Rodin Borise Eifmana jako smršť emocí

  1. 1
  2. 2

Do Prahy po několika letech zavítal v rámci svých zájezdových aktivit známý soubor ruského choreografa Borise Eifmana. Ve Státní opeře se představil s moderním baletem zobrazujícím vztah proslulého francouzského sochaře Augusta Rodina a jeho múzy i souputnice na poli umění Camille Claudel. I bez sebemenší znalosti Rodinova života a díla se diváci mohli lehce zorientovat v inscenaci, která nešetřila emocemi a vypjatými gesty. Balet má dva rovnocenné hrdiny, jejichž soužití přibližuje. Camille Claudel byla Rodinovou žákyní, milenkou, múzou, spolupracovnicí, jíž je připisováno i spoluautorství některých prací. Nepodařilo se jí ale získat si jej jako životního partnera natrvalo a jeho umělecká sláva nakonec předčila tu její, několikanásobná ztráta tak vyústila v duševní chorobu, se kterou dožila v zapomnění.V díle Borise Eifmana se mísí vlivy a školy a Rodin je příkladem sloučení několika uměleckých světů. Někde se mezi nimi objeví viditelný šev. Inscenace je vystavěná jako divadelní drama s expozicí, dějem směřujícím k vyvrcholení i epilogem. Jde o drama osobností, klasický milostný trojúhelník, jehož hlavními aktéry jsou ale postavy romanticky rozervané a citově nevyrovnané, jejichž vztah se vymyká běžnému prožitku, takže je tento kus nutné stejnou měrou tančit jako hrát. Uplatní se i sbor čítající dvanáct párů dalších tanečníků, který odkazuje k tradičnější formě baletu. Formálně inscenace čerpá z tvarosloví skutečně západního moderního tance, na druhé straně je způsob podání psychologie postav schválně citový a tím připomíná hereckou techniku ruských baletních umělců, kteří ronili slzy i na zkouškách na sále. A touto citovou exaltovaností může nepřipraveného diváka, zvyklého dnes hledat psychologii postav spíš pod povrchem, trochu zaskočit.Inscenaci otevírá neutěšená scéna z psychiatrické léčebny, kde si své neviditelné sny a představy žije skupina dívek, jednou z nichž je někdejší sochařka Camille Claudel. Chladná konstrukce v pozadí scény připomínající industriální prostor podtrhuje melancholii výjevu. V muži, který vstupuje na scénu, samozřejmě snadno uhodneme Rodina, jeho marná snaha upoutat ženinu pozornost a komunikaci je vlastně příběhem v kostce, dívky pomalu rytmicky kráčející ve spirále pryč z jeviště jsou zneklidňujícím symbolem zmařeného vztahu. Ten s hlavními aktéry projdeme skutečně krok za krokem. Se sochařem a jeho naturelem se seznámíme v dynamických sólových výstupech, které jej představí jako muže plného energie, jež se ale probouzí nekontrolovaně, neusměrněně a bouřlivě. V baletu se vesměs střídají žánrové výjevy ukotvující děj v čase a prostoru s obrazy, v nichž postavy ohraničuje pouze bodové světlo, a my sledujeme jejich expresivní tanec.

V Rodinově ateliéru pracují pomocníci, ztvárnění zřejmě s úmyslnou nadsázkou, a střídají se modelky, které však nejsou vždy ochotné stavět se do požadovaných póz – Rodin (v první obsazení energický a astenický Oleg Gabyšev) je ztvárněn jako manipulátor, jenž jako s hmotou pracuje s lidským tělem. Eifman sám přirovnává choreografickou práci k sochařství, takže tu vlastně vytváří obraz svého světa. Když se jeho hrdina dotýká údů cizích těl, aby je tvaroval do fantastických póz, díváme se na stejný proces, jaký prožívá tvůrce tanečních póz. Když se na scéně objeví Camille (pružná černovláska Lyubov Andreyeva), dobrovolně a tvárně se vkládá do jeho rukou. Gesta a doteky dostávají větší vřelost a měkkost a pozvolné sblížení v duetu utlumí u obou onu protagonistů na chvíli tu velkou expresi. Camille a August jsou zpodobováni jako spolutvůrci soch a sousoší, jež společně formují z těl tanečníků rozestavěných na podstavci. Choreograf se snažil co nejdetailněji reprodukovat skutečné Rodinovy skulptury.Drama vztahu se přiostřuje, když do děje vstupuje představitelka Rodinovy stálé partnerky, později manželky Rose Beuret (Julia Manželes). Nejprve se objevuje jako úslužná partnerka a hospodyně, aby vzápětí překvapila také vzrušeným a vášnivým projevem. Ke střetu obou žen dochází až ve druhé polovině večera ve scéně, jež jako by byla parafrází na pas de trois ze Sylfidy, kdy se do tance dvou partnerů vměšuje třetí žena a vnáší napětí. Sóla ani duety nemají pevnou strukturu, pohyb plyne v souladu s náladou, která je podbarvovaná hudbou impresionistů a romantiků – tvoří ji výňatky děl Ravela, Saint-Saënse a Masseneta zkombinované v některých vypjatých místech s konkrétními zvuky. První polovina baletu je zpodobením vzkvétajícího vztahu a plodné spolupráce umělce a jeho múzy.Velké city jsou stále vyjadřovány velkými gesty, a to ve všech směrech. Co chvíli vidíme doširoka rozpřažené paže, většina pohybů je vedená velikou silou a švihem, ať už mluvíme o pažích, nohou, jež se ocitají se záhadnou rychlostí v neuvěřitelných úhlech vůči tělu, či stylu skoků v prostoru. A ačkoli by to snad sám autor tak neviděl, demonstruje i princip kontrakce a uvolnění, ale vše v mnohem větších dimenzích. Velké jeviště Státní opery tak tak stačí jako prostor pro všechny skoky a veškerou energii, kterou tanečníci do svých výstupů vkládají. V duetech zaujmou zvedačky a partnerská souhra je zcela nezpochybnitelná, ale stále na ní plí trochu teatrálnosti. Jako odlehčení děje se objevují čas od času žánrové scénky, kde se některé postavy chovají téměř jako karikatury, například groteskní kritici v zelených žaketech s naddimenzovanými gesty.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Eifman: Rodin (Eifman Ballet)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na