Tereza Vejvodová: Tanec osvobozuje film (1)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Žánr dance for camera byl v České republice dlouhá léta vnímán a popisován jako opomíjený, nedoceněný, v plenkách a že jeho historie prakticky neexistuje. Uplynulý pandemický rok s touto situací lehce zatřásl a přivedl před kameru celé zástupy tanečnic a tanečníků, ovšem do jaké míry se o audiovizuálních dílech, často realizovaných pod tlakem kultury v karanténě, dá hovořit jako o skutečných zástupcích tohoto svébytného žánru, zůstává trochu zapomenutou otázkou.

Tereza Vejvodová (foto Anežka Horová)

Kde přesně jsou hranice žánru dance for camera a co ho charakterizuje je problematika rozsáhlá. Co by se ale dalo označit za jeho podstatu, je základní narativní princip, kterým by u filmu tohoto žánru měl být pohyb, respektive tělo v pohybu.

Za poslední rok vznikla řada tanečních filmů i méně či více stylizovaných záznamů inscenací a začaly se na tomto tvůrčím poli profilovat osobnosti, o kterých v této souvislosti jistě ještě uslyšíme. Jednou z nich je i režisérka, či spíše multidisciplinární umělkyně Tereza Vejvodová.

Tereza vystudovala režii na FAMU, její film Místo (2017) byl Českou filmovou a televizní Akademií nominován na cenu Magnesia v rámci 25. Českého lva a objevil se v Národní soutěži Prague Short Film Festivalu. Kromě hraného filmu se Tereza věnuje také formám dokumentárním a experimentálním. Díky setkání s tanečnicí a choreografkou Markétou Jandovou se začala věnovat spojení tance a audiovize a natočila film Vymezení (2020), následně byla oslovena Festivalem tanečních filmů ke spolupráci na filmové verzi inscenace Roselyne (2021) a aktuálně připravuje s Miřenkou Čechovou audiovizuální projekt metaBALETKY, který bude mít online premiéru na začátku května.

S Terezou jsme se sešly na videohovor nad tématem dance for camera, rozpovídala se však tak inspirativně, s plným nasazením a gesty, která překonala onlinový distanc, že jsme toho probraly mnohem víc. Dnes tedy přinášíme první část rozhovoru.

Vymezení (scéna z filmu)

Jak funguje žánr dance for camera?
V první řadě bych řekla, že se skrze výše nazvaný směr snažím objevovat možnosti filmu jako takového. Dance for camera je pojem, který si někdo vymyslel a je nejblíž druhu tvorby, ve které se cítím svobodně, ale nevnímám to jako něco filmu podřazeného. Spíše jako zvolenou tvůrčí perspektivu. Práce s tanečníky je zatím nejvíce osvobozující spolupráce, kterou jsem jako člověk, který vytváří audiovizuální materiál, pocítila. Myslím si, že je to hlavně kvůli tomu, že to, co s tanečníky dělám, nemá ještě tolik zajeté struktury a není to jasně vymezené. Právě proto se v tom dá nějak neomezeně hýbat, a právě proto cítím, že to se mnou něco dělá. Říká se tomu dance for camera, já to nijak nenazývám, jenom se intuitivně volenými prostředky snažím co nejpřesněji vyjádřit, co cítím.

Tanečník zde není hercem?
Vnímám tanečníka jako někoho, kdo umí překládat řeč duše velmi přímo, a to pohybem. Pohyb je pro mě něčím mnohem svobodnější a pravdivější vyjádření než slovo. Je pudovější, hovoří o něčem, co bychom marně hledali pod nánosy společenských kodexů. Naše herectví si zvyklo hrozně moc divákovi napovídat, protože se to od něj dost očekává. Když přijdete do galerie, obraz vás také nijak nenaviguje, „pouze je“. Vy se do něj máte možnost ponořit a vnímat ho smyslově, bez toho, aniž by vám cokoli dlužil. Chtěla bych, aby se do této pozice dostal i film, aby se osvobodil od své klasické narativní povinnosti, což v něčem jako dance for camera spatřuji nadějným. Přijde mi, že se tu přeskakují všechny vrstvy hranosti a dostáváme se úplně k těm nejkrystaličtějším, nejpůvodnějším projevům, které jdou z člověka přímo a já je vnímám jako univerzální. Je to takto za mě blíže k výtvarnému dílu, které samo žije, kde se obrazy stávají smyslovými ornamenty a svůj vesmír pečetí v rovnocenném svazku se zvukem.

Jaká byla vaše cesta k takovému tvůrčímu vyjádření?
K této formě vyjádření jsem se dostala z přirozené potřeby se od všeho předem očekávaného oprostit za účelem hledání nějaké základní, univerzální lidské pravdivosti. Myslím si, že bez téhle danosti žánru, i když se tomu říká dance for camera, ale může to být vlastně úplně cokoliv, vzniká nové médium, které pomáhá filmu k tomu, aby se rozmluvil svým skutečným jazykem. Mám pocit, že mi nestačí naplňovat žánry, které jsou tu předem k dispozici, a zajímá mě, jak by se mohlo filmové médium dál vyvíjet. Tanec a film má v něčem takovém budoucnost, protože jednotlivé složky jsou k sobě otevřené a jak tanečníci, tak filmaři mohou vytvářet věci, které není zatím možné u vzniku hraného filmu dopředu obhájit. Tohle je daleko intuitivnější a do hloubky směřující spolupráce, která mi přijde smysluplná.

Vymezení (scéna z filmu)

Co tím myslíte, že u hraného filmu si není možné něco obhájit?
Finanční situace. Všechno musí být dopředu nalinkované, všichni si musí dokázat předem všechno představit, aby se to vůbec mohlo stát, zaplatit, vysvětlit, vydržet, zkorigovat. To jaksi dopředu zabíjí tvůrčí proces. V tomto smyslu je tak realismus výhodný a spousta lidí u něj zůstává. Já se dusím v realismu. Úplně. Kdežto v komunikaci s tanečníky zažívám nesmírně inspirující momenty, které pak umožňují vytvářet zcela unikátní vesmíry. A to celé začíná jenom touhou sdělit nějakou zpočátku i klidně abstraktní energii, která během hledání rozkvétá, když se jí věnuje patřičná láska a péče.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments