Tentokrát jen glosa: O varhanách!

Významný český varhanní virtuóz a profesor Hudební fakulty Akademie múzických umění v Praze Jaroslav Tůma zkoumá jazykovou vybavenost české veřejnosti, pokud jde o varhany a varhaníky.

Setkávám se v poslední době s jevem, který dříve nebyl obvyklý. Nevím proč, ale stále častěji zaznívá nejen v běžných hovorech, ale dokonce i ve veřejném prostoru prazvláštní skloňování slova varhany. Běžně jsme mluvívali o varhanách, věnovali se varhanám. Nyní slyšíme dokonce i při příležitosti televizního přenosu koncertu v katedrále svatého Víta tvar „o varhanech“. Nezazlívám nikomu, že takový tvar použil. Jak známo, při přípravě vysílání se na relevantnosti obsahu i vyjádření podílí nebo má podílet také dramaturgie, která ovšem správnost věcí obvykle předem ověřuje, pokud by si třeba nebyla jista. Doufejme. Jinak se budeme i nadále setkávat s tím, že „někdo usedá k varhanům“, či uslyšíme, že „někdo nedá bez varhanů ani ránu“.

Nevím, co na to Ústav pro jazyk český, možná se dočkáme časem dokonce i kodifikace takovýchto skloňování s odůvodněním, že se mezi lidem novotvary ujaly. Mně se ale hrubě nelíbí. Cit pro jazyk mi říká, že tu něco není v pořádku.

Kromě novotvarů mě zlobí také prostá nevědomost, jakou bych např. u vysokoškolsky vzdělaných lidí, jako jsou třeba manažeři či právníci, opravdu nečekal. Představte si, že přestává být jasné, kdo je varhaník a kdo je varhanář. Takže pro pořádek: Varhanář je ten, který varhany vyrábí, eventuelně opravuje či restauruje. Pak jde tedy o varhanáře restaurátora. Zatímco varhaník je ten, který na varhany hraje. Ať již třeba pouze občas amatérsky při mši svaté, nebo na nejprestižnějších koncertech v rámci světových hudebních festivalů. Možná mi nevěříte, ale opravdu se mi začíná stávat, že mě někdo osloví jakožto varhanáře. A varhanáře začíná leckdo oslovovat pane varhaníku. Zajímavé je, že výrazně častěji se pletou mladší lidé. Dokázal by mi někdo vysvětlit, co se děje?