Tannhäuser v Semperově opeře

  1. 1
  2. 2

Kam jinam by se uvádění tohoto díla hodilo, nežli do Semperovy opery v Drážďanech. Vždyť zde měl Tannhäuser premiéru v nově postavené budově podle návrhů Gottfrieda Sempera a za osobního Wagnerova řízení 19. října 1845. Pro Saskou státní operu je to dílo kmenové, které je prakticky jen s menšími přestávkami stále na repertoáru.Je třeba také konstatovat, že každá nově nastudovaná inscenace v tomto divadle se hraje delší řadu let, což má z provozního a nakonec i uměleckého hlediska určité výhody. V současnosti hraný Tannhäuser má věk gymnaziálního studenta. Jeho premiéra se totiž objevila na jevišti legendárního divadla 29. června 1997, tedy před sedmnácti lety. Od té doby je to šedesáté sedmé představení. Měl jsem to štěstí, že jsem tehdejší premiéru viděl a až do dneška navštívil během let asi deset repríz této produkce. Samozřejmě, tehdejší inscenační pojetí se může zdát po letech již poněkud zastaralejší, ale hudebně je vynikající. V inscenaci se vystřídala celá plejáda nejrůznějších dirigentů a pěvců i těch nejzvučnějších jmen.Drážďanské provedení vychází z takzvané pařížské verze, ve které je po předehře v prvním dějství přidána baletní hudba. Pro uvedení v Paříži tam po skladateli chtěli, aby balet byl ve druhém dějství. Na to však Wagner nepřistoupil a vkomponoval jej na začátek. Tato verze je v divadelní praxi používána podstatně méně. V kontextu uvádím, že u nás byla hrána v nastudování dirigentem Jaroslavem Vogelem v padesátých letech v tehdejším Smetanově divadle. Během šesti let to bylo čtyřicet šest krát! To by u nás současně nebylo možné.

Režie velmi známého a žádaného Petera Konwitschneho (syn legendárního dirigenta Franze Konwitschneho) jsou vždy vzdáleny tradičnímu klasickému pojetí. Jeho výklad Wagnerova díla ale patří k tomu „umírněnějšímu“ oproti některým dalším. Konwitschny nenechal v úvodním obraze bakchanále ve Venušině sluji předvádět tradičními baletními páry také kvůli podobě scény (Hartmuth Meyer), připomínající půlskořápku ořechu. Ta je nakloněná v nejpřednější části jeviště ve vlastním zúženém portálu směrem do hlediště a je rozevírací na dvě půlky.Na ní se v erotických hrátkách pohybuje dámská část sboru v červeno-oranžových kostýmech (Ines Hertel).Bakchantky se klouzají po vnitřní straně půlkulaté dekorace a pohrávají si se středně velikými loutkami, upomínajícími postavu Tannhäusera. Nechybí ani lesbické páry. V tomto prostředí symbolicky jednoduše znázorněné Venušiny jeskyně probíhají herecké akce Tännhausera s Venuší. Je přitom evidentní, jak vynikající akustiku zdejšího hlediště takto uspořádaná dekorace zvukově ještě dále vylepšuje.Představitel Tannhäusera, Američan Stephen Gould by ale svým velkým a ve všech polohách znělým „helden“ tenorem uzpíval i daleko větší prostor. U tohoto, dnes snad nejlepšího současného představitele tak náročné role, bych se rád zastavil. Před dvanácti lety jsem se vypravil podívat na představení Wagnerova Tannhäusera do operního divadla v rakouském Linci. Byl jsem nesmírně překvapen výkonem mladého, pro mne naprosto neznámého Američana v titulní roli. V programu jsem se dočetl, že se jmenuje Stephen Gould a je členem místního ansámblu. Jeho hvězda potom stoupala strmě vzhůru a setkal jsem se s ním o řadu let později na jevišti Semperovy opery v Drážďanech právě v Tannhäuserovi. A bylo vidět, jaký pokrok udělal. Gould již zpíval i na dalších velkých evropských jevištích. Do Drážďan se ale vracel a tak jsem ho měl možnost slyšet například v titulní roli Verdiho Otella. Před šesti lety jsme jej s kolegy Pražské společnosti Richarda Wagnera zastihli opět v Drážďanech a všichni jsme byli jeho výkonem vskutku ohromeni. Se svým hlasem si bezproblémově pohrával a bylo vidět, jak vše zpívá s radostí, nebylo na něm znát sebemenší únavy. Zrovna tak to bylo teď v říjnu, kdy souběžně účinkoval v Drážďanech jako Florestan v Beethovenově FidelioviJako Venuše se tentokrát představila dnes již známá interpretka wagnerovských partů Alexandra Petersamer, která ji zpívala mimo jiné také v Bayreuthu. Její dramatický a ve všech polohách znělý hlas je jistý i v těch nejvyšších polohách.

Tannhäuser opouští definitivně Venusberg, na Zemi jej vítá pasáček ztvárněný jako anděl, který kráčí nahoře po okraji scény – skořápky a zpívá svůj krátký výstup o Vesně sestupující do údolí. Celý tento výstup předvedla mladá členka souboru, Američanka Emily Dorn rovněž výtečně. Ozývají se lesní rohy a objevuje se lovecká družina s minesengry, Wolframem a Landkrabětem. Vítají svého dřívějšího druha a přemlouvají jej, aby šel s nimi. Na váhajícího Tannhäusera pak kouzelně zapůsobí krásná Wolframova fráze „Bleibt bei Elisabeth“…. Je to jako zaklínadlo a následuje Tannhäuserovo roztoužené „Elisabeth. O Macht des Himmels…“ a v následujícím ansámblu jásavé a nedočkavé „Zu ihr! Zu ihr! Oh, führet mich zu ihr!….“, všichni pak symbolicky společně v řadě a jakoby na koních odcválají na Wartburg.Hned zkraje by si býval zasluhoval jmenovat mladý dirigent Cornelius Meister, který věhlasnou Staatskapelle řídil tentokrát. Kvalitu orchestru, nyní vedeného Christianem Thielemannem, je zbytečné podrobněji komentovat, je vždy prvotřídní. Je ovšem třeba si uvědomit, že inscenaci, nastudovanou před více než půldruhou desítkou let a od té doby dirigovanou dlouhou řadou nejrůznějších dirigentských osobností, není vůbec snadné převzít. Mladý, čtyřiatřicetiletý Meister má za sebou již bohatou profesní dráhu jako šéf operních souborů a orchestrů, vede ORF rozhlasový orchestr ve Vídni a v Drážďanech debutoval před dvěma lety v Bergově Lulu. Zpočátku se mi zdálo, že jeho tempa byla poněkud pomalejší, ale to se později srovnalo a bylo znát, že si s Wagnerovou hudbou dobře rozumí.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Wagner: Tannhäuser (Semperoper Drážďany)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na