Tereza a Roman Válkovi: Chceme hrát tak, jak to Bach napsal a nebojovat se slavnostmi piva

Proč vlastně používat staré nástroje, když máme moderní – dokonalejší?
T: Naším cílem je, abychom hudbu interpretovali pokud možno pravdivě a stylově, a to včetně zvuku. Dnes jsou možná nástroje technicky propracovanější a v některých případech (zejména u dechových nástrojů) je asi jednodušší na ně hrát, na druhou stranu Bach, když psal nějaké instrumentální sólo, počítal se zvukem, mobilitou a řekněme s jistými omezeními nástrojů, které měl k dispozici. A pro tyto nástroje pak napsal koncert dokonale „na míru“. Není tedy pravdou, že na klavír, který je „dokonalejší“ než cembalo, bude znít jeho braniborský koncert lépe. A to už vůbec nemluvím o specifikách ladění atd. Kdyby Bach psal dnes, psal by „na míru“ nástrojům moderním, tedy jinak. A my chceme hrát tak, abychom se co nejvíce přiblížili původnímu Bachovi.

R: Barva a mensura starých nástrojů je nenahraditelná asi jako barvy a technologické postupy při restauraci barokního obrazu či fresky. Pokud má dílo zůstat barokní, musíme ctít principy jeho vzniku a fungování.

Je dobré vytahovat zapadlé a zapomenuté skladatele?
T: Tím nemyslíte Bacha, že? J Stoprocentně. Zdaleka ne všichni jsou zapomenutí proto, že neskládali kvalitní hudbu. Mnohdy pak objevíme skutečné poklady.

R: Princip známosti je velmi relativní. I v populární hudbě bychom našli dobrá přirovnání. Například Madonna je jistě populárnější než Charlie Parker, ale je nutně i kvalitnější?

Co způsobuje strnulost a neakceschopnost „kamenných“ divadel a zřizovaných orchestrů ve vztahu ke staré hudbě?
T: Myslím, že jde o dva hlavní důvody a pak asi celou řadu vedlejších. Určitě musí hrát velkou roli finanční náročnost takových projektů, protože žádné divadlo pak nevystačí se „svými“ muzikanty a musí najímat výpomoci z řad „barokářů“. A kromě tohoto praktického důvodu je tu možná i jistá rezervovanost, nedůvěra ke způsobu práce, který není pevně historicky zakotven v dějinách divadel. My Češi jsme hodně konzervativní a ředitelé divadel možná ani nemají chuť pouštět se do finančně, organizačně i umělecky náročných titulů, když je pořád celá řada osvědčených Smetanů a Dvořáků. (Nic proti nim.)

R: Jde také o zavedené tradice – tzv. „na co se chodí“. Základním problémem zůstává neschopnost vytvořit podmínky pro koprodukci s umělci, ať už zpěváky či orchestry, kteří baroko a klasicismus umí adekvátně interpretovat. Zkrátka pořád, i když z pochopitelných důvodů, přežívá model „musíme uživit ty naše“…

Má soukromé hudební těleso šanci konkurovat například filharmonii?
T: Úspěchy našich souborů u nás i ve světě asi hovoří jednoznačně. Přesto, nebo právě proto, že nemají tak jisté finanční zázemí, musí být kreativní, pracovat efektivně a ekonomicky a evidentně se to daří.

R: Vzhledem k rozdílnosti zaměření a dnešní úrovni mladých interpretů staré hudby zcela bez problémů. Staré hudbě se věnují dnes spíše hudebníci, kteří mají schopnost nadstavby – improvizace, přizpůsobit se žánru, a jsou mezi nimi i kreativní virtuosové.

Projektový styl práce – výhoda nebo překážka v kontinuálním vývoji ansámblu?
T: Za sebe můžu říct, že je to jednoznačně výhoda. Soubor nikdy nesklouzne do rutiny a stereotypu, každý projekt dělají ti lidé, kteří ho skutečně realizovat chtějí a koho chceme a vybereme my, coby vedoucí. Ne všichni mají univerzální záběr, někomu nesedí Monteverdi, někomu zase Mozart. Snažíme se, aby se (zejména sólisté) cítili ve svých partech dobře a mohli si hudbu naplno užít. To je potom na výsledku znát.

R: Jednou z překážek kamenných těles je jistě ponorková nemoc. Projektový styl ji řeší jednoduše. Kolegové se vidí jen několikrát měsíčně, a to v rozdílných kombinacích závislých na typu hudby, která se zrovna hraje, takže každý koncert nebo opera je vlastně výjimečnou záležitostí a hudebníci si to umí patřičně užít na zkouškách i mimo ně.

Je důležitá dirigentská taktovka?
T: Tak určitě. Manžel má tři, které vůbec nepoužívá, ale kdyby nebyly důležité, určitě by je neměl. J

R: Dnes ji už nepoužívám. Pro mladého dirigenta může být i jakousi berličkou, pomyslným bičíkem, jímž krotí nespoutaný dav… Ruce bez kouzelnické hůlky mají určitě větší plasticitu a výrazové možnosti. U velkého orchestru kvůli perifernímu vidění má jistě taktovka smysl, ale naši hráči nejsou tak pevně přikováni k notovému zápisu, takže je vlastně zbytečná.

Nevadí zpěvákům CEB zpěv ve sboru versus sóla?
T: Jestli jim vadí, to nevím, to bychom se museli zeptat jich, ale je to každopádně velice náročná disciplína, kterou ani zdaleka nezvládne každý zpěvák. Odzpívat hodinu a půl extrémně náročných sborových partů v Bachově Mši h moll a pak jít zazpívat árii, to vyžaduje železné hlasivky a nervy. Zpěváků, kteří jsou k tomu dostatečně disponovaní, není mnoho. Sólista se musí začlenit do ansámblu, splynout s ostatními hlasy, nevyčnívat, sdílet intonaci, frázování i emoci s kolegy a pak vystoupit a sám za sebe provést virtuózní árii, to je lehká schizofrenie. Kdo však tento styl zvládne, je nesmírně obohacen v obou rovinách.

R: Pro dokonalé ovládnutí klasicistního nebo barokního stylu si dokonce myslím, že jiná cesta k perfektní interpretaci nevede. Záleží však, jak dlouho ten či onen u tohoto principu zůstane. Úspěšný sólista už pak nemá prostě časový prostor zvládat obě role. Interpretační sounáležitost mu ale již zůstává.