stojí v bezprostřední blízkosti nad nimi, jakoby pociťovala pohnutí a soucit s nimi. Tannhäuserovou smrtí je posvěceno jeho vykoupení. Sbor poutníků přináší od papeže zelenající se větev a za mohutného chorálu se závěrečným Halleluja! Halleluja! příběh končí. Obecenstvo je pochopitelně nadšeno a velikým aplausem odměňuje všechny účinkující, následuje dlouhá série opon. Zase jeden hlavně hudebně skvěle provedený Wagner. Poslední představení v této sezoně je možno zhlédnout v pátek 31. října.
Richard Wagner:
Tannhäuser
Dirigent: Cornelius Meister
Režie: Peter Konwitschny
Scéna: Hartmut Meyer
Kostýmy: Ines Hertel
Sbormistr: Pablo Assante
Dramaturgie: Werner Hintze
Sächsische Staatskapelle Dresden
Sächsischer Staatsopernchor Dresden
Sinfoniechor Dresden e.V. – Extrachor der Semperoper Dresden
Premiéra 29. června 1997 Semperoper Drážďany
(psáno z reprízy 12. 10. 2014)
Landgraf Hermann – Georg Zeppenfeld
Tannhäuser – Stephen Gould
Wolfram von Eschenbach – Markus Butter
Walther von der Vogelweide – Simeon Esper
Biterolf – Tilmann Rönnebeck
Heinrich der Schreiber – Aaron Pegram
Reinmar von Zweter – Tomislav Lučić
Elisabeth – Elisabet Strid
Venus – Alexandra Petersamer
Ein junger Hirt – Emily Dorn
Vier Edelknabe – Gabriele Berke, Monika Harnisch, Anke Althoff, Annett Eckert
Foto Matthias Creutziger, Pavel Horník
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
